Amazonský prales. Pro nás dobrodružství, pro místní jako zajet k Mácháči.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V amazonské divočině halekání vřešťana nahrazuje kohoutí kokrhání. Sofinka není právě ranní ptáče, ale když v korunách stromů přivítá napohled nenápadná opice svým hrdelním hlasem první sluneční paprsky, je dcera hned na nohou. A je celá hrrr, co dnes v džungli uvidí.

Cesta do Amazonie zní v našich zeměpisných šířkách jako výprava pro dobrodruhy. Pro Peruánce, kteří nemají hluboko do kapsy, je to však, s nadsázkou řečeno, jako zajet na dovolenou k Mácháči. Vzhledem k tomu, že dlouhodobě bydlím v metropoli Lima, jsem byl v pralese při největším světovém veletoku několikrát. Ale tentokrát chystáme s manželkou velkou premiéru pro naši sedmiletou dceru.

Z lékařského hlediska to není žádný problém. Očkování proti žluté zimnici dostávají peruánská děcka už v patnácti měsících věku. Jen přemýšlíme, jaký program vybrat, aby byl zábavný a zároveň nebyl příliš náročný pro žákyni první třídy. Nakonec se rozhodneme pro Amazonii pro naprosté začátečníky a vydáme se do města Puerta Maldonada poblíž hranice s Bolívií.

Dá se tam za necelé dvě hodiny dostat přímo letecky z Limy nebo během noční autobusové cesty z Cuska. Pokud zvolíte vůz s lehátkovou úpravou (bus-cama), je to velice pohodlný způsob dopravy. Samotné osmdesátitisícové město nijak kouzelně nepůsobí, ale my jsme nadšeni: kvůli vedru.

Přijíždíme totiž v srpnu, kdy je v Limě sychravo a teploty na pobřeží Pacifiku se pohybují kolem 14 stupňů, ale vzhledem k mlhám, téměř 80procentní vlhkosti vzduchu a hlavně absenci topení má člověk neodbytný pocit vlezlého chladu a musí být celý den nabalený. Pohled na modré nebe poté, co jsem v Limě kvůli oslímu břichu (tak se říká tamní šedivě neproniknutelné nízké oblačnosti) dva týdny neviděl slunce, je osvobozující.

První cesta míří na Třídu Leóna Velardeho, v níž jsou na sebe namačkány cestovky, jejichž personál nahání zájemce o „expedice“ do rezervace Tambopata. Zájezd si lze samozřejmě zamluvit po internetu, ale vyjde to dráž. Takto uděláme během devadesáti minut výzkum trhu přímo na místě.

Všechny kanceláře nabízejí ten samý čtyřdenní program s plnou penzí, ubytování té samé kvality v chatkách pod střechami z listí a víceméně shodnou cenu, zhruba 1000 Kč za den. Takže se rozhodneme pro tu z agentur, která nám jako jediná pro dceru poskytne padesátiprocentní slevu.

Vyrážíme až druhý den ráno, tak máme v Puerto Maldonado čas na testování amazonské kuchyně: hlavně tacacho (koule z rozmačkaného grilovaného banánu), cecina (sušené a poté vyuzené, slabě nakrájené vepřové), plátky z obří říční ryby arapaimy, juanes (rýžové koule s kuřecím či jiným masem uvařené v listu na páře) a zmrzliny z amazonského ovoce (za zmínku stojí kyselé a libozvučné camu camu).

Druhý den po proudu řeky Madre de Dios, jejíž vody před spojením s Amazonkou ještě protečou Bolívii a kusem Brazílie, vyrážíme do tábořiště. Říci, že mimo civilizaci, by bylo hodně nadnesené. Přece jen plujeme pouze hodinu a na břehu míjíme jednu turistickou osadu za druhou.

Optimista by řekl, že v případě nouze by se dalo do města zpět doplavat. Pesimista by se znepokojením podíval na kajmany, kteří se vyhřívají ve slunečních paprscích na blátivém břehu a kteří obyčejně na lidi jako příliš velkou kořist neútočí. Realista by odhadl, že proti silnému proudu by to zpět zvládl jen opravdu dobře trénovaný plavec.

Naše bydliště na tři noci nese jméno Jaguarundis Inn. Skládá se ze šesti prkenných chatek, které místo oken mají už lehce opotřebované sítě a ještě opotřebovanější závěsy. Sedmou budovou je základna, kde se vaří a podává prosté jídlo uvařené zaměstnanci. A také tam mají pár křesílek a kulečník, který může zkrátit čekání na jednotlivé body programu.

My začínáme pěší prohlídkou pralesa, na kterou se kvůli dotírajícímu hmyzu opravdu vyplatí jít v kalhotách a v tričku s dlouhými rukávy. Jinak je to pohodová ani ne tříkilometrová procházka po vyšlapané stezce. V čele jde náš průvodce Sai, jenž sem a tam mačetou usekne nějakou tu přečnívající větev či vzpurný šlahoun.

Každých pár desítek metrů se zastavuje, aby nám vyprávěl o té či oné zajímavé rostlině. Jsme španělsky mluvící skupina, tak to rychle odsýpá, když se nemusí potýkat s angličtinou.

„Právě se nacházíme uprostřed války,“ začíná třicátník dramaticky. „Možná vám přijde, že kromě listů ve vánku se nic nepohybuje, ale kdybychom tady jedno místo několik dní natáčeli a pak to zrychleně pustili, viděli bychom, jak tady všichni bojují o přístup ke slunci,“ vykládá Sai.

Upozorňuje na dřevinu, která než zmohutní, opatří si kmen trny, aby amazonským býložravcům znepříjemnila své případné ukusování. Ukazuje na palmu, která „umí chodit“, protože při hledání zdrojů dokáže své rozložité, ale jen povrchně přichycené kořeny přemisťovat.

Zastavíme u vlnovce, který je možná známější pod španělským jménem ceiba. Jeho koruna ční nad zbytkem zhruba 30 metrů vysokého pralesa a slouží dravcům jako rozhledna. My strom měříme po jeho obvodu tím, že se všichni chytneme za ruce a takto ho sdruženě obejmeme. O kousek dál nemůže chybět ani zhoupnutí na příhodné liáně.

Sai je profesionál, takže mluví tak, aby jeho líčení bylo zajímavé i pro naši nejmenší členku výpravy. Ta ho se zájmem poslouchá, ale jakmile se skupinka vydá k přesunu o dalších několik desítek metrů, už hledá něco, na co by se průvodce mohla ještě zeptat.

Vždy popadne nějaký lístek nebo větvičku a vyžaduje informace, které jí bez zaváhání dá. Jen ji varuje, že některé rostliny se brání, tak by jí mohly bolestivě požahat či popíchat. Sofi si hned ví rady. Vytahuje z kalhot papírový ubrousek a sbírá vzorky pomocí kapesníku.

Naše omezené biologické znalosti nám nedovolují ověřovat, zda si Sai poutavý výklad nezpestřuje „mysliveckou latinou“. Pokud ano, tak je to velmi pohotový latiník. Jen jednou dcera přinese k identifikaci list, na který Sai zamyšleně hledí. „Tak to jsi mě dostala, Sofi. Tenhle list neumím přiřadit k žádnému stromu,“ krčí omluvně rameny. Na děvčeti je vidět jistá samolibá spokojenost, že experta dostala do úzkých.

Podobnou prohlídku se Saiem učiníme ještě krátce po večeři, i když mnohem kratší. Průvodce nás vezme za svitu baterek a mobilu jen půl kilometru od chaty a přikáže zhasnout a umlknout.

Tma, která nás obklopuje, je hustá jako fazolová kaše. Kolem nás z neproniknutelné černoty hrozivě znějí různé zvuky pralesní fauny. Jde z toho respekt, i když se moje oči po minutě bez zdroje světla začínají tmě přizpůsobovat a i když vím, že tábořiště je někde za rohem.

Hned jsem si vzpomněl na svého známého ze Slovenska, kterému se povedlo v džungli ztratit, a to na celé tři dny, než narazil na indiánskou osadu. Na noc se vždy uklidil někam do koruny stromu a k tomu si zpíval českou část federální hymny. „Kde domov můj“ ho podle jeho vyprávění zachránil před zblázněním.

Jsem rád, když dá Sai zase pokyn k rozsvícení. Tentokrát nepozorujeme velikány, ale malé tvory, ale není to o nic méně fascinující. Průvodce nám nasvěcuje různé druhy pavouků s rozličnými strategiemi lapání kořisti. Vedle těch, kteří spřádají klasické pavučiny, mě zaujme pavouk, který složí nohy pod sebe a maskuje se za seschlou větvičku. Čeká, až to nějaký bezobratlý nepozora neprokoukne a neprozřetelně se k němu přiblíží.

Jako z hororu o zombie je vystřižená houba, která útočí na hmyz. Pozvolna v něm roste, zatímco se napadený jedinec začne zpomalovat a trhavě pohybovat, až nakonec padne a cizopasník mu mezitím vyroste z oka.

Největší zájem mé dcery sklidí chlupatá tarantule, ke které se přiblížíme jen, když zlehka našlapujeme. Jakmile na Saiův pokyn stále v uctivé vzdálenosti zadupe, ucítí v půdě námi způsobené vibrace a už peláší do děr.

Následující den vstáváme dávno před svítáním, abychom si užili džungli za rozbřesku. Loďkou se plavíme o kilometr dál, kde od mola na břehu Madre de Dios jdeme po lávce k jezeru Sandoval, a do kroku nám duní vřešťani svoji ranní muzikou. Nejdříve halasí jen oni, ale postupně se prales probouzí a ke koncertu se přidávají, ač je povětšinou nevidíme, ptáci všeho druhu.

Brzy je jasné, že ona prkenná stezka nad rozmočenou půdou dává smysl. Bez ní by přístup k vodní ploše, která je hlavní atrakcí rezervace Tambopata, zcela přeoraly boty turistů. Přicházíme k jezeru Sandoval jako první, takže až cestou zpět při potkávání dalších a dalších skupin pochopíme, jaká je toto jezero „masovka“.

Za chvíli už sedíme v pramici. Během naší návštěvy je zataženo, a tak dnes Sandoval vypadá, jako by držel smutek. V jeho tmavé hladině se odrážejí jako ve vyleštěném černém zrcadle palmy rostoucí na kraji jezera. Pozorujeme místní druhy volavek připravených k rybaření, ale i opičky, které přišly pozorovat ty podivné tvory v loďkách s pádly v rukou. Nádhera! K dokonalosti schází jen vydry, které se tu podle Saie občas předvádějí v plné kráse, ale na dnešek si od turistického ruchu vzaly volno.

To my jedeme dál naplno. Čekají nás ještě další body programu. Třeba hledání stop plachého tapíra, který se chodí rochnit do bahniště hlouběji v džungli, nebo kajakování po jednom z nesčetných menších přítoků řeky Madre de Dios.

Rovněž podnikneme noční safari po řece, kdy na břehu silným reflektorem načapáme kromě početných kajmanů také největší hlodavce kapybary. Na kousky kuřecího masa se pokoušíme ulovit pirani, ale na rozdíl od mých dřívější cest do Amazonie tentokrát bez úspěchu. Škoda, ugrilované jsou výborné.

Také zajedeme na Opičí ostrov uprostřed řeky, který ochranářům přírody a zároveň také turistickým operátorům posloužil jako nový bod programu. Do tohoto prostředí umístili opice poté, co je zabavili pašerákům zvířat. Snažili se, aby se zvířata, která strávila neznámou dobu v kleci, zase adaptovala na život v divočině.

Úplně se to nepovedlo, protože na program došly peníze. Malpy, kterým se ve španělštině kvůli podobnosti s oblečením známého mnišského řádu říká kapucíni, z ostrova dál do volné přírody už nikdo nepřemístil.

Místo toho zdivočely poněkud jiným způsobem, když pokousaly turisty, kteří jim nabízeli sušenky. Takže nyní při návštěvách zcela správně platí zákaz krmení. Ovoce s sebou nese jen Sai, aby malpy pod vedením samce, který kvůli svému šklebu nese jméno Risito (Usměváček), přilákal před foťáky turistů. Ano, není to Amazonie, jak vypadá v našich bujných představách, ale dnes je i taková.

Sofinka je vším, co v džungli zažije, nadšená. Dokonce i tím, že na jednu noc vyzkoušela něco, co v Amazonii neočekáváte. Zničehonic přišla studená vlna s fičákem, který srazil teploty na patnáct stupňů. Takže v noci v naší větrné chajdě na sebe oblékáme vše, co máme.

Zalezeme s manželkou a dcerou do jedné postele a zahříváme se vlastními těly jako horolezci bivakující na ledovci. Přehozy, které jsou určené pro tropické noci, nám v tu chvíli neslouží více než jako psychická podpora. Když chladem nemohu usnout, čekám s urputnou nadějí na halekání vřešťanů, kteří nás všechny probudí do dalšího – snad už zase teplého – rána.