Antigua – stará guatemalská metropole, kterou „zachránilo“ zemětřesení

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na den svaté Marty, 29. července 1773 ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne, se obyvatelům tehdy šedesátitisícového města Santiaga de los Caballeros de Guatemala rozhýbala půda pod nohama.

Přišlo ničivé zemětřesení o síle až 7,5 stupně Richterovy škály, které tuto tehdejší metropoli Střední Ameriky, spravující pro španělskou korunu pevninu od Kostariky až po dnešní mexický stát Chiapas, zcela pobořilo.

Bylo to už třetí velké zemětřesení za posledních sto let, a tak se koloniální autority rozhodly k ráznému činu. Nařídily přesun metropole o několik desítek kilometrů na východ, kde bylo podloží stabilnější. Vzniklo tak dnešní hlavní město Guatemaly Ciudad de Guatemala. Té staré, opuštěné metropoli, se začalo přezdívat Antigua Guatemala neboli Stará Guatemala a časem se to postupně zkrátilo na úderné Antigua.

Devastující pohyb zemských desek Antiguu pro nás svým způsobem zachránil. Tím, že jí byl odebrán nejvyšší administrativní status, se v průběhu let stala zapadákovem, který si uchránil svůj starosvětský ráz.

I když se po ulicích z nepravidelných kočičích hlav prohánějí auta a motorky a i když se mezi barevnými fasádami koloniálních domů procházejí lidé s mobily u uší, město jako by svou atmosférou člověka hodilo o dvě století zpět.

Současné hlavní město Ciudad de Guatemala, v němž žije zhruba milion lidí, lze bez váhání zařadit k nejméně atraktivním v celé Latinské Americe. Protínají ho neustále ucpané autostrády obklopené výškovými budovami a na zdejší strmé kopce se klikatě šplhají silničky mezi vachrlatými konstrukcemi tvořícími nebezpečné slumy. Není tu ani jediné zákoutí, ve kterém byste chtěli chvíli pobýt.

Platí to i pro rozlehlé centrální Náměstí ústavy, důsledně zbavené zeleně a laviček, i pro zcela tuctovou katedrálu. Bizarně působí také někdejší megalomanský prezidentský palác postavený diktátorem Jorgem Ubikem v době, kdy zbytkem planety lomcovala druhá světová válka.

Tato obří stavba o 350 místnostech, které se kvůli její charakteristické fasádě říká Zelený palác, má naprosto přepálené dimenze. Ostatně samotní Guatemalci si řekli, že neodpovídá síle, kterou by v jejich politickém systému měl prezident mít, a volali po změně.

A tak současná hlava státu vládne ze skromnějších prostor v takzvaném Krémovém domě ve stínu „zeleného monstra“. Z něj se stalo muzeum, jehož reprezentační sály využívají státní orgány při různých slavnostních příležitostech. Jako Čecha mě zaujme průvodkyně svou zmínkou o tom, že lustry jsou z jabloneckého skla. Vida, produkty zlatých sudetských ručiček se dostaly přes Atlantik i v době nelítostné ponorkové války.

Není divu, že většina turistů ze Ciudad de Guatemala nepozná více než letiště La Aurora. Hned po kontrole pasů se totiž rovnou přepraví do čtyřicet kilometrů vzdálené Antiguy, která naopak může aspirovat na nejpohlednější město Střední Ameriky.

Za prvé za to může její okolí. Antigua leží v dolíku obklopeném zelení, který stráží tři sopky: Agua, Fuego a Acatenango. Toto trio je však těžké fotograficky zachytit, protože se zdá, že se vždy některý z vulkánů musí stydlivě zahalit do mraků. Nutno podotknout, že onen „dolíček“ má podobnou nadmořskou výšku jako naše Sněžka.

Za druhé je to architektonická krása Antiguy, jež v sobě v podivuhodné symbióze snoubí přehnanou načančanost s omšelostí. Najdete tu jak pobořené staré ruiny způsobené oním velkým zemětřesením, tak krásné opravené koloniální budovy. Ty na Centrálním náměstí (Parque Central) s kašnou uprostřed září pastelovými barvami: žlutou, červenou, modrou – jako na duhovém dortu.

V příjemném stínu košatých stromů se jedna indiánská žena natáhne k siestě na lavičku, zatímco další Antiguan staromilsky listuje v papírových novinách. Prodejce klobouků se svou nabídkou naštosovanou do vysokého sloupce na vlastní hlavě snaží odchytit nějakého turistu, který k poznávání památek neopatrně vyrazil bez čepice.

Některé barokní kostely mají opravená průčelí vymazlená do nejmenší detailů, ale křesťanské svatostánky o pár desítek kroků dál na sobě mají patinu dlouhověkosti, která v nejvíce neudržovaných případech zvolna opadává na chodník.

Širší centrum se vyhýbá průnikům moderní architektury – vše musí být v duchu starých dob. Přizpůsobují se tomu i známé světové řetězce, jako kávový Starbucks nebo pizzový Domino´s, jež svá loga na fasády umisťují na své poměry v decentní velikosti.

Když se v čase oběda, na který mám naplánované nejklasičtější guatemalské jídlo pepián (dušené hovězí maso v rajčatové omáčce s chilli, cibulí, česnekem a dalšími ingredienciemi podávané s rýží, kukuřičnými tortilami a půlkou avokáda, poznámka red.), spustí prudký liják, bez velkého přemýšlení skočím do nejbližších otevřených dveří.

Až uvnitř si všimnu, že je to pobočka Burger Kingu. Je mi trapné jen tak vyčkávat konec vytrvalého deště, takže místo tradičního lokálního pokrmu pro tentokrát skončím u globálního cheeseburgeru.

A když už jsem u jídla, dovolím si krátkou, 35kilometrovou odbočku na sopku Pacaya, ke které lze z Antiguy snadno dojet. Je 2552 metrů vysoká a dá se na ni během snadného treku vystoupit až kousek pod vrchol do výšky 2244 metrů během tří hodin.

Už v této úrovni to kvůli ztuhlým vyvřelinám vypadá jako vstup do Mordoru. Postupovat výše by ale kvůli probíhající sopečné aktivitě bylo nebezpečné. Ukázkově kuželovitá Pacaya je totiž jedním ze tří momentálně probuzených guatemalských vulkánů. Od roku 2021 na ní sice nebyly žádné erupce, ale kouř, jedovaté a horké plyny vypouští nadále. Proto je možné kužel pouze obejít dokola.

Hned na začátku obchůzky se ale mnozí mezi drsnými balvany zastaví. Jeden podnikavec si v horkém svahu sopky udělal pec a každý den si sem dovleče mouku, olej, droždí i další ingredience a nabízí lidem „lávovou pizzu“ s pořádně mastnou vulkanickou přirážkou. Malá porce ve velikosti talířku vyjde zhruba na 850 korun. Děkuji, ale energii raději dobiji sušenkami z batůžku. Pizzu, na kterou mě řádně naladil, koupím až v Antigui.

Toto město, které má dnes zhruba o dvacet tisíc obyvatel méně než ve svých metropolitních časech před čtvrt tisíciletím, dnes žije převážně z turismu. Nemine ho snad žádný zahraniční návštěvník země, který se poté „povinně“ snaží zachytit sopku Agua tak, aby mu ji na fotografii orámoval žlutý Oblouk svaté Kateřiny (Arco de Santa Catalina).

O víkendech Antiguu k prasknutí nacpou obyvatelé Ciudad de Guatemala, kteří si do sympatických kulis zastaveného času vyrazí na celonedělní rodinné posezení u bohatě prostřené tabule. Od ní se přesunou maximálně na vyhlídku u Svatého kříže.

Obě skupiny turistů k mému údivu přehlížejí rozvaliny klášterů, které neúprosně připomínají zemětřesení z 18. století. Mezi haldami ruin, z nichž je i po dlouhých dekádách poznat tehdejší moc katolických řádů, se procházím a částečně i prolézám téměř sám.

U sesypaných kusů masivních církevních budov se koloniálním správcům vůbec nedivíte, že odtud vzali do zaječích. A v duchu se modlíte, aby po dobu vaší návštěvy zůstaly zemské desky v klidu.