Výročí architekta Kotvy či Thermalu: 5 zásadních staveb socialismu s dobovými fotkami

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V roce 2025 si připomeneme tři výročí v souvislosti s Vladimírem Machoninem - architektem, životním i profesním partnerem Věry Machoninové a mým dědou. Vedle 105 let od narození a 35 let od úmrtí to bude v únoru přesně půl století od otevření jedné z významných staveb mých prarodičů - pražského obchodního domu Kotva.

Děda byl velká osobnost, byl vzdělaný, skvělý rétor a dobře psal. Tahle vlastnost přišla vhod, hlavně když musel obhajovat případy, kdy se svojí ženou o pár milionů přešvihli rozpočet na stavbu - vedle Kotvy třeba u karlovarského hotelu Thermal nebo československého velvyslanectví v Berlíně.

Jeho matka Jindřiška byla za první světové války zdravotní sestrou v Moskvě, odkud se roku 1918 vrátila do Československa s manželem a nejstarším synem Sergejem. Vladimír Machonin se narodil v únoru 1920 a vyrostl v Prostějově, do Prahy šel studovat architekturu.

Se Sergejem bydleli na Hlávkově koleji a živili se překládáním z francouzštiny. Když 17. listopadu 1939 přišli němečtí vojáci zatýkat studenty k transportům do koncentračního tábora Sachsenhausen, Sergeje odvedli a Vladimír jako mladší 20 let zůstal. Sergej se vrátil až za tři roky, oba pak dostudovali po válce.

Děda se nejprve věnoval teorii a kritice. Podobně jako jiní intelektuálové, kteří po válce naivně uvěřili utopickým levicovým myšlenkám, se ponořil do teoretických debat o lokální podobě socialistického realismu. Rychle však pochopil, že je to vyprázdněné téma, a už v roce 1951 začal pracovat jako architekt v pražském Stavoprojektu.

Ke změně názoru mu možná pomohlo, že se potkal s Věrou Větrovskou, účastnicí studentského pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše v roce 1948, ale hlavně zapálenou architektkou. O rok později se vzali a začali společně i pracovat. Jejich vztah lze nazvat „dvojjediností“: spolu projektovali i vařili, a kdo co přesně navrhl nebo nakrájel, nelze určit.

Prvním velkým projektem, který Machoninovi realizovali na základě vyhrané soutěže, byl kulturní dům v Jihlavě. Tehdy přestal být oficiálně prosazovaný socialistický realismus a architekti tápali, jak dál projektovat. Projevilo se to i během navrhování jihlavského kulturáku.

Vstup do budovy původně rámovala zdobná atika podepřená čtyřmi válcovými sloupy a ve foyer mělo být monumentální schodiště naproti vchodu. Stavba však nakonec vypadá úplně jinak. Vstup má převážně jednoduchou skleněnou fasádu podepřenou tenkými hranoly, schodiště je subtilní a obtáčí se podél stěny. Vstupní hala je tak vzdušná a prostorná, čímž se Machoninovi řídili i v dalších návrzích.

Co stálo za tak razantní změnou? Vladimír dělal stavební dozor na projektu československého pavilonu na bruselském Expu 58 od tria Cubr, Hrubý, Pokorný. Duch Bruselu tak na Machoninovy nejenom „dýchl“, ale Vladimír ho do Jihlavy doslova přivezl.

Po většinu minulého režimu museli být architekti zaměstnaní ve státních projektových ústavech, kde dostávali zadanou práci. Zajímavé zakázky bylo možné získat v soutěžích, těm se ale architekti mohli věnovat jen ve volném čase.

„Udělali jsme 10 soutěží a vyšla jedna. Pracovali jsme ve dne v noci. Když jsme nějakou soutěž vyhráli, tak tu zakázku už zadavatelé objednávali u Státního projektového podniku. Tím, že jsme občas vyhráli soutěž, jsme tomu podniku přinášeli práci,“ vzpomíná moje babička Věra Machoninová.

Soutěž na „festivalový palác“, později známý jako hotel Thermal, byla vypsaná v roce 1963. Ideově rozvolněný režim 60. let chtěl podpořit Karlovarský filmový festival, kterému pro nedostatečné zázemí hrozilo, že se přesune do Moskvy. Palác měl reprezentovat sílu nové filmové vlny a oslnit zahraniční kritiky.

Do soutěže se přihlásilo přes 80 týmů včetně předních architektů Karla Pragera či Karla Filsaka. Složité zadání však dokázala splnit jen polovina přihlášených. Machoninovi zvítězili, protože dokázali filmové sály, hotelové pokoje, restauraci, zázemí a bazén seskupit tak, že ve srovnání s jinými návrhy projekt působil kompaktně a nejméně narušoval urbanismus města.

Thermal je v díle mých prarodičů výjimečný z více důvodů. Byl to jeden z prvních návrhů, se kterým uspěli po dokončení kulturního domu v Jihlavě. Thermal už ale stylově netápe jako on. Rozdělení na nízkou, horizontální podnož a vysokou, štíhlou věž je klasický znak modernismu, stejně jako použité materiály, principy prolínání interiéru s exteriérem nebo práce s výraznými barvami.

Stavby 60. let jsou specifické vysokou mírou invence a v Československu o to víc. Architekti po letech konečně mohli čerpat ze západních vlivů.

„V šedesátých letech jsme měli opravdu velmi dobrý přehled o tom, co se děje v zahraničí. V roce 1963 jsme dostali s architekty Pragerem, Albrechtem a Kadeřábkem třetí cenu v soutěži na univerzitní areál v Dublinu. Bylo to dost peněz. Po příjezdu z Dublinu jsme je, jak nařizovaly předpisy, odevzdali. Zároveň jsme požádali, aby nám část těchto valut uvolnili na studijní cesty do zahraničí. Souhlasili – a my jsme projezdili autem Evropu,“ vzpomíná Věra Machoninová.

Po vyhrané soutěži na Thermal si dokonce vynutili, že než začnou pracovat na projektu, musí vidět nejvýznamnější kina v Evropě. „Vypsali jsme si kina ve Francii a Británii, ministerstvo nám seznam schválilo a my všechno projeli,“ říká babička.

Centrálně řízené stavebnictví ale pokulhávalo za myšlenkovým vývojem, a tak architekti museli být vynalézaví. Aby západní inspiraci dokázali převést v realitu, opírali se o výjimečnou odbornost každého, kdo se na jejich stavbách podílel.

Skvělým příkladem jsou filmové sály Thermalu. Aby divákům ve výhledu nepřekážely sloupy, jsou sály zavěšeny na konzolách, včetně toho největšího pro 1200 diváků. Věra Machoninová byla totiž nesmírně staticky schopná.

Nad konzolí v Thermalu však mává rukou: „Pro mě ty konzoly byly normální. Věděla jsem, co to udělá. Když přišel statik a řekl, že ‚tohle nejde‘, tak jsem si řekla, že to jít musí. Ale já jsem většinou spolupracovala se statikem, kterému všechno šlo.“

V 60. letech autoři navrhovali vše, od dispozice budovy přes materiály a nábytek až po svítidla. Pro Thermal jsou charakteristické červeně mořené dřevo, tryskaný beton a velké skleněné plochy. Ty se podařilo vyrobit díky potomkům řemeslníků z první republiky, kteří se řemeslo naučili od svých rodičů.

Díky vysoké odbornosti svojí a svých spolupracovníků, odvaze experimentovat a Vladimírově schopnosti všechny ty zavěšené sály a obří skleněné tabule ospravedlnit před finančním dozorem, předehnal tým architektů možnosti stavebního průmyslu a dokázal vytvořit budovy, které se dnes již nepostaví.

V 60. letech Věra a Vladimír Machoninovi spoluzaložili Sdružení projektových ateliérů, dobový ekvivalent v zásadě soukromých organizací. Machoninovi měli Ateliér Alfa, kolegové se rozdělili do ateliérů Beta, Gama a Delta. To jim umožnilo najímat a řídit takové množství lidí, které bylo k realizaci vyhraných soutěží potřeba.

Kanceláře Ateliéru Alfa v době největší slávy plnilo asi 50 lidí. I v době těsně po roce 1968 to Machoninovým umožnilo zúčastnit se tolika soutěží, že jim zajistily práci i za normalizace 70. let.

Jednou z posledních volně přístupných soutěží byl projekt pro obchodní dům v centru Prahy, který měl ulehčit nárokům na Bílou Labuť, tehdy jediný pražský obchodní dům. Síla návrhu Obchodního domu Kotva manželů Machoninových spočívala opět v perfektně zvládnuté statice.

Systém šestiúhelníkových modulů podepřených sloupy se 14 metrů dlouhými šikmými vzpěrami umožnil vyřešit několik věcí najednou. Takové sloupy udrží větší hmotnost a mohou stát dál od sebe, čímž přenechávají místo obchodní ploše. Bylo možné snížit výšku podlaží a do objemu domu tím dostat více pater. Skládáním modulů se také dala dobře zaplnit asymetrická parcela, aniž by stavba pocitově zaplnila proluku jednolitou masou materiálu.

Výrazná barevnost přetrvávající od 60. let se projevila hlavně v téměř černé fasádě s tmavě tónovanými skly. Tmavé plechy eloxovaného hliníku, které jednou zreznou a už nepotřebují pravidelnou údržbu, se Machoninovi naučili používat díky známým ve Výzkumném ústavu materiálů. Samoreznoucí plech se používal na sloupech vysokého napětí na Sibiři, které měli Čechoslováci na starost v rámci socialistické spolupráce.

Kotva se otevřela 10. února 1975, tedy před 50 lety. Machoninovi ale k ceremoniím s tím spojenými nebyli přizvaní a přihlíželi z davu na ulici. I když síla 60. let měla jistou setrvačnost, normalizace dolehla i na mé prarodiče. Asi rok a půl po invazi ruských vojsk bylo zrušeno Sdružení projektových ateliérů a z jeho zbytků se stal Projektový ústav pro výstavbu hlavního města Prahy.

Můj děda od svých mladistvých politických debat zůstal nadšený do dění ve svém okolí a v 60. letech se názorově přiklonil k reformním ideálům svobody a demokracie. V roce 1971 byl proto zařazen mezi „zastánce pravicových politických koncepcí“ a ani on, ani babička Věra, nebyli přijati do nově ustanoveného Svazu architektů.

Vliv na to měl i fakt, že oba odmítli podepsat souhlas se vstupem vojsk. Protože ale byli dříve prozíraví, měli v kapse několik vyhraných soutěží, které pak měli možnost dokončit. Nové projekty ale už získávali obtížně.

Úplně poslední příležitostí získat velkou zakázku, než v roce 1971 „spadla klec“, byla vyzvaná soutěž z roku 1970 na budovu československého zastupitelství v Berlíně.

Parcelu obklopoval volný prostor, ale vědělo se, že zde brzy přibude hustá zástavba. Machoninovi tak museli navrhnout stavbu, která obstojí jako solitér i v budoucí urbanistické situaci, již neznali. Fasádu proto navrhli sochařsky výraznou a obložili ji kamenem v barvě, která se podobá berlínské zástavbě. Jejich typická barevná hravost se o to víc projevila v interiérech.

Prostor u vstupu vyplňují válcové hovorny v červené, žluté a tyrkysové barvě, v nichž se dala rychle řešit setkání, aniž návštěvník vstoupil do oficiálních prostor ambasády. Podobně jako u Thermalu, i zde mí prarodiče navrhli i vybavení interiéru včetně nábytku. Atypické osvětlení v promítacím sále je výrazně oranžové, křesla byla potažena kůží v červené barvě, typické pro většinu staveb Machoninových.

Tempo a množství práce se během 70. let pro Machoninovy postupně vytratilo. Jako řadoví zaměstnanci Projektového ústavu dostávali každý menší zakázky, na kterých ale pracovali samostatně. Jeden z nejvýznamnějších projektů, na kterých Vladimír s mladšími kolegy tehdy pracoval, bylo sídliště Kyje-Lehovec, dokončené roku 1980.

Historici architektury často zmiňují, že se zde děda pokusil převést své mladistvé myšlenky do praxe. Na rozdíl od většinové produkce typizovaného bydlení se zde snažil vytvořit co nejvyšší možnou materiálovou a životní úroveň. Ačkoli šlo o typizovanou výstavbu, Vladimír kombinoval různé typy domů i velikosti bytů a co možná nejvíc je doplňoval o balkony a lodžie.

Nově získaný volný čas děda investoval do truhlařiny nebo do četby. Od svého táty Konstantina se naučil pracovat se dřevem, a tak když si v 70. letech s babičkou stavěli rodinný dům, většinu truhlářských prací udělal Vladimír sám. Jeho dcera, moje máma, vzpomíná, že to dělal „tak inťoušsky, pořád mu u toho padaly brýle.“

Jak dále vzpomíná, u četby se místo původní klasické literatury zaměřil spíše na zábavu. „Už byl té klasiky přesycený a měl pocit, že všechno přečetl. Tak si půjčoval francouzské detektivky od nějakého kolegy, který k nim měl přístup. Četl to v originále a vždycky si půjčil asi tak půl metru paperbacků.“

Nadšení do aktuálního dění ho ale neopustilo nikdy. Když se začal bortit režim, aktivně vše sledoval a do poslední chvíle s manželkou Věrou rozebíral nadcházející budoucnost. Zemřel ve svých 70 letech, pouhé dva měsíce po revoluci. Když si o tom dnes s babičkou povídám, obvykle říká: „Pro nás ta revoluce přišla trochu pozdě.“