Čas běží, léta také, jsi boomer a ani nevíš, jak to přišlo, říká Bára Basiková

Teprve čtvrtou ženou v podcastu Boomer Talk byla zpěvačka Bára Basiková, která slaví kulaté narozeniny. S Milošem Pokorným mluvili o tom, jaká bude oslava, o jejích začátcích v hudební branži a došlo i na moderní technologie.

Dnes nám to neuvěřitelně vyšlo, rozhovor točíme na svatého Valentýna a vyjde přesně v den tvého významného životního jubilea, těšíš se?

Je potvrzeno, že jsem boomer tutový, protože právě dnes, kdy tento podcast posloucháte, slavím …áté narozeniny (nebylo rozumět, pozn. red.). Narodila jsme se v roce 1963 a v mládí si myslela, že se takového věku nemohu dožít. Když mi bylo dvacet, tak každý, kdo měl kolem čtyřicítky, pro mě byl mrtvý. A já si říkala, že toho se nechci dožít a že až se to bude blížit, napálím to autem do zdi jako Jason Pollock. Připadalo mi, že to bude za strašně dlouhou dobu.

No vidíš, čas běží, léta také, seš boomer a ani nevíš, jak to přišlo. Přišlo to potichu, najednou a komické na tom je, že se na ten věk vůbec necítím. Připomenou mi to vždy moje dcery, když se nepřístojně chovám nebo oblékám. Prostě je to tady a nic s tím člověk neudělá.

Napadlo tě, že na rozdíl od minulosti to v současné době pro řadu lidí není věk konečný? Přemýšlela jsi o tom?

Přemýšlela jsem o tom a jsem ráda, že žiju v této době a že jsem generace, která to má jinak. Moje babička, už když slavila padesátiny, byla prostě babička, stará korpulentní paní, která nosila silonovou zástěru s puntíky a na hlavě šátek. A když jí bylo šedesát, tak to byla opravdu stařenka. Takže jsem hrozně ráda, že doba se změnila, žijeme jinak a máme vymoženosti a možnosti, jak nezestárnout předčasně a blbě. A myslím si, že když je člověk zdravý, víc si nemůže přát. Záleží jen na tobě, jak žiješ, co děláš, jak se cítíš, jakou máš životní filozofii nebo kým a čím se obklopuješ.

Mám kolem sebe spoustu mladých lidí a odjakživa udržuji hezký vztah se svými dcerami, beru je jako spřízněné duše a kamarádím se i s jejich kámoškami. A teď mám nové kámoše, a to jsou spolužáci mého syna, jsou úplně bezvadní, tykají mi a já si s nimi občas zablbnu. Přestože jsem asi nejstarší matka u nich ve třídě, dokážu se vžít do jejich zájmů i průšvihů. Je to o tom, co děláš a jak žiješ.

Máme svátek sv. Valentýna, který někdo úplně nesnáší, a někdo naopak. Jak to máš ty se svátky tohoto typu?

Mám k nim velmi tolerantní přístup. Mě se to netýkalo, za nás to nebylo. Neříkám, že jsme byli lepší a snažím se podobných debilních vět vyvarovat, říká je každý starý člověk. A je to logické, doba se mění, lidé se vyvíjejí a přece nebudeme stejní jako dříve. Rozhodně se ale snažím vyvarovat něco soudit nebo tvrdit, že to, co jsme žili my, bylo lepší. Bylo to prostě jen jiné. Respektuji a toleruji Valentýny, Halloweeny a všechny možné svátky. Prostě to tak je a ať si to mladí užívají.

Pojďme k tématu sociálních sítí. Říká se, že ani v tom našem malém showbyznysu to bez nich nejde. Jaký na to máš názor?

Nemyslím si, že by to bez toho nešlo. Jde o osobní přístup každého a jak si to nastaví – může s nimi pracovat, nebo je ignorovat. Já k tomu přicházím se strašným zpožděním, ještě před rokem a půl jsem měla tlačítkovou Nokii a neměla žádné sítě. Byl na mě vyvíjen tlak z mého tvůrčího týmu, takže nastoupil nový telefon, který jsem brala jako fajn věc, protože mi umožňuje spoustu skvělých věcí.

Nejsem na něm ale nalepená, kolikrát ho mám v tašce a vůbec nevím, kdo psal nebo volal. Beru to tak, že je hrozně fajn v něm mít úplně všechno včetně mailů, což je praktické. Sítě jsem si založila a donutila se s nimi nějak pracovat a dávat tam nějaké příspěvky, ale musím říci, že mě to vůbec nebaví.

Báro, věř mi, že tady jsi na správném místě a nehrozí ti, že bych tě v tomto ovlivňoval. Berme to tak, že pro současnou generaci pohybující se v uměleckém prostředí jsou sociální sítě po komunikační stránce trochu nutnost.

Máš naprostou pravdu. U mladší generace je to samozřejmost, umějí s nimi pracovat velmi dobře, a dokonce vznikly nové profese jako influencer. Někteří se tím regulérně živí. Já se k tomu dostala až v pozdějším věku a čas strávený na sítích mi nic nedává a už vůbec mě nezajímá, co ostatní lidé dělají a kde byli na večeři.

Pořád hrozně ráda čtu a knihy jsou pro mě zábava číslo jedna. Pokud tedy nepaříme s kamarádkami nebo dcerami. Jde to kolem mě, ale chápu, že mladí to berou jako nedílnou součást svého života. Dovolím si říct, že v showbyznysu jsem nějaký pátek a že už se představovat nemusím, takže se nepočítá, že sítě mám a jsem na nich aktivní.

Asi už znám odpověď, ale cvičně se zeptám: Kdyby sis měla vybrat mezi hezkým víkendem a novým iPhonem?

Není, co řešit, iPhone je mi úplně u pr..le.

Našel jsem si fotky z dob tvých začátků a došlo mi, že chlapi chodili nejen na tvůj zpěv, ale i na nohy a na to, jak jsi vypadala. Uvědomovala sis to tenkrát?

Uvědomila jsem si to až poté, co se to začalo řešit. To, že mám nohy a zadek hezčí než obličej, vím od mládí. A furt to ještě vypadá dobře. Instinktivně jsem cítila, že by bylo dobré to na jevišti prodat. Bavilo mě na sebe poutat pozornost – nosila jsem odvážné kostýmy a byla velmi provokativní.

Což v té době bylo krát dvě minimálně.

Žili jsme v „totáči“ a je škoda, že dnešní mladí lidé nevědí, o čem to bylo. Povídat o tom můžeš, ale když to nezažiješ, neznáš souvislosti ani atmosféru. Myslím si, že v osmdesátkách jsem po této stránce byla odvážná. A když přicházely reakce, tak jsem si říkala, proč si to neužít a nebýt exhibicionista.

Co pozitivního sis z doby minulé vzala? Přestože to nebylo lehké období.

Asi přátelství, komunikaci s lidmi – víc jsme se scházeli a byli spolu, chodilo se do hospod, povídalo se a lidé byli spolu spjatí. Když měl někdo doma videopřehrávač, tak se u něj v pátek sešlo čtyřicet lidí, chlastalo se, povídalo a koukalo na filmy. Užívali jsme si to i prožívali zároveň.

Jezdilo se na koncerty, četla se samizdatová vydání zakázaných knížek, fungovalo to lidské napojení. Dnes spolu lidé nekomunikují, vidím, že přijde rodina do restaurace, sedne si ke stolu a místo toho, aby si spolu povídali, vytáhnou mobily. A zůstalo ve mně to, že člověk je tu pro ostatní, je krásné mít přátele a sdílet s nimi zážitky a být si nablízku, když je ti smutno nebo máš problémy.

Závidíš něco současné generaci?

Cestování, absolutní volnost a svobodu. Ne tu absolutní, kdy si mohou pořídit, doslova co chtějí, protože pak se těžko vychovávají ke skromnosti a pokoře. A musím opět použít tu trapnou větu, že za nás to bylo úplně jinak, protože jsme měli absolutní kulový. Takže když mi máma přinesla balíček žvýkaček z Tuzexu, tak to byl rituál, žvýkačku jsem žvýkala asi půl roku a ten papírek jsem si vystavila ve vitríně.

Všeho jsme si vážili, ale dětem to nemohu vnucovat. Snažila jsem se je vychovat k tomu, aby si věcí vážily a nebraly všechno jako samozřejmost. Závidím dnešní generaci tu absolutní svobodu, možnosti studovat a cestovat po celém světě.

Dnešní podcast bude zveřejněn na tvé kulaté narozeniny. Chystáš u této příležitosti nějaké turné nebo koncerty?

Ne. Já na tohle moc nejsem a nikdy jsem nebyla. Nejlepší mejdan pro mě bude mejdan s mými holkami. Chystá se nějaké překvapení, včera jsme dostala SMSku, že se mám vyparádit a že v 17:30 bude přistaveno auto před barákem. Nevím, kam jedu a co se bude dít, ale určitě to bude šílená sranda. My si navzájem dáváme šílené dárky spojené s nějakým zážitkem. Těšíme se na to a budeme kalit.

Samozřejmě, že také udělám rodinnou večeři „navážno“, ale nikdy mě nenapadlo narozeniny veřejně oslavovat. Svoji profesi mám ráda, vážím si, že jsem zpěvačkou, ale v životě jsou pro mě důležitější věci. Koncerty mám celý rok.

Baví tě to ještě?

Baví. A čím jsem starší, tím více si uvědomuji fakt, že se mi splnil můj životní sen, protože jsem se zpěvačkou chtěla stát od svých pěti let. Vždycky jsem si doma pustila Helenu Vondráčkovou nebo Martu Kubišovou, dala si na hlavu hadr jako dlouhé vlasy, do ruky klacek a zpívala jsem si to s nimi, žila v tom a toužila po tom.

Je neuvěřitelné, že se to opravdu stalo, což si uvědomím třeba při děkovačce na koncertech. Vážím si toho, protože to není jen tak a jsem strašně vděčná, že se to stalo a že tu profesi mohu dělat. A chtěla bych jí ještě nějaký pátek dělat, dokud hlas bude fungovat.

A až to jednou přijde, jaké máš další plány?

Chci se věnovat dětem a těším se, až moje dcery budou mít děti, protože děti jsou to nejkrásnější a nejdůležitější, co jsem v životě mohla zažít. Lituji toho, že jsme jich neměla víc, ale zaplať pánbůh za tyhle tři. Těším se, až holky budou mít prcky a já budu babička.

Budu psát, protože psaní mě doprovází – loni i předloni mi vyšly knížky a beru to jako takovou formu seberealizace.

Jaké byly její začátky v kapelách Precedens a Stromboli? Jakým způsobem se za totality vytvářely koncertní kostýmy? Jak důležité pro ni bylo účinkování v muzikálech? A jak na její slávu reagovaly její děti? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.