Pohnutý příběh se šťastným koncem: Poznejte osud Winternitzovy vily

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přezdívalo se jí Béžová princezna, a to kvůli barvě slonové kosti, která vévodí jejímu interiéru. Třeba jste kolem ní v ulici Na Cihlářce na pražském Smíchově už procházeli bez povšimnutí, tento architektonický skvost totiž na první pohled nijak nevyčnívá.

A tak to bylo i zamýšleno samotným architektem Adolfem Loosem, který ve svém článku z roku 1914 napsal: „Zvenku nemá dům nic prozrazovat, uvnitř však nechť vyjeví celé své bohatství.“

Vilu si nechal postavit pro sebe a svou rodinu pražský právník židovského původu Josef Winternitz na začátku 30. let 20. století. Možná si všimnete její podobnosti se slavnou střešovickou vilou stavitele Františka Müllera, za níž rovněž stojí Adolf Loos. S trochou nadsázky se dá říct, že se jedná o její menší a úspornější sestru.

Majitele obou vil přitom nespojuje jen stejný projektant, ale i pracovní vztahy. Winternitz byl právním zástupcem Müllera a jeho velké stavební firmy Müller & Kapsa.

Winternitzovu vilu i její obyvatele ovšem potkal temnější osud než v případě té Müllerovy. Vezměme to ale od začátku.

Poslední Loosův projekt byl dokončen nesmírně rychle. Celá stavba domu včetně příprav, povolení a plánů trvala pouhý rok. Hotovo bylo v září 1932. Vedle Loose se na projektu podílel ještě architekt Karel Lhota.

Vila má tři patra, ale pohybujete se v ní rovnou na šesti úrovních. To poznáte i podle oken na její boční fasádě. Právě tohle nezvyklé prostorové řešení je Loosovým razítkem – takzvaný Raumplan.

V praxi to vypadá tak, že jednotlivé místnosti v domě jsou podle svého účelu a významu různě velké i různě vysoké. Například obývací pokoj Winternitzovy vily má 60 metrů čtverečních a čtyřmetrový strop, aby se v něm cítilo dobře a vzdušně i více lidí.

Navazují a shlíží na něj ale ještě dvě otevřené galerie. Jedna z nich plnila funkci menšího obývacího pokoje, kde si můžete vychutnat třeba kávu. Druhá byla jídelnou, komunikačně spojenou s kuchyní. Ve stejném patře, ale opět v jiné úrovni najdete ještě pracovnu, kde se naopak mají uživatelé cítit co nejútulněji.

V prostředním patře byly umístěny ložnice manželů a dětí a pokoj pro hosta. Ten ale sloužil i pro společné snídaně. V druhé polovině zadní části také byla velká koupelna a šatna. Ustupující nejvyšší patro patřilo služebnictvu, vychovatelce dětí a kuchařce. K jejich dvěma samostatným pokojům příslušely společný záchod, koupelna a také terasa s krásným výhledem.

Rodina si však pobyt ve své vysněné vile dlouho neužila. Za pouhých devět let, roku 1941, byla donucena pod tlakem rasové perzekuce vilu předat nacistům do vystěhovaleckého fondu.

Nacisté vilu zanedlouho prodali městu Praze, které v ní zřídilo mateřskou školu. Ve stejné době, kdy se rodinnou vilou začalo rozléhat dětské švitoření, byla Winternitzova rodina transportována do terezínského ghetta a později do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tam ihned po příjezdu zahynuli Josef Winternitz spolu se synem Petrem v plynové komoře.

Manželka Jenny s dcerou Suzanou v krutých podmínkách tábora nakonec přežily až do konce války. Obě se vrátily do Prahy, kde jim sice byl uznán nárok na vilu, přesto se do ní už nikdy nepodívaly. Navrácení domu stát totiž podmínil vysokými dědickými a milionářskými daněmi.

Nakonec se Winternitzovy rozhodly vilu československému státu darovat výměnou za odpuštění exekucí a dluhů. Mateřská škola tak ve vile zůstala až do roku 1995.

Zpátky ke své rodině si ale vila nakonec našla cestu, i když o ní původní obyvatelky nemluvily. Zbytek rodiny o ní uslyšel poprvé až roku 1991 od Suzany, která se jako jediná dožila sametové revoluce. Bohužel už ale nikoliv navrácení vily, které nastalo až roku 1997.

Syn Suzany Stanislav Cysař se pak chopil úkolu vilu zrekonstruovat do původní podoby. A to například podle starých dopisů od Adolfa Loose. Rekonstrukce byla složitá, dlouhá a nákladná, rodina totiž dům přebrala ve velmi špatném stavu. Našla tu necitlivé stavební úpravy, zničené obložení, navíc téměř chyběly původní doplňky a vybavení. Většinu vily členové rodiny nakonec obnovili vlastníma rukama.

Nyní se o Winternitzovu vilu stará hlavně pravnuk Josefa Winternitze, David Cysař, se svou manželkou Kristinou. Původně její prostory pronajímali, pak se však rozhodli v ní vytvořit kulturní centrum.

Veřejnost si dnes vilu může v návštěvních hodinách sama vlastním tempem prohlédnout od suterénního bytu domovníka až po střešní terasu. Kromě toho se uvnitř pravidelně konají i komentované prohlídky, výstavy, koncerty, divadelní představení nebo přednášky. Jedna z divadelních her s názvem Míru zdar!, které tu můžete zhlédnout, vychází ze vzpomínek vnoučat na Jenny Winternitzovou.

Do obyčejného muzea má Winternitzova vila tedy rozhodně daleko. I díky tomu, že na noc mnohdy nezůstává prázdná. Bydlení ve vile si zájemci mohou vyzkoušet na vlastní kůži, a to vždy na jednu noc.