Zářivé a kreativní. Stavby z Evropských hlavních měst kultury

Tahle prestižní značka už byla pro nejedno město v Evropě jako plastická operace. Status Evropského hlavního města kultury platí vždy jen na rok, ale jeho síla rezonuje dlouho předtím i potom. Označení zvedá povědomí o místě konání, města jej proto ráda využívají jako možnost předvést se v mezinárodním měřítku a zvednout laťku turistické návštěvnosti. Zároveň je to příležitost pro rozvoj v oblasti kultury a architektury.

Je-li značka spojená s výrazným symbolem, funguje ještě lépe. V tomto případě se jako osvědčený symbol nabízí nepřehlédnutelný stavební projekt. Kulturní akce po roce odezní, stavby však zůstávají. Mnozí pořadatelé sahají po rekonstrukcích památek a městských center, ještě lépe však fungují ikonické novostavby, když se najde dostatek financí a podpory.

Česko mělo jako Evropské hlavní město kultury Prahu v roce 2000 a Plzeň roku 2015. Jako živoucí památka na plzeňské pořadatelství přetrval kulturní areál Depo2015, který vznikl přestavbou zrušené vozovny městské hromadné dopravy. Další tuzemské město získá tuto značku pro sezonu 2028. Zatím není známé, vybírat se bude ze dvou finalistů – Českých Budějovic a Broumova.

Pro sezonu 2023 jsou prezentovanými městy Elefsina v Řecku, Veszprém v Maďarsku a Temešvár v Rumunsku. Všechna přitom vsadila na rekonstrukce památek.

Rumunský Temešvár se letos představil mimo jiné faceliftem tereziánského bastionu v centru města. Stavba je pozůstatkem barokního opevnění, které vystavěli Habsburkové po dobytí města začátkem 18. století. Bastion ve tvaru šipky, později pojmenovaný po Marii Terezii, se stavěl jako první z celé pevnosti, hotový byl roku 1735. Byl vymyšlený tak, aby fungoval i samostatně jako poslední místo odporu. Po zbourání hradeb na přelomu 19. a 20. století zůstal jako jediný zachovaný.

Dnes má kulturní využití, sídlí v něm muzea, galerie, knihovna, kavárna, víceúčelové centrum či hudební klub. Nádvoří dostalo novou dlažbu z přírodního kamene, v kombinaci s dřevěnými plošinami pro pěší. Renovace navázala na tu předchozí, navrženou místním Archaeus Studiem.

Hlavním místem událostí kulturního roku v polské Vratislavi se stala budova Národního fóra hudby, otevřená rok před akcí. Moderní koncertní halu navrhlo studio Kuryłowicz & Associates.

Tvar i dřevěný obklad fasády vychází ze strunných hudebních nástrojů, odkazy na struny vyjadřují úzké vodorovné pásy oken. Foyer je zase pokryté černým a bílým kompozitním materiálem, což odkazuje na klapky klavíru. Akustiku, která je tu na světové úrovni, měla na starost uznávaná americká firma Arup.

Původní Kongresové centrum, dnes Valonské konferenční centrum v belgickém Mons, pojal Američan Daniel Libeskind ve svém typickém dekonstruktivistickém stylu. Pro malé město středověkého původu to byl důležitý milník na cestě k modernizaci.

Sokl budovy leží na půdorysu nepravidelného a mírně zprohýbaného čtyřúhelníku. Obložený je akátovým dřevem, což budovu spojuje s nedalekým parkem. Sokl podpírá horní část připomínající loď, jejíž stěny se vinou ve spirále a která svou ostrou přídí ze soklu vyzývavě vyčnívá.

Pod zkratkou Mucem se skrývá Muzeum evropských a středomořských civilizací. Stojí na rekultivované půdě u vjezdu do marseilleského přístavu a tvoří kompozici se sousední, výrazně vykonzolovanou budovou Villa Méditerranée. Ta byla taktéž otevřena k příležitosti evropského hlavního města kultury 2003 a slouží pro výzkum a různé projekty spojené se současným stavem Středozemního moře.

Muzeum Mucem navrhl francouzský architekt Rudy Ricciotti jako velkou kostku obloženou jemnou betonovou krajkou. Konstrukci drží po obvodu 309 rozvětvených sloupků z odolného a pružného vláknobetonu. Díky nim středová část budovy nevyžaduje další statické zajištění, a prostory jsou tak snadno využitelné pro různé výstavní projekty.

Architektonickým symbolem slovenské akce v roce 2013 se stal bývalý výměník tepla v Košicích, přestavěný na kulturní, veřejné a sportovní centrum. Radikální rekonstrukce od místního studia Atrium excentricky ovlivnila vzhled panelového sídliště.

Obyčejný hranol architekti ostře zprohýbali do dynamického šedivého krystalu, který funguje i jako lezecká stěna pro veřejnost. Tvar vytvořili tím, že z kostky postupně odebírali nepravidelné jehlany, takže výsledek působí jako trojúhelníková kompozice poskládaná z papíru.

Místo někdejší centrální tržnice portugalského města Guimarães, v sousedství historického jádra, se v roce 2012 změnilo k nepoznání. Mezinárodně působící portugalská architektonická firma Pitágoras zde z velkých bloků jako z dětských kostek sestavila multifunkční centrum nazvané Plataforma das Artes.

Uvnitř se potkává umělecké centrum s podnikatelským inkubátorem a prostory pro workshopy i další společenské aktivity. Provětrávané fasády jsou obložené kovově matnými mřížkami z mosazi, jejichž textura se na různých místech komplexu liší. Některé z nich poloprůhledně zakrývají okna.

Ozdobou maďarského Pécse se v roce 2010 stala koncertní hala pojmenovaná po hudebním skladateli Zoltánu Kodálym. Její stavba byla kvůli bažinatému podloží náročná, zpozdila se o několik měsíců a pořadatelé halu taktak stihli otevřít v závěru roku 2010.

Za hlavní koncepci tvaru budovy si architekti budapešťského építész stúdia vzali šnekovitou spirálu takzvané Fibonacciho posloupnosti, která představuje dokonalé proporce zlatého řezu. K hudebním kompozicím ji využíval i maďarský skladatel Béla Bartók. Jako exteriérový materiál autoři zvolili kámen odkazující ke starověku, vnitřek díky dřevěným obkladům působí jako gigantická ozvučnice smyčcového nástroje.

Největším námořním muzeem v oblasti celého Středomoří je od roku 2004 Galata v italském Janově. Starý přístav Porto Antico díky němu dostal nové vzezření a kulturní rozměr. Jméno odkazuje na historickou janovskou kolonii v Istanbulu, po níž Janovští v 19. století pojmenovali nejstarší dok v tehdy budované čtvrti obchodních doků ve svém italském městě. Ve 20. století dok ztratil funkci a byl opuštěný, město se proto rozhodlo jej využít jako muzeum.

Rekonstrukce se ujal španělský architekt Guillermo Vázquez Consuegra. Před historické zdi ze dvou stran budovy předstupují konstrukce z oceli a skla, které daly starým dokům vzhled novostavby. Z dalších stran a v interiéru jsou však původní stěny a prvky přiznané, takže výsledek je průnikem starého a nového.

Také historické Bruggy v Belgii, známé sítí vodních kanálů, získaly díky zařazení do projektu evropských kulturních metropolí moderní dominantu. I když kvůli kontrastu s pitoreskním historickým jádrem vyvolává u některých lidí rozpaky.

Složitá struktura koncertní haly, projektované architekty Paulem Robbrechtem a Hilde Daem, působí monoliticky díky obkladu z desítek tisíc červených terakotových dlaždic. K vlastní koncertní síni přirůstá Lucernová věž, která funguje jako vyhlídka na městské centrum. Z jedné strany je fasádou sladěná se zbytkem stavby, do ostatních se otevírá velkorysým prosklením.