„Baví mě ukazovat místa, o kterých jsme dosud neslyšeli,“ říká cestovatel Svoboda

Je milovníkem vysokých hor, odlehlých regionů a málo známých destinací. Na cestách po Asii, Jižní Americe a evropském severu strávil několik let života. Vystudovaný geograf tak žije svůj sen cestovatele a fotografa.

Působí jako srdečný dobrodruh, mluví poutavě a je znát, že se živí i přednášením. Na krku mu visí přívěsek ve tvaru rybího ocasu, protože rybaření miluje už od dětství. Původně prý nosil Pavel Svoboda podobný přívěsek velrybího ocasu vyřezaný ze sobího parohu. Ten už se ale rozpadl. Naopak jeho příběhy zůstávají a ožívají i skrze úžasné fotografie z cest.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy jsme se ho zeptali nejen na tajné tipy na krásná místa, ale i na jeho nejnovější knihu Horští tuláci. V ní zaznamenal putování po horských koutech z celého světa – orientálním Íránu, divokém Pamíru v Tádžikistánu, neobjevené Kolumbii, svérázné Gruzii, peruánských indiánských Andách, bláznivém indickém Himálaji či barevném podzimním Laponsku.

Viděl jsem vaši přednášku o neobvyklých zimních cestách, jak vzpomínáte na památky Hedvábné stezky v Uzbekistánu?

Duší jsem horal, ale Uzbekistán mě lákal už dlouhé roky. Starobylá orientální města Buchara i Samarkand patří k cestovatelským klasikám. A v zimě to byla skvělá volba! Není vám vedro, turistů je pomálu, a tak máte všechny ty pohádkové mešity, medresy, hrobky i kolosální náměstí jen sami pro sebe. Pro fotografa ráj. Vyrazit po památkách v zimě považuji obecně za mnohem rozumnější než v létě.

A je dobrý nápad vyrazit v zimě do velehorského Kyrgyzstánu, který je známý jako skvělá destinace na horské túry v létě?

Střední Asie v zimě působí stále jako velká neznámá, proto jsem tam chtěl vyrazit. Za prvé musím říci, že cestování v zimních podmínkách je v takovýchto zemích naprosto ryzí punk, který posouvá intenzitu dobrodružství do dalších úrovní. Ale jak v postsovětských zemích bývá zvykem, vše se vždy nakonec nějak vyřeší. V zimním Kyrgyzstánu se dá lyžovat, podnikat túry na skialpech, na sněžnicích, jezdit na koni, přespat v pastevecké jurtě a hlavně se poté smáčet v termálních pramenech. To vše se nám podařilo zdárně prožít.

Kam tedy v této oblasti vyrazit na lyže?

V Kyrgyzstánu funguje několik lyžařských středisek, nejlepší z nich Karakol leží přímo nad třetím největším městem země. Nepředstavujte si ale alpský komfort, čeká vás spíše řízný východní svéráz. Zimní sněhová pohádka se nachází v okolí zapadlé hornické vesnice východního Kyrgyzstánu, v Šacht Džergalanu, z kterého nenápadně vzniká oblíbené místo pro freeriding a skialpinismus.

Jak se dají zvládnout místní mrazy?

Je potřeba počítat s teplotami až kolem mínus 20 stupňů. S rostoucími dopady změn klimatu a stále mírnějšími středoevropskými zimami má ale takováto zimní turistika veliký potenciál.

Jak se vůbec z vystudovaného geografa stal fotograf na cestách?

Vydal jsem se po krásné trajektorii, která je poměrně častá, kdy se z přírodovědce stane zapálený cestovatel. Když člověk přírodu a zeměpis studuje, tak to chce vše vidět na vlastní oči. A k cestování prostě fotografování patří. Souvisí to s touhou zaznamenávat ta zajímavá místa a zážitky.

Čemu jste se věnoval jako přírodovědec?

Zaměřoval jsem se na hydrologii, ale od dokončení studií jsem se svému oboru nikdy nevěnoval. Studium jsem si dobrovolně prodloužil, abych mohl vyrazit studovat na Island. Pak už jsem rovnou přecházel do nejisté role začínajícího cestovatele na volné noze a následně i profesionálního fotografa na cestách.

Fotil jste už na Islandu?

Ano, ostrov ohně a ledu pro mě byl důležitým přechodovým bodem, protože když jste někde půl roku, máte víc času a často i štěstí vidět zajímavější věci než při běžném výletu na dva týdny. Baví mě turistika, miluji hory, takže jsem všechny volné víkendy trávil venku. Tyto zkušenosti mi obuly toulavé boty a ukázaly mi, že i na drahém Islandu se dalo všechno nějak zvládnout i s omezeným rozpočtem.

Krátce po návratu jsem odjel téměř na tři měsíce do Indie a Nepálu. To člověka silně ovlivní a už nebylo cesty zpět. Ve svobodě cestování i kreativního focení jsem byl uchycený čím dál víc.

Jak to pokračovalo?

Dalším velkým zlomem byla sedmiměsíční cesta do Latinské Ameriky s partnerkou Vendulkou. To bylo splnění mého chlapského snu o velké výpravě. Od té doby jsem cítil, jak moje následné výstupy, ať už reportáže nebo přednášky, začaly nabírat na hloubce, z této cesty totiž vznikla i má první knížka. Za zásadní považuji nebát se udělat takové životní rozhodnutí v momentě, kdy na to máme chuť, čas i nějaké finance.

Kde jste bral peníze na cesty, když vám ještě nevydělávaly?

Mladý člověk je schopný cestovat za pár peněz, protože má čas. Komfort cestování jsme tehdy měli nastavený hodně nízko. Půl roku v Latinské Americe samozřejmě něco stálo, ale normálně jsme si našetřili a vyrazili. Na dnešních cestách už nemusíme šetřit, ale stejně nejraději pořád chodím po horách po svých, což mnoho nestojí.

Od začátku cestujete se svou partnerkou, prověřila některá cesta vaši soudržnost?

S Vendulkou se známe už od vysoké školy. Má také ráda hory, divokou přírodu, treking, trampování, což je důležité pro náš společný program. Je skvělé cestovat takto ve dvou, pro mě je to zároveň největší skupinka, ve které rád jezdím. Navíc když jedete se svou ženou, tak na vás nemusí doma čekat a vám není smutno. Všechny silné zážitky ještě k tomu prožíváme spolu.

Nejvíc náš vztah asi prověřilo mé již zmíněné studium na Islandu, kdy už jsme spolu chodili, a ona si na mě počkala, než jsem se vrátil. Další cesty už nebyly o prověřování, ale sázka na jistotu. Výhodou je, že Vendulka je duší také cestovatelka, jenom to o sobě neříká.

V nové knize Horští tuláci, podobně jako ve dvou předchozích, ukazujete to krásné z cest. Máte ale i zážitky, které by vydaly spíš na drsnou knížku plnou potu a slz?

Na knížku by to nebylo. I když při cestách samozřejmě nemám zavřené oči před tím špatným, jezdím do světa zažívat a vidět to hezké. Nejsem drsný dokumentární fotograf, který by jel třeba do Kolumbie fotit místní feťáky a prostituci. Cestuji tam s tím, že uvidím krásně zelené hory, sopky a sympatické lidi.

Pro vyváženost je samozřejmě potřeba mluvit i o těch nepěkných věcech, ale v mých přednáškách i knihách toho najdete poměrně málo. Špatných zpráv je podle mě všude dost, proto chci v našem rozmanitém světě vidět a zachytit to hezké. A naštěstí je toho hodně.

Ocitli jste se někdy v ohrožení zdraví nebo života?

Osud je k nám naštěstí přívětivý. Za celou dobu na cestách nás okradli jenom jednou v alkoholem zmítaném Mongolsku. Špatné věci se nám vyhýbají. Zároveň musím zmínit, že se tomu snažím jít hodně naproti. Jsem opatrný, je dobré znát specifika daných oblastí. Když jezdíte na hory delší dobu, ani rozmary počasí by vás neměly rozhodit. Ano, potkáme sem tam nějaké divné lidi, ale je fajn vybudovat si v tomto ohledu další vnitřní smysl.

Pokud se mi něco nezdá, raději vycouvám předem, v momentě, kdy to jde ještě snadno – může to být pochybná čtvrť, zfetovaný taxikář nebo opilý pan domácí v hotýlku. Nebo když se nám zdá místo na nocování v přírodě něčím nepříjemné, také raději popojdeme do dalšího údolí. Ani nebezpečných zvířat ve vysokých horách není moc. Nejhorší je doprava, která bývá v horách chudých zemí často na hranici úplného šílenství.

Co chcete lidem novou knihou ukázat?

Jak je horská turistika krásná! Samozřejmě, že může být nepohodlná a drsná, ale snažím se předávat svoji radost z cestování, pocitu svobody, pobytu venku v přírodě. Ukázat možnosti, jak zodpovědněji cestovat. Třeba si vybírat méně turistická místa, jezdit na méně cest, ale na delší dobu – to je rozhodně více přínosné i udržitelné. Zároveň je každá takováto kniha dokumentem dané doby. Jako fotograf se chci podělit o to nejlepší, co jsem za několik posledních let mohl v horách vidět a prožít.

Čím vás přitahují odlehlá místa daleko od civilizace?

Není to jenom touha po dobrodružství, ale také po málo známých lokalitách. Neměli bychom přeci psát a povídat o tom samém pořád dokola. Baví mě ukazovat, kolik je na světě míst, o kterých jsme dosud mnoho neslyšeli. V těchto oblastech přichází více silných zážitků a kontaktů s místními lidmi, kteří jsou často velmi pohostinní. Jedná se o místa, kde vás rádi vidí, zároveň si díky své odlehlosti uchovávají hodně tradic a kulturních zvyků. Tohle vše mi dává smysl.

Na jaký netradiční zvyk rád nebo naopak velmi nerad vzpomínáte?

Jako fotograf miluji zapadlé horské slavnosti či festivaly. Mystický svátek Kvirikoba v gruzínské Svanetii stále řadím mezi ty nejsilnější zážitky. V deštivém dni se u kamenného kostelíku obětoval býk, víno i pálenky tekly na Kavkaze proudem.

V jižním Peru se zase koná ohromující poutnický indiánský festival El Señor de Qoyllur Rit’i, který nabízí unikátní šanci prožít andskou kulturu na vlastní oči. Čekalo nás několik dnů divokých průvodů a tancování pestrobarevných masek, duchovno by se zde doslova dalo krájet. Jelikož se celá slavnost odehrává téměř pět tisíc metrů nad mořem, působilo to celé jako přelud z řídkého vzduchu. A při poslední cestě v Nepálu jsem byl pozván na pohřební ceremonii, a to nebylo zrovna příjemné.

Proč?

Byl jsem tam v odlehlé vesnici pozván nevědomky. Vůbec nikdo nemluvil anglicky, hodně se pilo a ve vzduchu se mísil smutek s žalem. Cítil jsem, že tam prostě nemám být.

Co je jednotící linkou nové knihy, v níž představujete příběhy a fotky ze sedmi dlouhých cest po několika kontinentech?

Její tvorba trvala déle právě proto, že jsem přemýšlel, čím spojit různé cesty – oproti předchozím knihám, kdy každá byla o jedné velké cestě. Jedna po Jižní Americe, druhá po Asii. Nakonec to osvětluje už název Horští tuláci. Jednotící linkou je láska k horám, a jak jsem zmiňoval, i méně okoukané horské túry a lokality. Sedm kapitol na sebe nenavazuje přímo, ale skrze můj život a přístup k horským dobrodružstvím.

Na obálce je nádherné horské modré jezero, odkud ta fotka pochází?

Z And jižního Peru. To je přesně takové místo, o kterých se bavíme. Leží dlouhý den chůze od treku kolem posvátné hory Ausangate, který už se dnes trochu chodí. My jsme ale odbočili přes horský průsmyk k jezeru, kam chodí naprosté minimum lidí. Přitom to bylo jedno z nejhezčích míst, které se nakonec probojovalo až na titulku mé knihy.

Vykoupali jste se tam? Jste otužilec?

Kdepak otužilec, úplně naopak. Jsem milovník horkých termálních pramenů. Vše to začalo na Islandu, kde jsem byl dokonce několikrát. Snažím se je cíleně hledat a nakonec ve skoro každé horské zemi úspěšně. Vytvářím si i fotografickou dokumentární sérii, kde se v termálech snažím co nejlépe vyfotit. Vznikají krásně provokativní fotky, jak tam ležíme v horké kouřící vodě. Pokud jste předtím delší dobu v horách, kde každou noc mrzne, bývá to krásná regenerační tečka za danou výpravou.

Dávají tedy vaše knihy i tipy na neobvyklé termály?

Určitě se nějaký najde. Já ale obecně nepublikuji žádné podrobné itineráře nebo trasy, i když je to dneska moderní. Chodí mi běžně dotazy, odkud a kam jsem šel. Rád se podělím o to, kde jsem byl, v jaké oblasti, ale pokud to člověka zaujme, chci, aby si naplánoval vlastní túru sám. Koukni pořádně na mapu a uvidíš, jak ti to sedne, co se podaří vymyslet a užít si to.

V knize vidíme úžasné termály El Rancho v kolumbijských Andách, které ještě stojí za doporučení.

Velmi bohaté na termální prameny je i Peru a Bolívie, koupání přímo po dlouhém treku kolem již zmíněné šestitisícové hory Ausangate v osadě Pacchanta patří mezi snové momenty každého vysokohorského turisty. Ale mekkou termálních pramenů je bezesporu Island. Ten je ale už tak známý a zprofanovaný, že dávat tipy k Islandu by bylo nošením dříví do lesa.

Zaměřil bych se ale na odlehlé přírodní bazénky ve vnitrozemí, třeba jeden zapadlý leží v Čarodějnických horách, kde bude větší šance si užít tuhle romantiku více v klidu. Miloval jsem i „horkou řeku“ Reykjadalur, ale dnes aby tam člověk vyrazil raději v noci, jak ohromně vzrostla popularita tohohle místa.

Proč ve svých knihách nedáváte konkrétní tipy?

Každý jsme jiný, každý má svá očekávání a navíc i návštěva stejného místa bude vždy trochu rozdílná. Nerad bych, aby repríza nějaké naší horské výpravy byla třeba nad něčí síly, takže se snažím spíš motivovat a učit se přemýšlet o plánování cest. Odměnou pak bývá, že nepůjdete v davu dalších turistů a můžete mít radost ze svého vlastního malého dobrodružství. A když se lidé při cestování více rozptýlí do prostoru, všemu to jen prospěje.