Bílé Vánoce: Kdo je vymyslel a proč nás tak fascinují

Bílé Vánoce. Není to nijak dlouhá tradice. A není nijak hluboce spojena s Vánocemi jako křesťanským svátkem. Ostatně v Betlémě nebývá mnoho sněhu. Víte, kdo je vymyslel?

Samozřejmě, nebyl sám, kdo na tom objevu pracoval. Navazoval na několik předchůdců, reagoval na to, co se ve společnosti už začínalo rodit. Ale byl jednoznačně nejznámější a nejvlivnější. A když se dnes v Anglii někoho zeptáte, kdo vymyslel podobu moderních Vánoc, včetně toho, že to jsou bílé Vánoce, pravděpodobně dostanete promptní odpověď: Charles Dickens.

Překvapení? Autor Davida Copperfielda, Olivera Twista a… Bílých Vánoc?

Dickens měl dva důležité předpoklady pro to, aby se této role zhostil. Jeden osobní, druhý, řekněme klimatický.

Charles Dickens se narodil v roce 1812 do dobře zajištěné středostavovské rodiny. Když mu bylo dvanáct, musel jeho otec do vězení pro dlužníky. A Charles půl roku pracoval v továrně na leštidla na boty. Deset hodin denně. V malém prožil to, co hrdinové jeho pozdějších románů a povídek.

Navždy v něm zůstalo porozumění a soucit pro týrané a zanedbávané děti, které byly jen „vedlejšími oběťmi“ velkolepé průmyslové revoluce.

Obecným rámcem byla tzv. „malá doba ledová“. S klasickou dobou ledovou nemá nic společného. Je to jen přezdívka, označení pro období mezi 14. a 19. stoletím, kdy bylo v Evropě mimořádně chladno. Zažil to ještě i Dickens.

V roce 1814 například zamrzla Temže v Londýně tak pevně, že Londýňané na ní pořádali čtyřdenní trhy. Kejklíři také pod jedním z mostů převáděli přes řeku slona.

Do svých devíti let zažil Charles Dickens šestkrát klasické bílé Vánoce. Měl na co vzpomínat.

A v roce 1843 napsal Vánoční koledu.

Jistě není třeba připomínat obsah Vánoční koledy podrobně. Jen to podstatné: Bezohledný podnikatel, mizantrop a nepříjemný člověk Ebenezer Scrooge se po setkání se třemi duchy Vánoc změní.

Začne se zajímat o druhé, mohutně přispívá na charitu pro chudé, svými dary a péčí v podstatě zachrání život těžce nemocného syna svého zaměstnance.

Ten nemocný chlapec, Tiny Tim, je typickým dickensovským symbolem: Strádající trpící dítě duchovně zvítězí nad bezohledným byznysmenem. A to je cesta k proměně světa.

Dickens ve Vánoční koledě popsal moderní sekulární Vánoce způsobem, který se stal modelem pro budoucí generace: rodinné setkání, laskavost, štědrost, pokora, ztišení, pohostinnost, slavnost…

A sníh? Když se proměněný Ebenezer Scrooge probudí na Štědrý den, uvědomí si, jak je venku krásně. Do té doby vnější svět v podstatě nevnímal. Ale teď cítí ve vzduchu osvěžující chlad. Krajina je pokrytá sněhem.

Svět září, je čistý, bílý, jako nový.

Změnil se.

V Československu odvedl s Dickensem v něčem srovnatelnou zakladatelskou práci Josef Lada. Narodil se sice až ke konci 19. století, ale i on ještě bílé Vánoce ve svém dětství zažil. Bylo to už ale na hraně.

Paradox bílých Vánoc se dá vyjádřit velmi jednoduše: Ve chvíli svého zrodu už měly nejlepší roky za sebou. V době publikování Vánoční koledy se už začalo oteplovat.

Pro generace narozené ve 20. a 21. století se bílé Vánoce stávaly čím dál tím víc mýtem. Nostalgickou vzpomínkou na lepší svět. Velmi přitažlivou, téměř neodolatelnou vzpomínkou.

A to navíc téměř přesně po 100 letech po Vánoční koledě přišel nový mohutný impuls: Píseň White Christmas skladatele Irvinga Berlina. Zpěvák Bing Crosby ji poprvé veřejně zazpíval na Vánoce v roce 1941.

Písnička se stala nejenom vánočním hitem, což byl také svého druhu objev – do té doby byly vánoční písně považovány většinou za věc na „jedno použití“. White Christmas se v podání Binga Crosbyho staly nejprodávanějším singlem všech dob – prodalo se přes 50 milionů nosičů. A verze desítek dalších interpretů v mnoha zemích světa přidaly dalších 50.

Do dickensovské nostalgické vzpomínky vstoupil další podstatný motiv: Crosby píseň představil jen pár dnů po japonském útoku na Pearl Harbor. Byla válka. Pro Američany první válečný rok, první Vánoce, které jejich děti tráví ve válce.

Ale svět bílých Vánoc byl lepší, čistší, srozumitelnější…

V Británii a v Česku (Československu) se bílé Vánoce staly téměř posedlostí. Určitě v tom nejsme sami, ale situace v obou těchto zemích je typická ve dvou základních ohledech.

V Británii i v Česku se obraz bílých Vánoc opírá o silnou kulturní tradici, o výrazná umělecká díla. Ten model se stal součástí kolektivní paměti bez ohledu na to, že se otepluje a že sněží čím dál méně.

A pak je tu poloha. Ve Finsku nebo ve Švédsku bílé Vánoce řešit nemusí. Podobně v zemích, kde je příliš teplo. Ale Británie i Česko leží na vzrušující hranici: Bílé Vánoce nejsou příliš pravděpodobně, ale nejsou vyloučené.

Britské sázkové kanceláře přijímají sázky na bílé Vánoce zpravidla od září. „Ale pokud si chce někdo vsadit i dřív, rádi mu vyjdeme vstříc,“ říká Alex Apati ze sázkové kanceláře Ladbrokes.

Za posledních 50 let se v Británii stalo pouze čtyřikrát, že více než 40 procent meteostanic hlásilo ráno na Vánoce ležící sníh. Ale to mluvíme také třeba jenom o jednom centimetru.

Jen s mírnou nadsázkou řečeno platí, že i v Česku přemýšlení o bílých Vánocích nahrazuje tradiční adventní rozjímání. Vycházejí předpovědní mapy, které ukazují pravděpodobnost bílých Vánoc v jednotlivých krajích. Zkreslené vzpomínky z dětství svádějí marný boj s po staletí se opakujícím klimatickým jevem – vánoční oblevou.

Ano, je to napínavé očekávání. Například na Prahu vyšly bílé Vánoce za posledních přibližně 50 let devětkrát. Zatím naposledy před deseti lety.

„Já určitě nejsem žádný odborník na sníh,“ říká s úsměvem psycholog Dalibor Špok. Přesto byl ochoten pro Seznam Zprávy přemýšlet o tom, proč nás představa bílých Vánoc a sníh sám o sobě tak fascinují.

„První, jednoduchá rovina,“ začíná Dalibor Špok. „Když napadne první sníh, je to změna. A my lidé máme změnu rádi. Když není vysloveně zatěžující, negativní, tak symbolizuje něco nového, nějakou naději. Proto si kupujeme nové věci. Cítíme se nově.“

A když krajinu přikryje sníh, je to velká změna. Krajina vypadá jinak, rozlišujeme mnohem méně věcí…

„A to je druhá úroveň, to zakrývání,“ pokračuje Dalibor Špok. „Sníh zakrývá, zjednodušuje vnímání, nabízí nám hezký čerstvý povrch, vidíme jasně a jednoduše. A špínu pod povrchem nevidíme.“

Podle psychologa je to „zakrývání“ jedním z nástrojů, jak se dostat do slavnostní nálady, odlišné od každodennosti. Zdobíme stromeček, uklízíme byt, vyhlížíme sníh… Ale je to málo, chybí nám advent.

„Zakrývání takto funguje běžně, samozřejmě i jindy než o Vánocích. Vždyť stačí prostřít stůl – ubrus překryje jeho každodenní podobu a stane se symbolem odlišné nálady. Nebo jakákoli slavnost – měl bych tam přece jít ‚zakrytý‘, nepřinášet tam svoje osobní nevyřešené problémy a nezatěžovat jimi slavnostní atmosféru,“ rozvádí obraz Dalibor Špok.

A jak nám chybí advent?

„Bez adventu se k té slavnostní náladě chceme dostat hrozně rychle, jakoby stačil stromeček, ubrus a sníh. Může to být hezké, ale zpravidla je to povrchní,“ vysvětluje Špok. „Advent, to je právě postupné propracování se k té slavnostní náladě. Tím, že se ztiším, bilancuji, ukončím to špatné, uklidím v sobě. Jedině pak dokážu do slavnosti opravdu vstoupit ‚zakrytý‘, vyrovnaný, s očekáváním nového.“

A jak je to se vzpomínáním na bílé Vánoce? Téměř každý, napříč generacemi, vám na otázku po bílých Vánocích odpoví, že dříve bývaly, že je zažil, že se brodil ve sněhu, vezl vánoční stromek domů na sáňkách…

„Ano, takhle naše paměť funguje. Nevzpomínáme na věci, které jsou nejčastější, ale na ty, které jsou nejsilnější, nejintenzivnější. Souvisí to s emocemi, které přitom prožíváme, nebo které tam dokonce zpětně dodáváme,“ vysvětluje Špok. „Vzpomínka není jednou provždy daný otisk nějaké události, je dynamická, mění se. Naše paměť takhle funguje, protože tak podpírá naši současnou identitu.“

Ano, zdá se, že je to tak: Bílé Vánoce máme prostě v sobě. Bez ohledu na to, že nesněží.

A moc bychom si přáli, aby sníh zase jednou všechno alespoň na chvíli zjednodušil.