Ašvaganda, ájurvéda, říká známý hlas. Jak se rodí animovaná reklama

Před domem v pražském Braníku si dva muži podávají ruce na přivítanou. Jedním je René Rypar, který má na starosti zvuk, druhým je Aleš Výmola tvořící obraz. Oba teď chvíli budou spolupracovat na jednom z animovaných videí. Doprovázet ho bude slovo pronášené nezaměnitelným hlasem známého herce.

Scházíme do suterénního studia v nenápadném činžáku v Praze 4, kde vzhledem k aprílovému počasí na přelomu dubna a května v rohu hicují malá elektrická kamna. Jan Šťastný má dorazit každou chvíli.

„Dělám sérii videí pro jednoho svého klienta, který se zabývá prodejem doplňků stravy, hlavně extraktů z přírodních zdrojů,“ vysvětluje Aleš Výmola, který na tvorbě videa tráví nejvíc času. Originální animák začínající vzhledově trochu jako pohádka tisíce a jedné noci nemá ve výsledku ani tři minuty času, ale práce je na něm krůček po krůčku na několik týdnů. „A to jsem tentokrát ani nemusel odletět do centrální Číny jako poprvé, abych tam natáčel v horách, jak rostou houby reiši,“ usmívá se muž, který se věnuje videotvorbě.

René Rypar je hudebník, tady v pražském Braníku je to jeho prostor. Roky hrál v kapele Support Lesbiens, následně v Portless i dalších, autorsky se podílel na albech Ewy Farné nebo Lucie Bílé. Ve svém studiu se ale věnuje zejména tvorbě filmové hudby. „Teď jsem třeba dodělal seriál Spolu & Hladoví, který běží na HBO,“ zmiňuje.

Část dnešního dopoledne se bude věnovat zvuku k Alešovu animáku. „Dělám takových věcí fakt hodně a musím říct, že Jan Šťastný je absolutní profesionál. Když přijde on, dáme to vždy na první pokus. Všechno je rovnou hotové, nic se neřeší. Navíc má velmi krásný, charismatický hlas, který je rozpoznatelný a se kterým se nádherně pracuje,“ říká ve svém minikrálovství.

Malým prostorem s velkými reprobednami se přesto nese hudba jak z diskotéky 80. let. Jsme tu o něco dřív, a tak René pouští ze záznamu něco ze své aktuální tvorby. „A tady jsou zrovna oba na diskotéce,“ směje se hudebník. Řeč je o někdejší známé popové dvojici, k jejichž televiznímu příběhu tvoří hudbu na zakázku.

Jmenovat je nechce, ale stačí pár kliků a prostor naplní hudba připomínající někdejší zábavné pořady ve stylu Možná přijde i kouzelník. „Autoři dokumentu nemůžou použít originální hudbu, takže do jejich snímku tvořím novou, ale podobnou,“ vysvětluje.

V tu chvíli zazvoní telefon. Na displeji svítí Jan Šťastný. „Už jste tady? Jdu pro vás,“ říká Aleš Výmola a vybíhá po schodech.

„Ašvaganda? Co to je?“ zajímá se herec, jehož hlasem česky hovoří například Antonio Banderas. „Není to přímo houba, ale je to kytka, které se říká židovská třešeň. Typický květ vypadá jako lampionek s kuličkou uvnitř,“ popisuje tvůrce videa, který má kvůli perfektnímu výsledku všechno nastudováno. „Aha, už vím, když dozraje, je oranžová,“ reaguje Jan Šťastný. „Prý je to dobré na potenci, tak mě to taky zajímalo,“ směje se Aleš Výmola. Družný hovor přeruší technická poznámka Reného Rypara: „Prosím, vypnout zvonění na telefonech.“

Všechny oči zamíří k velké horní obrazovce na zdi, kde je text určený k přečtení. Je v něm spousta slov, která znějí jako jazykolamy. Právě ta si Jan Šťastný u velkého mikrofonu cvičně předříkává: „Atharvavéda…, Withania somnifera… Jak je to dál? Cože? Hypotalamo-pituitárně-adrenální. Vlastně takové normální české slovo,“ směje se. „Už mi tady chybí jen Mahábhárata,“ podotýká pobaveně s odkazem na známý staroindický epos.

Můžeme začít. V malém suterénním prostoru vzniká reklamní nahrávka, která zní díky profi projevu jako zajímavý dokument.

„Ašvagandan… Aha!“ vysloví herec chybně hned první slovo, přičemž sám sebe zarazí. René Rypar si jen něco naťuká do počítače a jede se znovu. I přes první zaváhání by se Jan Šťastný mohl živit načítáním jazykolamů, protože dál už pokračuje takřka bez jediného zaváhání: „Ašvaganda je jednou z nejdůležitějších rostlin ájurvédy, což je systém tradičního indického lékařství…“

Po několika přečtených odstavcích hlásí René od svého pultu: „Tady bych to možná střihl.“ Zatímco ťuká do klávesnice, Výmola stojí jen kousek vedle se založenýma rukama a pozoruje dění. Z reproduktorů se ozývá podmanivý mužský hlas: „…východní Asii.“ Jan Šťastný po chvíli pokračuje dál v tématu snížení úzkosti, zlepšení spánku a sexuálního zdraví.

„Dáme poslech, jestli je to v pořádku?“ ptá se Rypar, když se dotočí další fáze a práce se spontánně přelomí do chvíle zábavy. Prostorem zazní hlas: „Jen to slyším, a aniž bych věděl, o co jde, pomalu bych si to i koupil.“ Smích.

Jan Šťastný i v dalších fázích nahrávání dělá čest svému jménu. Vypráví, jak se od amatérského divadla náhodou dostal na vysokou školu, aby se stal hercem, a maminka se ho s údivem ptala, jestli hodlá jezdit s maringotkou od města k městu. „Mami, jsou i kamenná divadla, říkal jsem jí tehdy. Ale před dvěma lety jsme hráli na severu Moravy v autokempu u vody, kde byl postavený cirkusový stan. Tak jsem to mamince vyfotil – ano, konečně, takto jsem dopadl,“ směje se.

Proč je v namlouvaném textu tolik cizích slov? „Tak si to přeje klient, který dodává podklady. Potřebuje, aby to bylo odborně přesné, a já se pak snažím jeho informace podané hlasem Jana Šťastného odlehčit obrazovým doprovodem. U některých výrazů jsem také vůbec nevěděl, o co jde, takže jsem se v první fázi radil alespoň s internetem,“ vysvětluje Aleš.

Podle dodaného textu vytvoří takzvaný storyboard, jakýsi kreslený scénář, kde každé větě navrhne obrazové ztvárnění. Sem tam rád přidá jemný vtípek, v tomto případě třeba oživení putujících spermií a jejich zrychlení. „Mám vždycky rád využití humoru, zvlášť když je tam taková spousta odborných výrazů,“ podotýká s tím, že jeden promyšlený záběr zabere dva i tři dny práce.

Ve studiu zatím neuběhla snad ani půlhodina a Jan Šťastný má svoji „zvukovou část“ hotovou. U vypnutého mikrofonu ještě vypráví střípky ze života, řeč se stáčí k aktuální situaci po vypuknutí ukrajinské války, k rychlému zdražování energií, paliva a v návaznosti i dalšího zboží.

Herec stojí vedle platinových desek za prodeje alb kapely Support Lesbiens, další z certifikátů na zdi se jménem Reného Rypara připomíná třeba nominaci na Českého lva za hudbu k filmu Na střeše. Jan Šťastný se po chvíli srdečně loučí, nasazuje si na hlavu bílou helmu a pak už bezhlučně a bezemisně odjíždí na své elektrokoloběžce. René za ním zavírá branku a pochvaluje si: „Říkal jsem, že to bude rychlé.“