Pražský „Kulaťák“ se má změnit k nepoznání. Dočká se dokončení po 100 letech?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V místech, kde leží dnešní Vítězné náměstí, byla ještě na začátku 20. let minulého století jen rozježděná oranice. Byť už tehdy existoval projekt architekta a urbanisty Antonína Engela na výstavbu moderního náměstí, jež mělo propojit zastavěnou část Bubenče s tehdy vesnickou krajinou Dejvic. Jméno dostalo na počest vzniku samostatného Československa.

Náměstí město vybudovalo v roce 1925, tedy přesně před 100 lety. Je ovšem paradoxem doby, že se Engelův projekt nikdy neuskutečnil v kompletní podobě, nebyla ani postavena hlavní dominanta zamýšleného prostoru. Na severozápadní straně měly náměstí uzavřít dvě mohutné budovy, propojené velkou bránou ústící do Technické ulice k univerzitám.

Jedinou realizovanou budovou obloukového tvaru na náměstí se tehdy stal dnešní Generální štáb Armády ČR, taktéž Engelovo dílo. Důvodem, proč se nepodařilo projekt dotáhnout do konce, byly finance. Světem otřásala hospodářská krize, jež se podepsala i na československé ekonomice. A sotva se Evropa trochu vzpamatovala, vypukla druhá světová válka. Dokončení se tak odsunulo na neurčito.

Několik budov přibylo v padesátých letech, ale to bylo na dlouhých sedmdesát let vše. Až v poslední době se reálně mluví o potřebě náměstí opravdu dostavět. „Sto let od záměru Antonína Engela zůstávaly na Vítězném náměstí tři nevyužité parcely. Jedna se už zastavěla, ale dvě jsou stále volné. Má smysl, aby se náměstí dotvořilo,“ myslí si architekt a urbanista Pavel Hnilička.

První vlaštovkou byl vloni dokončený bytový dům Victoria Palace od kanceláře architekta Jakuba Ciglera, který zaplnil proluku v severovýchodní části. Nyní se rýsuje i dostavba severozápadní části náměstí, takzvaného čtvrtého kvadrantu mezi ulicemi Evropská a Jugoslávských partyzánů. Dosud je zde volný prostor s parkovou úpravou po okrajích, sloužící jako parkoviště a plocha k občasnému pořádání akcí.

Nebude to už dle sto let starého původního návrhu ctitele klasických tvarů a symetrie Antonína Engela. Přibude sem ryze současná architektura evropského formátu, stavět se má dle vítězného návrhu z mezinárodní architektonické soutěže.

Podílely se na něm přední nizozemská architektonická kancelář Benthem Crouwel Architects, mimochodem i vítěz soutěže na nové hlavní nádraží v Brně, a renomované české studio OVA architektů Jiřího Opočenského, Štěpána Valoucha a Ondřeje Králíka. Kdy se dostavba v soukromých rukou uskuteční, závisí na projektování a schvalování úřady.

Zároveň chce město splatit i druhý dluh – upravit prostor tak, aby byl opravdovým náměstím, jak to zamýšlel i architekt Engel. Kvůli tramvajím projíždějícím středem a parkovištím po stranách je to dnes spíš rušná křižovatka, ubírající lidem podstatný kus cenného městského prostoru.

„Jedna věc jsou fasády, druhá je povrch, tedy uspořádání, které je v současné době velmi špatné. Tramvaj projíždí středem Kulaťáku, není tam dostatečný prostor pro pobývání lidí. Cestující se mačkají na úzké tramvajové zastávce, odkud to je navíc daleko do metra, je tam hustý automobilový provoz,“ hodnotí současný stav architekt Hnilička.

Právě jeho studie zvítězila v soutěži na revitalizaci náměstí. Na jejím základě se střed uvolní odkloněním tramvají na obvod, což také vymyslel už Antonín Engel. V centru náměstí tak vznikne 70 metrů široká klidová zóna vhodná i pro pořádání trhů či veřejných shromáždění. „Přes náměstí bude možné pěšky bez problémů projít – zejména v hlavní ose Dejvické a Technické ulice, budou tam chodníky se semafory. Tam, kde je dneska výstup z metra, se rovnou dostanete k okraji rozšířeného středu pro chodce,“ popisuje Pavel Hnilička.

Náměstí není úplně kulaté – z části je to půlkruh, z části čtverec, tvar připomíná podkovu. „Ale prostor to je obrovský. Má čtyři hektary. Například Staroměstské náměstí má jeden hektar. Navrhli jsme tam tedy vysadit více než sto třicet nových stromů a také zvětšit zastávku tramvaje, aby se za sebe vešly dvě soupravy, a zároveň ji posunout blíže k metru,“ říká architekt Hnilička.

Chodcům a tramvajím bude patřit okraj náměstí včetně míst, kde jsou nyní boční ulice s parkovišti. Stojících aut tedy na náměstí ubude, ale kruhová křižovatka zůstane. Nové stromy mají projíždějící vozidla odizolovat od středu i okrajů náměstí sloužících pěším. Že by se hustota dopravy zmírnila, v to se nedá doufat, aspoň dokud se nedokončí severozápadní část pražského okruhu. Což je projekt neustále odkládaný a blokovaný dotčenými pražskými částmi a jejich obyvateli.

Zatím však není jisté, kdy se Hniličkův projekt uskuteční. Podle něj to bude, až pražský magistrát uvolní peníze. „Bohužel se na tom teď vůbec nedělá, je okolo toho ještě spoustu práce. Ptá se mě na to hodně lidí, ale od naší vítězné studie jsme zatím nijak nepokročili,“ konstatuje architekt.

Vraťme se ještě do roku 1920, kdy Antonín Engel pro ono místo navrhl urbanistický plán. Tohoto architekta lze považovat za skutečného vizionáře. Na cestu do historie nás provází Kateřina Bečková, historička a znalkyně vývoje pražské architektury zejména v minulém století. „Architektonická soutěž byla vyhlášená v roce 1920 z popudu Státní regulační komise po vzniku Velké Prahy. Soutěž byla vypsaná na urbanistická řešení jednotlivých sektorů města, toto byl severozápadní sektor,“ popisuje Bečková.

Engel soutěž nevyhrál, dokonce se jí ani nezúčastnil jako soutěžící. „Jako renomovaný urbanista byl členem komise, která hodnotila soutěžní návrhy. Jenže mu to nedalo, vytvořil vlastní mimosoutěžní návrh a zbylí členové komise museli uznat, že je nejlepší, protože se mu povedlo sladit prázdný prostor Dejvic s rozestavěnou Bubenčí,“ odhaluje pozadí soutěže Kateřina Bečková. Podobný postup není v historii Prahy ojedinělý. Stejně se například koncem 19. století dostal britský inženýr Lindley k projektu pražské kanalizace.

Kromě náměstí navrhl Engel i podobu čtvrti Hanspaulka. V té době byla v jejích místech jen pole, louky a sem tam nějaká zemědělská usedlost. Proti tomu stála Bubeneč, kde se od devatenáctého století kontinuálně stavěly nové domy. Hranice mezi Dejvicemi a Bubenčí tak byla velmi zřetelná. Na jedné straně silnice (dnešní ulice Jugoslávských partyzánů) pole, na druhé bytové domy. Engel musel oba rozdílné světy citlivě propojit. Spojovacím uzlem se stalo právě Vítězné náměstí, jemuž architekt vtiskl tvar podkovy s vrcholem oblouku směrovaným do Technické ulice.

Na náměstí se sbíhaly tři důležité ulice – Velvarská (dnešní Evropská), Podbabská (Jugoslávských partyzánů) a Na hutích (Dejvická). Protože střed náměstí tvoří kruhový objezd, podkovovitý tvar si uvědomíte spíše jen při pohledu na mapu. Hlavní osu tvoří ulice Technická a Dejvická, dvě další osy v pětačtyřicetistupňovém úhlu k té hlavní tvoří Evropská – Československé armády a Jugoslávských partyzánů – Svatovítská.

Antonín Engel si dobře uvědomoval výjimečnost úkolu, tak významný a rozsáhlý projekt se podaří uskutečnit sotva víckrát než jednou za generaci. Právě pro jeho rozsáhlost a náročnost realizace si architekt též citelně uvědomoval riziko, které po přerušení výstavby v době hospodářské krize ve 30. letech 20. století projektu hrozilo kvůli nedodržení původních urbanistických i architektonických parametrů, zvláště kdyby se dokončení odsunulo na delší dobu.

Proto svou koncepci podrobně vysvětlil budoucí generaci stavitelů v útlé brožurce z roku 1939 nazvané Náměstí Vítězství v Praze-Dejvicích. V závěru Engel píše: „Jestliže po dlouhá léta za velmi příznivých podmínek hmotných i psychologických nedospěla záležitost náměstí Vítězství ke konci, oč těžší jest táž záležitost dnes!“ Jak prorocká slova vzhledem k dosud prázdnému prostoru v hlavě náměstí.

„Po pravé straně Jugoslávských partyzánů je dnes nová budova Penty, proti ní generální štáb a mezi tím měly být podle původního Engelova záměru budovy propojené bránou. To je vlastně nejdůležitější část celého náměstí. Je škoda, že vítězný návrh s tím nepočítá. Možná měli architekti pocit, že to dnes není zapotřebí,“ lituje Kateřina Bečková.

Engelův návrh řešil dopravu i kompozici veřejného prostoru. Překlenutím železniční tratě od Kladna Svatovítskou ulicí došlo k tramvajovému propojení této části města s historickým centrem, což funguje dodnes. „Sledoval kompoziční záměr, protože měl rád symetrii,“ doplňuje Kateřina Bečková. Ostatně o Engelovi bylo známo, že ho okouzlily pařížské bulváry a tamní velkorysé plochy mezi budovami.

Pozemky pro budoucí dostavbu náměstí koupilo roku 2021 od Vysoké školy chemicko-technologické za více než miliardu korun a příslib stavby její nové budovy konsorcium Four Quadrant. To sdružuje firmy Penta Real Estate, Kaprain Group a Sekyra Group. Není to první pokus o dostavbu náměstí, ale už pátý v historii.

Na pořádání architektonické soutěže se podílely i zmíněná vysoká škola, hlavním město Praha, Praha 6 a Institut plánování a rozvoje. Jeden z návrhů, od proslulého nizozemského ateliéru MVRDV v čele s architektem Winy Maasem, vizuálně navazoval na Antonína Engela uzavřením náměstí dvěma budovami propojenými velkou bránou v klasicistním duchu. Fasády byly jen naznačené v obrysech a za nimi měla růst zeleň. Toto řešení by však dle poroty komplikovalo prosvětlení interiérů a výhledy z oken a v plánech také vysoké škole chyběl návrh dostatečně reprezentativního sídla.

Zvítězil tedy jiný projekt, jehož autoři místo brány rozdělili budovy na dva bloky a prodloužili tím ulici Technickou od vysokých škol až na náměstí. Neznamená to však, že by nenavazovali na původní urbanismus. „Bylo zásadní najít urbanistickou a architektonickou kompozici prostorů a budov, která by plynule zapadla do sto let starého územního plánu Antonína Engela a zároveň vytvořila současný inkluzivní doplněk rozmanitých veřejných prostor Prahy 6,“ říká architekt Pascal Cornips, partner firmy Benthem Crouwel Architects.

Architekti vyšli ze souměrného uspořádání, ale přidali do něj variace a asymetrii, aby tím dle Conipsových slov vytvořili život ve městě 21. století. „Jihozápadní část je navržena jako miničtvrť s mnoha veřejnými zařízeními, jako je kulturní centrum, maloobchod a restaurace, nová budova univerzity a napojení na metro. V severovýchodní části jsme navrhli městský blok, který nabízí obytnou zónu kolem zeleného vnitrobloku,“ popisuje architekt Cornips.

Cornipse zaujalo propojení veřejných prostor s různým charakterem. Je zde rušný bulvár Evropská, dynamické monumentální Vítězné náměstí, ale také uvolněná atmosféra pěší zóny v Technické a klasičtější ulice Zikova. „Náš návrh vychází z těchto odlišných kvalit a přidává nové kontrasty. Na jedné straně městskou oázu v podobě poloveřejného mikrolesa, na druhé straně živé nové městské náměstí jako místo setkávání různorodých uživatelů, studentů a obyvatel.“

Podobně to vnímá i architektonické studio OVA. „Hlavní rys návrhu spočívá v kontrastu mezi živým veřejným náměstím, které má podporovat sociální interakci, a klidným blokem se zeleným srdcem,“ píší k návrhu architekti z kanceláře OVA. Tím projekt doplňuje i řešení revitalizace od Pavla Hniličky na vytvoření klidové zóny sloužící pěším lidem.

Sám Pavel Hnilička se zúčastnil i soutěže na dostavbu náměstí, ale neuspěl. Přesto osud dvou dosud nezastavěných parcel bedlivě sleduje. „Co já vím, tak se stavby právě projektují. Já bych samozřejmě vyřešil tento prostor trochu jinak, ale obě kanceláře, které na tom pracují, jsou velmi kvalitní, takže věřím, že to dobře dopadne,“ říká Hnilička.