Bílá holubice? Symbolem míru je spíš strategický bombardér, říká malíř

Uměleckou cestu si nevybral úplně jednoduchou. Ať už pracnou technikou hyperrealistické malby, nebo především těžkým tématem pomíjivosti pozemské existence. Řeč je o malíři Janu Gemrotovi, jenž bezpochyby patří mezi současné nejúspěšnější tuzemské výtvarníky pod čtyřicet let. Svědčí o tom i vyprodaná aktuální výstava v pražské výstavní síni Expo 58, kterou lze navštívit až do 24. července.

Jak jste se vlastně k umění dostal?

S uměním jsem se setkával odmalička, protože pocházím z umělecké rodiny. Původně jsem ale malíř vůbec nechtěl být, spíš mě zajímaly přírodní vědy a literatura. Ale řekněme od rané puberty jsem se začal více vizuálně projevovat a to pak nějak převážilo.

Pamatujete si z dětství nějaké obrazy, které vás ovlivnily?

Působilo na mě veškeré umění, které mě obklopovalo. Starožitnosti, které jsme měli doma. Hodně věcí jsem vnímal z reprodukcí, fascinovaly mě kvaše od Zdeňka Buriana nebo asambláže Roberta Rauschenberga, naprostý mix všeho možného. Formativním zážitkem bylo, když mě jako malého rodiče vzali na výstavu Hermanna Nitsche.

A co jste v té době sám kreslil nebo maloval?

Jako malý jsem hodně kreslil různé bitvy, třeba dobývání hradu či futuristického města. Ta kresba se v průběhu hodně měnila, protože jsem tam přidělával různé věci. Něco naopak spadlo, zbořilo se, vybouchlo. Také jsem maloval věci, kterým jsem vůbec nerozuměl. Mohlo mi být tak šest let a v televizi jsem viděl záběry, jak někde pálí americkou vlajku. Tak jsem nakreslil postavu s tou hořící vlajkou. Podivnou kresbu pak rodiče ukazovali návštěvám a všichni se mě ptali, co mám proboha proti Americe.

Do ateliéru Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění jste nastoupil nezvykle už rok před maturitou. Jak se vám to podařilo?

Jsem velký trémista a chtěl jsem si vyzkoušet zkoušky nanečisto. A pan profesor mě hned přijal. Dostal jsem nějakou výjimku od ministerstva a maturitu jsem si dodělával až během studia na akademii. Myslím, že jsem byl poslední a po mně už tu výjimku zrušili. Spíš je to věc, která se hezky vypráví, neberu to ale jako něco zásadního. Vlastně jsem první tři roky na akademii stejně moc neprospíval, spíš to byl jeden velký flám.

Následovala vaše absolventská práce. Mluvilo se o ní především jako o kontroverzní.

Je pravda, že zájem to docela vzbudilo. Sám jsem v tom však kontroverzi nespatřoval. Byla to snaha o malířský dokument situace, kdy se člověk snaží vlastnit a omezovat jiného člověka. Tento jev mě fascinoval a já pro něj hledal umělecké ztvárnění. V policejním muzeu jsem objevil dřevěnou bednu, kterou v padesátých letech vyrobil jeden český masový vrah. Do té bedny tehdy zavíral dospívající dívku.

Ten hrůzný předmět pro mě celou tu touhu ovládat a vlastnit, celý ten nemocný stav, dokonale vizualizoval. S policisty jsem se po nějaké době dohodl a po různých peripetiích mi dokonce tu bednu asi na týden zapůjčili. S pomocí modelky jsem pak udělal velkou rekonstrukci. Tak vznikl cyklus olejomaleb s názvem Únos a ústřední obraz Izolovaná / Vlastněná (2008).

Víte, kde se tyto obrazy dnes nacházejí?

Celý cyklus je dnes v obsáhlé sbírce současného světového umění COLLETT Prague | Munich.

Na aktuální výstavě máte přibližně 20 čerstvých maleb. Naprostá většina z nich je již prodaná nebo rezervovaná. Co říkáte na takový zájem sběratelů?

Jsem nadšený a strašně moc si toho vážím. Děkuji za jejich podporu a jsem rád, že je mé dílo zajímá.

Pomáhá, že jste poměrně hodně aktivní na sociálních sítích?

Ohledně prodeje obrazů asi ne, na to mají vliv jiné faktory. Možná to ale může pomoci publicitě výstavy. Samozřejmě chci, aby lidé na výstavu chodili, a tak se tomu snažím jít naproti pomocí všech možných kanálů. Sami návštěvníci také denně z výstavy dělají různé fotky a videa, na Instagramu to sleduji a snažím se vždy reagovat.

Vaši aktuální výstavou Observace v budově Expo 58 prostupují hyperrealistické portréty a obrazy zvířat i nadzvukových letadel. Kromě potlačené barevnosti, co tak různorodé polohy vaší tvorby spojuje?

Spojkou je naše současnost. V jedné části výstavy jsou spíše existenciální témata, zabývám se zde egem a jeho opuštěním. Dominují tu obrazy Mementa mori nebo obrazy o přeměně životní energie, když člověk nebo zvíře umírají a stávají se něčím jiným. Zabývám se tu věcmi, které asi řeší každý člověk uvažující o svém bytí a nebytí. To jsou obecně témata, kterým se věnuji neustále – pomíjivost existence, život a smrt.

Ovšem zároveň s těmito obrazy jsem začal malovat cyklus se stíhačkami. Fascinuje mě moment určitého osamění pilota, když překračuje krajní mez, hranici rychlosti zvuku. Letadlo pak naráží do vzduchu takovou silou, že vytváří úžasný jev aerodynamického třesku. Stíhačky jsem na výstavu původně dát nechtěl, ale když jsem pak všechny ty bojové stroje maloval a do toho začala válka na Ukrajině, tak jsem usoudil, že to je silný otisk doby a bylo by dobré na tom tu výstavu postavit.

A to je přesně ta spojka, na začátku expozice jsou obrazy, které jsou kontemplativní, existenciální – stejně jako každý z nás řeší nějaké své vnitřní záležitosti. No a do toho je v instalaci velmi silný vizuálně agresivní prvek těch stíhaček, který s tím koexistuje.

Přesně tak je to v životě. Navíc stíhačka podmiňuje naši existenci, kdo nemá dost dobrou stíhačku, tak nepřežije. Symbolem pro udržení míru je dnes spíš než naivní bílá holubice strategický bombardér B-2 Spirit schopný nést jaderné zbraně.

Nevědomí, smrt, téma konfliktu vnitřního a vnějšího… Není to složité v době, kdy je populární spíše instantní umění?

Necítím, že bych to měl nějak složité. Spíš si myslím, že to mají složité právě ti, kteří dělají to instantní umění, protože se okrádají o to nejdůležitější. Vytvořit něco silného, něco, co podá nějakou výpověď o době, v níž žijeme.

Jak by k vašim obrazům měl přistupovat nepoučený divák?

Byl bych vděčný, kdyby k tomu přistupoval s otevřenou myslí, bez předsudků, aby to na sebe nechal působit. A když ho to bude zajímat nebo zneklidňovat, tak se o tom může dozvědět víc. Primární ale je, že bude otevřený tomu, co to s ním udělá. Takto si myslím, že je dobré přistupovat k umění obecně.

Být otevřený tomu, cítit nějakou emoci?

Ideálně. Ta může být samozřejmě i odmítavá a negativní.

Už víte, jaké bude téma vašeho dalšího cyklu?

Právě mám rozpracované dva jakési narativní oblouky. Přes známé jsem se dozvěděl o jednom bláznivém autodidaktovi. V archivech jsme našli jeho fantastický příběh, tak se to budu snažit nějak vizuálně uchopit. A potom je tu věc, kterou se chystám namalovat už několik let, ale zatím moc nevím, jak na to. Víc ale neprozradím.