Článek
Římský císař Tiberius chtěl jíst denně čerstvé okurky – proto se už ve starověku zrodila snaha pěstovat rostliny v uměle kontrolovaném prostředí. Časem přibyly pokusy o vyhřívání, ale zahradníkům dlouho chyběl materiál, který by dovolil vytvořit prohřátý a dostatečně prosluněný prostor. Stalo se jím až tabulové sklo.
Zdokonalení výroby skla začalo přinášet úspěchy v 17. století, kdy se stavěly první oranžerie. Skutečné skleníky však přinesla až průmyslová revoluce v 19. století. Kromě dalšího zkvalitnění a zlevnění skla pomohl i rozvoj tenkých a lehkých konstrukcí z litiny a kovaného železa.
Kolébkou skleníků se stala viktoriánská Anglie. A pro jejich rozmach měla zásadní význam Velká výstava v Londýně v roce 1851. První světová výstava historie se konala v obřím Křišťálovém paláci z litiny a skla, který návštěvníky ohromoval. Vždyť byl třikrát větší než i tak dost mohutná londýnská katedrála svatého Pavla.
Po vzoru této stavby, která se však kvůli požáru ve 30. letech minulého století do dneška nedochovala, začali po velkých sklenících toužit majitelé botanických zahrad po celém světě. Stavějí se také v moderní době, i kvůli vědeckému výzkumu.
Palm House v Belfastu
Do původně soukromé královské zahrady v Belfastu získala přístup veřejnost až od roku 1895.
Jeden z nejstarších litinových skleníků světa, dokončený roku 1840, stojí v Botanické zahradě v severoirském Belfastu. Kruhovou centrální část zaoblené konstrukce navrhl anglický architekt Charles Lanyon, dvě dlouhá boční křídla přidal irský specialista na skleníky Richard Turner.
Temperate House v Londýně
V designu Temperate House převládají hrany nad křivkami.
Zmíněný Richard Turner se proslavil jinou prací – stavbou tří skleníků v londýnských královských Kew Gardens a mezi nimi hlavně největšího Temperate House. Spolu s architektem Decimem Burtonem Turner v roce 1863 vytvořil stavbu kombinující litinu a kované železo. Dostal viktoriánskou neorenesanční podobu, konstrukci doplňují zděné části s četnými dekoracemi.
Palmehuset v Kodani
Kodaňský Palmový skleník je domovem části sbírek Dánského přírodovědného muzea.
Původci litinového Palmového skleníku z roku 1874 v Kodaňské botanické zahradě se netajili inspirací londýnským Křišťálovým palácem. Iniciátorem stavby byl zakladatel pivovaru Carlsberg, politik a filantrop Jacob Christian Jacobsen, o návrh se postaral architekt Peter Christian Bønecke. Pod hřebenem střechy je zavěšený chodník s přístupem po dvou točitých schodištích.
Palmenhaus ve vídeňském Schönbrunnu
Skleník v Schönbrunnu navrhl dvorní vídeňský architekt a odborník na mosty Segenschmid.
K chloubám zahrad vídeňského Schönbrunnu patří Palmový skleník, s délkou 111 metrů jeden z největších svého druhu na světě. Konstrukci z litiny a kovaného železa v eklektickém historizujícím slohu, otevřenou roku 1882 císařem Františkem Josefem I., projektoval Franz-Xaver von Segenschmid.
Při bombardování v roce 1945 přišel o zasklení, takže pak vyžadoval rekonstrukci. Když se v roce 1976 zřítil vídeňský most Reichsbrücke, po kontrole podobných konstrukcí se našly závady i na Palmovém skleníku, proto byl pro veřejnost asi 15 let uzavřený.
Palacio de Cristal del Retiro v Madridu
Madridský Křišťálový palác dnes slouží výstavám současného umění.
Litinový Křišťálový palác z roku 1887 v madridském parku Retiro byl původně skleníkem, ale dnes slouží jako výstavní pavilon, stejně jako jeho londýnský předobraz.
Jeho původ je spojený s koloniální Filipínskou výstavou, která měla podpořit obchod mezi Španělskem a její kolonií. Dnes patří k Muzeu Královny Sofie, domovu slavného Picassova obrazu Guernica. Autorem neorenesanční prosklené skořápky je madridský architekt Ricardo Velázquez Bosco.
Congoserre v Bruselu
Konžský skleník v Bruselu má půdorys čtverce, věžičky připomínají byzantské chrámy.
Královské skleníky v bruselském Lakenu patří k rezidenci belgické královské rodiny. Veřejnosti přístupné bývají jen dvacet dní na jaře. Většinu jich v období 1874–88 postavil architekt Alphonse Balat na popud Leopolda II. Král navštívil londýnský Křišťálový palác a přál si něco podobně velkolepého.
Některé ze skleníků sloužily či slouží jako jídelna, lázně, divadlo nebo ložnice. Nad všechny výškou ční Konžský skleník z roku 1886, symbol královy koloniální moci. Ta se projevila dosti brutálně, s miliony mrtvých a zmrzačených.
Enid A. Haupt Conservatory v New Yorku
Zimní zahrada v New Yorku má jméno po filantropce, která ji v 70. letech zachránila před demolicí.
Na přelomu 19. a 20. století se v konstrukcích začala prosazovat ocel. Příkladem je neorenesanční Zimní zahrada Enid A. Hauptové z roku 1902 v Newyorské botanické zahradě, na níž ocel jako konstrukční materiál převládá.
Skleník nechal postavit spoluzakladatel zahrady Nathaniel Lord Britton po návštěvě londýnských Kew Gardens. Britské skleníky také ovlivnily jeho neorenesanční architekturu, navrženou firmou Lord & Burnham.
Palmenhaus ve vídeňském parku Burggarten
Centrální část skleníku Palmenhaus v centru Vídně slouží jako stylová restaurace a kavárna.
Mezi secesní perly centra Vídně se řadí Palmový skleník, stavěný v letech 1902–06 jako poslední velká oranžerie rodu Habsburků. Jeho architektem byl Friedrich Ohmann a lze na něm najít i českou stopu. Sochařskou výzdobu fasády střední části totiž navrhl Josef Václav Myslbek.
Vyšší střední část dnes slouží jako restaurace, v levém křídle je motýlí zoo Schmetterlinghaus a pravé funguje jako skleník pro státní zahrady.
Grandes Serres du Jardin des Plantes v Paříži
Velký skleník v pařížské botanické zahradě je výjimečný stylem art deco.
Tropický prales s banánovníky, liánami, kapradinami či orchidejemi ukrývá Zimní zahrada, hlavní z Velkých skleníků pařížské botanické zahrady. V roce 1937 ji postavil René-Felix Berger ve stylu art deco. Portál se dvěma zdobenými sloupy svou monumentalitou připomíná vstup do katedrály.
Muttart Conservatory v Edmontonu
Muttart Conservatory stojí poblíž řeky Severní Saskatchewan.
Egyptská Gíza má tři velké pyramidy, kanadský Edmonton rovnou čtyři, a navíc skleněné. Architekt Peter Hemingway je seřadil do čtverce, přičemž obklopují centrální servisní jádro, schované pod úrovní terénu.
Hlavní impulz pro stavbu zimní zahrady dala nadace rodiny Muttartů. Jedna z pyramid slouží sezonním výstavám, ve zbylých třech jsou různé klimatické zóny. Edmontonská atrakce funguje od roku 1976.
Bicentennial Conservatory v Adelaide
V adelaidském moderním skleníku zahradníci pečují o australské ohrožené druhy rostlin.
Čepici zvanou lodička připomíná skleník postavený roku 1988 v Adelaidské botanické zahradě k dvousetletému výročí vzniku Austrálie. Zimní zahrada navržená architektem Guyem Maronem se stala největší svého typu na jižní polokouli. Moderní budova navázala na viktoriánský Palmový skleník, který v botanické zahradě stojí už od roku 1875.
Jardim Botânico v Curitibě
Skleník se třemi klenbami se stal symbolem brazilského města Curitiba.
Postmoderní Botanická zahrada v brazilské Curitibě, otevřená roku 1991, působí jako portál do minulosti. Její hlavní část, vysázená ze živých plotů do tvaru opakující se vlajky Curitiby, je inspirovaná francouzskými barokními zahradami.
Dominantou je skleník se třemi klenbami v neosecesním stylu. Ze tří stran ho obklopuje Botanické muzeum umístěné v půlkruhovém tubusu. Architekt Abrão Assad designem zahrady navázal na své dřívější návrhy neosecesní tržnice Rua 24 Horas a tubusových zastávek městské dopravy.
Biosphere 2 v arizonské poušti
Na rozdíl od klasických skleníků má Biosphere 2 téměř dokonale vzduchotěsné stěny.
Na rozdíl od historizujícího skleníku v Curitibě komplex Biosphere 2, zprovozněný ve stejném roce, vzhlíží k budoucnosti. A zatímco skleníky v Edmontonu tvarem vycházejí z egyptských pyramid, u Biosphere 2 si architekt Phil Hawes vzal za vzor ty z mexického Tenochtitlánu.
Toto vědecké zařízení je největším uzavřeným ekosystémem, jaký kdy lidé postavili. Bylo navržené pro testování přežití lidí v biologickém prostředí mimo planetu Zemi.
