Astana: Pěší prohlídka kazašské metropole za 30stupňového mrazu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na hotelovém pokoji je po kazašském zvyku neuvěřitelně přetopeno a s kohoutkem u radiátoru nelze otočit. Otevírám tedy okno – na pár minut to bohatě stačí, aby se uvnitř skokově snížila teplota na přijatelnou mez. Vždyť venku je bezmála třicet pod nulou.

Není to právě ideální počasí na procházku. Ale mám v Astaně jen toto odpoledne před návratem do vlasti, takže jako správný cestovatelský nadšenec musím vyrazit do terénu.

Jdu v pyžamu. Tedy nejen v něm, ale dolní díl mi poslouží jako spodky pod kalhoty, horní díl nahradí nátělník. Na pyžamový základ se nabalím jako pumpa. Ke slovu se také dostanou ponožky z velbloudí vlny, které jsem pořídil na kazašském venkově a které zaručeně udrží nohy v teple.

Na hlavu nasadím čepici a ještě kapuci. Přes ústa a nos obvazuji šálu, že jsou mi vidět jen oči. Na obočí a řasách se mi při pěší pouti po zajímavostech kazašské metropole udělá krusta z ledových krupiček, stejně jako na dechem zvlhlé šále.

Přes tuhý mráz je krásně. Na blankytné obloze plane (ale nehřeje) velké slunce. Pod pohorkami křupe včera napadaný sníh, který hlavní město zasypal do přijatelné výšky deseti centimetrů. Připadám si jako v nějakém alpském lyžařském středisku a přitom stovky kilometrů okolo nejsou žádné hory.

Astana se nachází uprostřed liduprázdných rovinatých stepí, díky čemuž její projektanti nemuseli šetřit místem. Je roztahaná s enormně širokými bulváry, jak se na postsovětskou metropoli sluší. Spíše než procházka je to pořádný pochoďák, takže všechna zajímavá místa v limitovaném čase nestihnu obhlédnout.

Kazachstán není z globálního hlediska právě pionýrem moderních časů. Ale v jeho administrativním centru, které ještě před třiceti lety bylo nepříliš významným městem, si připadám, jako bych se ocitl ve futurologickém filmu. I když sovětské výroby, na což upozorňuje bizarní směs prastarých kraksen s nablýskanými fáry na naddimenzovaných silnicích a také mišmaš znaků z azbuky a abecedy na výlohách.

Zatímco jinde po Kazachstánu města hyzdí různá potrubí, která se místo nákladného zakopání do země ošklivě kroutí nad ulicemi, Astana je načančanou výkladní skříní země, kde takovou urážku estetiky nespatříte. Na výstavbu metropole uvolňují dosavadní dva prezidenti tohoto 33 let nezávislého státu velké zdroje získané z přírodního bohatství země - ropy, plynu a uranu.

Je to o to potřebnější, že Astana není přirozeným politickým centrem země, byť se geograficky nalézá ideálně uprostřed. Právě proto dlouholetý diktátor Nursultan Nazarbajev (sovětský aparátčík, který se s pádem komunismu a novou dobou změnil v kazašského patriota) rozhodl v prosinci 1997 o přesunu úřadů z původní metropole Almaty. Ta leží strategicky nevýhodně příliš blízko hranice s Čínou.

Tehdejší krajské město o velikosti Ostravy zbavil jeho názvu Akmola a nahradil ho jménem Astana, které vcelku nekreativně znamená metropole.

Za svou krátkou historii má město až příliš bohaté zkušenosti s přejmenováváním. Založena byla v roce 1830 ještě pod jménem Akmola, což se překládá jako Bílá mohyla. O dva roky později ji carská správa přiznala status města a poruštila ho na Akmolinsk.

Když se už za sovětských časů vůdce země a komunistické partaje Nikita Chruščov rozhodl rozorat nevyužitou step, takzvané celiny, a udělat z ní (pramálo úspěšně) úrodnou půdu, podpořil to i propagandisticky přejmenováním lokálního centra na Celinograd. Tento název vydržel jen do rozpadu Sovětského svazu, kdy se město vrátilo k nejpůvodnější Akmole. Ale jen na šest let, kdy přešlo k Astaně.

Ale tady nenastal přejmenováním konec. V březnu 2019 se Nazarbajev rozhodl jít do důchodu a moc kontrolovat jen zpovzdálí přes svého ministra zahraničí a vyvoleného nástupce Kasyma-Žomarta Tokajeva. Ten při střídání stráží v čele státu snaživě navrhl, aby na počest Nazarbajevových nehynoucích zásluh o rozvoj vlasti byla Astana přejmenována po prvním prezidentovi na Nur-Sultan.

Jenže už o tři roky později ten samý Tokajev svoji moc upevnil natolik, aby se pro změnu mohl pustit do bourání kultu osobnosti svého předchůdce a tedy do „denazarbajevizace“ země. Takže metropole už je zase Astanou.

Kolem budovy opery si to prošlapu neprotaženým chodníkem ke stavbě, která připomíná prosklené bydliště nomádů. Tato podivná jurta nazvaná Chan Šatyr (Velký stan) našinci připomene vysílač na Ještědu. Uvnitř se nachází obří obchodní středisko s pobočkami důležitých světových i lokálních značek a uprostřed stanu je i dostatečně velký prostor pro koncerty světových hvězd. Kolaudace proběhla za zpěvu italského tenoristy Andrea Bocelliho roku 2010 přesně na narozeniny zakladatele Kazachstánu Nazarbajeva.

Krásné průhledné dílo, které je vyrobeno z materiálu odolávajícímu mrazivým zimám i rozpáleným létům, navrhl slavný britský architekt Norman Foster. Není to jediný podpis nositele Pritzkerovy ceny na tváři kazašské metropole. Kromě něj vystavěl o pár kilometrů dál Palác míru a harmonie ve tvaru čtyřboké pyramidy, která osamoceně dominuje zasněženému Prezidentskému parku.

Podle logiky, že střední Asie protínají cesty obchodníků různých vyznání, má tato budova sloužit jako kongresové centrum pro všechna náboženství světa, od těch s globálním dosahem až po lokální kulty.

Foster nebyl jedinou hvězdou světové architektury, kterou kazašské peníze do Astany přitáhly. Jinou byl Japonec Kišó Kurokawa, který navrhl tamní letiště s výraznou kupolí, které dodnes i přes denazarbajevizaci nese jméno prezidenta zakladatele.

Ale symbolem nové Astany, jejíž obyvatelstvo se za téměř třicet let od svého vyzvednutí na metropolitní úroveň rapidně rozrostlo na velikost Prahy, je dílo místního architekta Akmurzy Rustembekova. Před prezidentským palácem (pochopitelně rovněž novým, i když vzhledově nijak futuristickým) se do nebe tyčí kmen, v jehož koruně se nachází zlatá koule.

Je to rozhledna zvaná Bajtěrek – neboli Vysoký topol. Za jasného dne z ní lze přehlédnout Astanu až do širých stepí, které ji obklopují, a přemítat o tom, jak divné je, když na horizontu chybí záchytné topografické body.

V době mé zimní návštěvy stavba, které se také dle staré legendy spojující podzemí s nebesy říká „strom života“, působí opuštěně. V mrazu se nikomu nechce ven a navíc je rozhledna zrovna uzavřena.

Rychle udělám pár snímků, kvůli kterým musím nerad stáhnout rukavici. Nostalgicky si vzpomenu na to, jak jsem u Bajtěreku byl o měsíc a půl dříve ještě za podzimu v plném rozpuku. To kolem skejtovali puberťáci, na lavičce vysedávali klábosící senioři a přímo na vyhlídce se konala svatba. Jako všichni jsem si na nejvyšším místě rozhledny vystál frontu, abych mohl vložit ruku do otisku dlaně Nursultana Nazarbajeva, čímž se do omrzení spustí kazašská hymna.

Smráká se. Nemám už čas a po důkladném promrznutí ani energii, abych se vydával na dalekou túru ještě k největší mešitě Střední Asie. Musí mi stačit to, že kolem obřího svatostánku s modrou kupolí a čtyřmi nabroušenými minarety projedu tak jako každý návštěvník Astany cestou z centra na letiště.

Vydávám se po promenádě, která je romanticky osvětlená jak v hollywoodském vánočním filmu, kolem zamrzlé řeky Išim zpět ke svému hotelu. Ač je teprve půl sedmé večer, nikde není ani noha. Ani psa by nikdo venčit nevyhnal.

Cítím, že mé tuhnoucí končetiny volají po rozmrznutí, a přidávám do kroku. Nemohu ale odolat zastávce na zcela prázdném mostě pro pěší, který se přes tok vine jako kaspická vyza. Tvar obří ryby vymysleli architekti schválně, protože elegantní most připomíná oblast Atyrau ležící na březích největšího světového jezera. Je to jedna z posledních staveb, které někdejší výspě uprostřed stepi dávají kosmopolitní šmrnc.

Jsem zase zpět v přetopeném hotelovém pokoji, jehož okna tentokrát rád nechávám zavřená. Abych urychlil proces rozmrznutí, třu si ztuhlé údy. Při tom přemítám nad tím, že když jsou peníze a politická vůle, dá se úchvatná metropole vystavět i na zasněžené pláni. Paradoxní je, že vybudovat takové město může být snazší, než se jednou provždy dohodnout na jeho jménu.