Bát, či nebát? Reportáž z pražského Hlavního nádraží

Jednou věcí je pověst místa, druhou, jak je to doopravdy, alespoň v objektivně subjektivním módu pozorování. Hlavní nádraží v Praze bylo v minulosti spojováno s vysokou mírou kriminality včetně krádeží, přepadení či prostituce. V jeho okolí se také v posledních desítkách let vyskytuje vyšší počet bezdomovců.

„Tati, proč tady spí ti lidé na zemi? To jsou bezdomovci?“ ptala se mě dcera, když jsme se koncem zimy vraceli večerním vlakem z jednoho z víkendových výletů. A tady se zrodil nápad na článek.

Hlavní nádraží v Praze občas za tmy nevypadá zrovna lákavě, soudím z několik zkušeností uplynulých měsíců. Ještě teď, na konci března, je uvnitř za sklem nádražní haly o poznání tepleji než venku, proto se sem stahuje kdekdo. Nonstop se tu ale neohřeje. Otevírací doba budovy je od pondělí do neděle „pouze“ od 3:30 do 1.15.

Muž v ušmudlané plandavé bundě s nápisem Security, kterou asi někde našel, zvedá horní dekl odpadkového koše a vybírá cigaretové špačky. Je nedělní odpoledne, lavičky v „Sherwoodu“ jsou obsypané skupinkami podivných existencí. Cítím se bezpečně, ale ohledně pocitové pohody ne zrovna komfortně – na lavičku bych si sednout nešel ani sám, natož třeba s rodinou.

Není to ten nejlepší první dojem, který cestující vycházející z nádraží mohou nabýt. Tedy když je hezké počasí – stačí, aby zapršelo, a všichni se běží schovat pod střechu nádraží. Už je ale pryč doba, kdy bylo nádraží obležené uprchlíky. Aspoň v tyto březnové dny to tak vypadá. Z repráku někomu nahlas vyhrává hudba, na plácku mezi budovou a parkem se ještě zavřené dřevěné stánky proměňují barevnou výzdobou „do velikonočna“.

Halou se nesou tóny starého klavíru, který je u levého vstupu a na který si může zahrát každý. Na klávesy někdo dopsal nápis „Ukraine“, teď na něj hraje starší muž v kšiltovce, má i několik posluchačů. Jdu si sednout do knihkupectví, které je v přední části nádražní haly. Knížky mám rád a v prvním patře prodejny je kavárna s docela pohodlnými křesílky. Hlavně je odsud výhled do okolí pod sebou na lidi spěchající s kufříky. Nebýt nad námi typicky červený strop vstupní části nádražní haly, sedím na střešní zahrádce. Servírka je tu jedna na docela velký plac, jsem překvapený, že stíhá.

Slušné espresso vyjde na 55 korun, cappuccino je o desetikorunu dražší. Oproti rychlíkům Českých drah, kterými jsme odsud opakovaně vyráželi třeba do Kutné Hory či Českých Budějovic, funguje v celé budově nádraží bezplatná wifi síť, a opravdu funguje. To může být záchrana pro rodiče dětí bez dostatečných datových zdrojů, které čekají klidně dvě hodiny na zpožděný vlak, jak zjistím další den, kdy je v Německu stávka v hromadné dopravě.

Vyndávám u stolku pracovní techniku a zkouším využít ke komunikaci umělou inteligenci – co ví o historii této budovy? Docela jí to jde, než si psaný výklad pokazí šestou větou: „V roce 2012 byla zahájena rekonstrukce nádraží, během níž byla původní budova zbořena a nahrazena novou moderní stavbou.“ Vypínám umělou nápovědu, která smíchala dvě různé informace do nesmyslu, káva mi stejně došla. Vyrazím na obchůzku interiérů největší secesní památky v Česku, na které navazují kolejiště s ocelovou obloukovou halou.

Nádraží je sice v provozu od konce roku 1871, kdy bylo postaveno v novorenesančním stylu – díky němu si budova vysloužila přezdívku „zámecké nádraží“ –, ale začátkem 20. století bylo přestavěno a zvětšeno. Před padesáti lety pak začala vznikat na úkor Vrchlického sadů nová odbavovací hala ve stylu brutalismu, nad níž se začala prohánět auta po severojižní magistrále.

Historická budova a park od sebe byly násilně odtrženy, takže spěchající cestující od vlaku do města dnes může snadno přehlédnout, z jak hezkého místa odchází. Stačí se při průchodu skrz park neotočit.

Žádnou šanci pak nemá, pokud rovnou sjede po eskalátorech k nástupištím metra linky C v první a nejstarší stanici metra v Praze, zprovozněné v květnu 1974. Podle původních plánů byla stavěna jako stanice pro podpovrchovou tramvaj, proto má jako jedna z mála stanic v Praze dvě nástupiště po stranách, a nikoliv jedno uprostřed.

Krásný interiér někdejší vstupní haly s kopulí a Fantovou kavárnou, která je při cestě podchody k nástupištím kdesi nad hlavami vidět jen pár průhledy, dnes skoro každý mine bez povšimnutí.

Projdu, fotím a jsem na nástupišti 1a. Za necelou půlhodinu odsud odjíždí vlak do Českých Budějovic. Vracím se zpět, podívat se, co nádraží dá. Pod cedulí s odjezdy vlaků vidím informaci, která mnoho cestujících nepotěší: „V pondělí 27. 3. 23 se bude konat STÁVKA železničních zaměstnanců na území Německa. Vlaky směr Drážďany budou ukončeny ve stanici Děčín hl. n., směr Mnichov ve stanici Domažlice. Náhradní doprava není zavedena.“

Prodejny oblečení, kosmetiky, hraček, sportovního vybavení, květin, spousta občerstvení… Je tu i menší pobočka jednoho ze supermarketů, což někoho cenově může potěšit při nákupu svačiny s sebou. Vlastně se nádraží od poslední rekonstrukce interiérů začátkem 21. století proměnilo v menší obchoďák. Vidím tady i pozoruhodnou vinotéku s nabídkou tvrdého alkoholu od vodky po whisky, police s lahvemi střídají za pultem i klasické dekorace soudků s mnoha kohouty na levné stáčené víno. Na otevření zřejmě čeká vietnamské bistro – pokud naopak už není zavřené. Na pivo jsou tady dva typické podniky – Potrefená husa se staropramenem jedenáctkou za 59 korun, na protější straně restaurace Rychlík, kde mají gambrinus, kozla a radegast.

Důležité upozornění, které je tady i na cedulkách na dveřích do všech podniků. Záchody uvnitř nehledejte! Musíte jít na veřejné toalety za dvacku. V pravé části, nedaleko, zaujme obrovská prosklená vitrína velikosti garáže, ve které je na kousku kolejí zaparkovaná motorová inspektorská drezína Československých státních drah. Na sklonku svého služebního života si podle cedulky zahrála ve filmu Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela podle románu spisovatele Bohumila Hrabala. Snímek byl v roce 1968 oceněn Oscarem za nejlepší cizojazyčný film.

Vyjedu po pohyblivém pásu do horní části haly, kde bývají nejenom děti zaujaty obrovským modelem Hlavního nádraží, celým seskládaným z kostiček lega. A to včetně okolí a kolejiště s příměstským city–elephantem a hodně dlouhým pendolinem. Atmosféru v legoparku dotvářejí figurky, které buď třídí odpad, nebo vybírají zbytky z odpadkového koše. V jiné části se zase válí na zemi opilec s flaškou, možná je to ale láhev od limonády a jenom mu pod nohama ujel skateboard zaražený opodál o sloup. Někdo se tady vyblbnul – figurka v červené kšiltovce svírá žlutý banán jako velkou bambitku.

Kde je jih a kde je sever? Nikde nejsem bez kompasu tak zmatený, jako když mám na pražském Hlavním nádraží najít jižní nebo severní nástupiště. Viditelné označení směrovými cedulemi nenacházím. Až při druhém dni pochůzek po nádraží zjistím, že je to tím, že nechodím hlavní středovou částí dolů k pokladnám – jízdenku mívám zakoupenou předem on-line.

Ano, tady mezi červenými sloupy je velká cedule s navigací. Kdo ale jde bočními částmi, tomu v horním patře citelně chybí. Alespoň já jdu takřka pokaždé omylem na tu druhou stranu. Logickou pomůcku pro zapamatování zatím nemám, protože na mapě bývá vpravo východ, vlevo západ. Takže ještě letmý pohled mezi sloupy – sever je na Hlavním nádraží vlevo, jih je vpravo. Samozřejmě pokud máme park za zády.

Je pondělí večer, krátce před osmou hodinou, některé vlaky nabírají zpoždění. Je otázkou, jestli v souvislosti ze zmiňovanou stávkou železničářů v Německu. Nádraží žije svým životem, halou se nesou tóny klavíru, do toho se ozývají hlášení také typu: „Vlak bude mít šedesát minut zpoždění.“

Rána. Pán v černé bundě sedící opodál najednou leží bezvládně přes dvě lavičky. Jeho zelená kšiltovka odletí na zem. Zatímco dvě starší ženy přihlížejí, kulí oči a jedna máchá bezmocně rukama, mladý muž v modrobílé bundě akčně přiskakuje pomoct. Dokonce s úsměvem, i když mu jedna z žen ukazuje na zakutálenou lahev vodky. Nebyl to tedy následek šoku ze zpoždění vlaku, ale přemíra alkoholu. V lahvi už toho moc není. Zvednutý muž sedí s nepřítomným výrazem na lavičce, jak ho na ni posadil veselý mladík – nasadil mu i kšiltovku, ukázal zvednutý palec nahoru a vrátil se ke slečně.

„Stavíš se i v té… Asi to řeknu špatně – Fantomově kavárně?“ ptá se mě krátce před touto cestou na nádraží známá, která nepochází z Prahy, a já jsem se alespoň mohl zasmát. Fantomova kavárna! Návštěvu Fantovy kavárny jsem si nechal na později, za odměnu, protože se mi líbí její historizující interiéry a zahrádka pod obří kopulí. Těšil jsem se, že právě tam dopíšu článek. Je 20.04 h, zrovna za sklem počítají tržbu. Tohle jsem nezvládl – nenapadlo mě, že může zavřít tak brzy. Ale co, já jsem v klidu, hůř jsou na tom cestující, kteří o čtyři minuty později slyší hlášení: „Vlak bude o 150 minut opožděn.“ Jsem moc rád, že jsem tu dnes jenom na návštěvě.

„Nechcete si něco koupit a podpořit sirotky?“ přistupuje ke mně slečna s dotazem a otevřenou igelitkou, když si dělám poznámky do mobilu. Nemám tyto pouliční sbírky rád, kolik se toho dostane cílovému člověku? Kdysi mi jeden organizátor říkal, že z každé zaplacené pětikoruny je to koruna, zbytek se rozpustí cestou v nákladech. Čest těm, kdo to dělají jinak. O deset minut později přichází slečna znovu, ale včas prozře. „Aha, u vás už jsem byla.“ Muži opodál pak říká, že už má jen poslední kousek čehosi v igelitce ke koupi. Muž na ni chvíli kouká, pak si vyndá jedno dosud neviditelné sluchátko z ucha, a … Nerozumí, nechce. Obdivuju slečninu vytrvalost…

Jsem pomalu na odchodu. Pod hodinami se směrovkami Sever a Jih vidím postávat dva osamocené muže v jasně růžových vestách s nápisy Iniciativa Hlavák a Pomoc uprchlíkům, doplněno ukrajinskou vlaječkou. Dneska nemají moc práce. Ťukají do mobilů, povídají. Radí ženě v elegantním kabátu, česky, jak přestoupit venku na autobus. Po chvíli už jsou tam ale čtyři „růžoví“, kteří ve večerních hodinách komunikují s ukrajinskou maminkou, která přišla s dítětem a kufrem. Tak kde dopíšu ten článek? Knižní kavárna zavřena, „Fantomova“ také…

O chvíli později končím v rychlém občerstvení jednoho velkého řetězce, kde si jako vstupenku kupuju poprvé v životě jejich cheeseburger. Koušu a nechápu. Pravé hamburgery mám rád, ale tady může být pod maskující chutí kečupu a výrazné hořčice cokoliv. Třeba ultratenoučký plátek suchého mletého masa. Můžu tady ale chvíli v klidu psát, mám tady stůl. Někteří lidé si žádnou vstupenku v podobě jídla si nekupují, jeden z nich si dokonce na tajňačku občas vytahuje svoji svačinku z igelitky.

Všechny stolky jsou obsazené, lidé se tu rychle točí, v tomto dělá provozovna čest svému jménu. Mohl bych takhle sedět kdekoliv, tady ale skrze skla od podlahy ke stropu vidím do prostoru nádraží, podobně jako o den dřív ze „střešní zahrádky“ místního knihkupectví. Přiletí holub, dovnitř, obchází okruh mezi stolky pod nohama nevšímajících si lidí, sem tam něco zobne.

Je před devátou večer. Co tady pořád dělám? Přijde mi zajímavé pozorovat tady ten cvrkot. Zvlášť když nečekám na vlak, který má zpoždění hodinu a víc. Je ale čas. Odcházím, halou se nesou tóny starého klavíru.