Sáhl národu na jeho chrám. „Proti čemu všemu jde protestovat?“ ptá se architekt

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Více stromů, širší chodníky, nové vodní prvky a tramvajová trať mířící z poloviny Václavského náměstí na Vinohrady a před Hlavní nádraží. Tak by se dal zjednodušeně popsat projekt revitalizace pražského Václavského náměstí.

Už před devatenácti lety jej takto vytvořil ateliér renomovaného architekta Jakuba Ciglera, jinak autora například pražského Quadria, Florentina, Waltrovky či právě vznikajícího zastřešení Masarykova nádraží. Během těch dlouhých let ve vedení Prahy vystřídala dlouhá řada politiků. A mnozí z nich si revitalizaci náměstí vzali za svou. Přesto projekt stále není hotový.

Dobrá zpráva je, že právě teď se na Václavském náměstí staví o sto šest a vyhlídky jsou nadějné – do tří let by se měli Pražané projít po přívětivém bulváru plném zeleně, anebo se dostat od Lucerny na Vinohrady za pár minut tramvají.

Architekt Jakub Cigler mě vítá ve svém ateliéru v pražském Podolí. Jeho firma, čítající kolem šedesátky zaměstnanců, sídlí v domě ve vilové čtvrti plné zeleně, kousek od centra a přitom mimo ruch velkoměsta. Než si sedneme k rozhovoru, šéf ateliéru mi udělá rychlou miniprohlídku budovy. Tak se mimo jiné dozvím, že tu mají architekti k relaxaci dost luxusní záležitost – krásný venkovní bazén schovaný ve vnitrobloku.

Před šesti lety jste přestěhovali ateliér ze Smíchova sem do Podolí, jak se vám tu líbí?

Moc. A myslím, že i všem kolegům. Je pravda, že projektujeme mnoho administrativních budov, ale sami jsme se z nájmu v administrativní budově přemístili do vlastního. Tato dvě kancelářská podlaží jsme koupili jako firma, dává nám to větší smysl ekonomicky a je to tu po všech stránkách příjemné.

Jsme tu v klidné vilové čtvrti, ve vnitrobloku máme venkovní terasu, kde se dá i pracovat, bazén i kuchyni s jídelnou. To jsem viděl v několika londýnských kancelářích a uvědomil jsem si, jak je důležité, aby pracovní prostor nevyplňovaly jen stoly s počítači, ale že je důležité i společné jídlo, úplně to mění pracovní atmosféru.

Koupete se v tom bazénu?

Koupeme se asi méně, než bychom chtěli. Ale zrovna včera, když byla třicetistupňová vedra, jsem tam s chutí skočil.

Než se dostaneme k projektu revitalizace, řekněte mi: jaký vztah máte k Václavskému náměstí? Je to místo, které máte rád a kam vezmete s hrdostí zahraniční návštěvu?

Ten vztah je ambivalentní. Z dětství si pamatuju, že tam ještě v 60. letech dojížděla určitá prvorepubliková atmosféra, byť to bylo v socialistickém Československu. Tehdy mě na Václavské náměstí brala moje babička a ukazovala mi, kde bývaly tiskařské závody, které kdysi patřily naší rodině. Tyhle vzpomínky mám rád. Nicméně, že bych v posledních letech někomu Václavské náměstí ukazoval s hrdostí, to bohužel říct nemůžu. Doufám, že se to změní, až bude ten projekt hotový i v horní části náměstí.

Přes různé architektonické a estetické nedostatky má Václavské náměstí jeden aspekt –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako národ tam prožíváme důležité historické okamžiky.

To bezesporu. Velmi nerad se stávám součástí davu, ale v určitých momentech, jako byl Palachův týden nebo listopadová revoluce ’89, jsem ten pocit překonal a chodil na demonstrace, protože to bylo důležité. Na Václavské náměstí roku 1989 mám úžasné vzpomínky a souhlasím s tím, že je to z tohoto pohledu asi nejdůležitější prostor v celé České republice.

Vlado Milunić (architekt, spoluautor Tančícího domu –⁠⁠ pozn. red.) kdysi říkal, že mu Václavské náměstí připadá jako chrám českého národa. To se mi líbí, je tam ten svatý Václav, Národní muzeum, určitým způsobem k tomu místu vzhlížíme. Když jako národ potřebujeme něco důležitého vyřešit, je to první místo, kde se spontánně sejdeme. Tuhle rovinu to místo určitě má.

Zatím je to ale bohužel stále místo s podivnými turistickými obchody a naháněči do strip barů.

Tohle se naštěstí mění. Lidé z firem, které pronajímají obchodní jednotky po Praze, nám říkali, že od doby, kdy před dvěma roky proběhla rekonstrukce v dolní části náměstí, došlo k tomu, že o nájmy v obchodech je velký zájem a mění se i kvalitativní úroveň obchodů.

To mi udělalo radost, protože jsem si myslel, že jako architekt nemám možnost ovlivnit, jaké nájemníky to místo přitáhne, zda tam budou kvalitní obchody, jací tam budou chodit lidé a co tam budou dělat. Teď, po revitalizaci spodní části, si uvědomuju, že ten prostor pozitivně mění chování lidí: korzují tam, ožilo to tam a místo, které vždycky působilo spíš jako bulvár, se konečně chová jako náměstí.

Prohlédněte si návrh úprav Václavského náměstí i fotky dokončené spodní části:

Proč uskutečnění projektu trvá devatenáct let? Kdo to brzdil? Politici? Památkáři?

Na to vám nemůžu dát jednoduchou odpověď, protože mě to samotného fascinuje. Nikdo z primátorů nebo starostů městských části Prahy proti tomu projektu nebyl, naopak, často si to politici brali jako příležitost se na tom trochu předvést. Žijeme s pocitem, že systém fungování městských úřadů je demokratický. Podle mě ale není.

Jaký tedy je?

On je poměrně chaotický, nikoli autokratický, ale nedomyšlený a nekoncepční. Je tu velmi jednoduché cokoliv přibrzdit. Určitě je potřeba diskutovat a dosáhnout shody, ale když už se něco schválí, mělo by se k tomu tak přistupovat.

V každé fázi schvalování územního rozhodnutí potřebujete třeba 60 a více razítek, všech možných dobrozdání a papírů oficiálně nabitých právní mocí. Přestože jsme tím vším opakovaně procházeli, stalo se třeba, že jedna paní, které se nelíbilo, že jsme měli v projektu platany a nikoliv lípy, celý proces zabrzdila.

Nešlo to překonat?

Ne, nepřemohl ji ani primátor, ani náměstci, prostě nikdo. A tohle se dělo opakovaně. Vracely se nám dávno schválené věci s úplně absurdními připomínkami a nešlo s tím nic dělat. Zaskočilo mě, proti čemu všemu se dá protestovat.

Co vám pomáhá čelit frustraci z podobných schvalovacích procesů?

Díky tomu, že naše kancelář pracuje na mnoha projektech současně, mě jeden zádrhel naštěstí nerozhodí. Ale kdybych neměl nic jiného na práci než projekt Václavského náměstí, už bych byl pravděpodobně v Bohnicích.

Občané byli nespokojení i s tím, že tam chcete vysadit příliš mnoho stromů…

To je pravda. A nespočítal bych, kolikrát jsem odpovídal na otázku: Proč tam dáváte tu tramvaj?! Na celém návrhu je zajímavé, že nic radikálního nepřinesl, pouze jsme se vrátili k něčemu, co už tady bylo a co fungovalo. Na Vinohrady se z Václaváku tramvají už jezdilo, není to žádné novum a Pražanům to výrazně usnadní pohyb v téhle části města. To není jen můj subjektivní názor, to je podložené studiemi, které si nechalo zpracovat město.

Tramvaje pojedou přes magistrálu. Přemýšleli jste o nějakém nadjezdu nebo podjezdu?   To nešlo. Pod zemí vede metro a nad ním se musí posílit betonová deska – to se odehrává právě teď. Tramvaj tedy pojede na úrovni magistrály, ale provoz nezpomalí, zvládne to s chodci v limitu semaforů na přechodech, které jen výrazně rozšíříme.

To je unikátní věc, že nám centrem města vede šestiproudová dálnice. Dá se s tím do budoucna něco udělat?

Myslím, že by se magistrála měla klidně omezit na dva pruhy. K tomu ale neexistuje politická odvaha. A i když k tomu nedojde a budou tam stále tři a tři, dá se pracovat aspoň s tím, jak se ta komunikace vůči městu tváří. Dnes je to v podstatě dálnice, která prochází městem, jsou tam ocelová svodidla, je tam málo přechodů a málo křižovatek, dá se jen obtížně přejít. Třeba v Kodani také centrem projíždí široká frekventovaná silnice, ale není takhle důrazně oddělená a nemáte pocit, že vám ta auta znemožňují pohyb po městě.

Váš projekt se díky tramvaji protne i s novým Hlavním nádražím. Jak se vám líbí vítězný návrh?

Byl jsem v komisi, která jej schvalovala a musím říct, že z 27 lidí, kteří hlasovali, s vítězným návrhem nesouhlasili pouze dva, napříč všemi profesemi panovala nebývalá shoda. Mrzí mě, že se z toho pak v médiích udělalo „Abú Prahí“, protože ten koncept je správný. Stejně jako dnes víme, že magistrála v centru není šťastné řešení, tak i tohle nádraží –⁠⁠ bezesporu ve své době vytvořené kvalitními architekty –⁠⁠ je reliktem minulosti, který dnes už nefunguje.

Další projekty kanceláře Jakuba Ciglera:

Můžete to přiblížit trochu víc?

Nádraží je naddimenzované, má na střeše nesmyslně obrovské parkoviště, které je pěšky obtížně dosažitelné a nic jiného se s tou betonovou plochou dělat nedá. Autoři vítězného návrhu správně pochopili, že tam ta střecha nepatří, že by se mohla zvednout a rozšířit veřejný prostor na úkor nádražního.

Dnes Hlavní nádraží není jen nádraží, ale přestupní stanice, je tam metro, přibude tam tramvaj a S-Bahn v tunelu pod dnešním kolejištěm v rámci výstavby takzvaného Nového spojení 2. Zečtyřnásobí se tam počet lidí, což je dobře, protože se tam, stejně jako na Václavském náměstí, změní složení lidí a tím se snad změní i působení toho dnes celkem nevlídného místa.

Před několika lety se diskutovalo o zbourání domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Ten původní dům ve stylu art deco nakonec zmizel a postavili tam obchoďák. Vím, že to s vaším projektem nesouvisí, ale řekněte, jak na vás ten nový objekt působí?

Ano, tohle šlo úplně mimo nás. Stál tam dům, který chtěl jeho majitel využít k jinému účelu, a tak ten původní zboural. Podle mě to bylo zbytečné, ten dům určitě bylo možné konvertovat k novému účelu. To, co vzniklo, bohužel působí lacině, což by se v centru města nemělo stát.

Vezměte si třeba nedaleký hotel Jalta. Byl postavený v 50. letech, relativně krátce po válce, kdy jsme byli jako země určitě daleko chudší než dnes. A ten dům je postavený z krásných travertinových kvádrů, má svoji sílu a určitou důstojnost a v zásadě ho stačí jednou za pár let omýt vodou –⁠⁠ a je jako nový.

Ten nový dům podle vás takto fungovat nebude?

Dům v Opletalově lici už po těch pár letech působí opotřebovaně. Když se podíváte na fasádní profily, je vidět, že se to ošidilo. Ale to není problém jen tohoto domu, ale současného stavitelství a developmentu obecně. Abych se sám kopl do brňavky, musím říct, že se dnes strašně těžko daří držet kvalitu materiálu i na našich projektech, protože to jednoduše stojí peníze. Nechci tedy lacině kritizovat ostatní, vím, jak je to složité.

Přesto se zeptám: co říkáte jako autor Quadria na sousedící Máj a to, co uvnitř vzniklo?

Otázka vkusu je subjektivní záležitost. Ale myslím si, že v tomhle případě to není o nevkusu, ale o laciném nevkusu. A to je úplně nejhorší kategorie, která se stýká spíš Ameriky a Las Vegas. Je to ostuda těch, kdo to zplodili, projev úpadku. Kdyby to byl aspoň kvalitně udělaný nevkus, tak si můžeme říct, že má autor názor a udělal to pořádně. Ale tohle je záplava plastového pozlátka.

Do kterých evropských metropolí se rád vracíte za inspirací z urbanistického hlediska?

Mám rád Holandsko. Nejen města, ale také mentalitu lidí, kteří jsou schopní, když jim něco přijde logické a správné, odvážných řešení. My máme tendenci rozhodnutí a problémy oddalovat, kdežto oni mají kvůli problémům s vodou v genech to, že se musí rychle dohodnout. Samozřejmě miluju Itálii, Španělsko, krásná stará města, která se organicky vytvářela po staletí. K tomu mám velkou úctu, protože fungují dodnes.

Vidíte i nějaké negativní příklady?

Naopak je zřejmé, že veškerá fanfarónská urbanistická řešení minulého století jsou slepé uličky. To můžeme vidět v zemích bývalého sovětského bloku i jinde, kde se města uměle plánovala a od stolu se rozhodovalo, kde se bude bydlet, pracovat, nakupovat, odpočívat… To prostě nefunguje a bohužel na důsledky těchto řešení narážíme dodnes a musíme se s nimi vyrovnávat.

Čeho byste se v Praze rád dočkal?

Od architekta to možná vyzní divně, ale ještě víc než touha postavit nějaké domy – což mě samozřejmě baví a naplňuje – mi přijde důležité zacelovat rány města a zkvalitňovat prostředí, ve kterém žijeme. Kdybych mohl třeba odpilovat všechna svodidla kolem magistrály, považoval bych to za důležitější než postavit dům, protože by tu změnu pocítil obrovský počet lidí.

Zmínili jsme hodně nešvarů současné Prahy, za co byste hlavní město pochválil?

Člověk si dostatečně neuvědomí, jaké úžasné počiny nám v Praze zanechali naši předkové. Jak obrovsky zásadní rozhodnutí udělali, když se město vytvářelo. A tím nemyslím jen ty zřejmé věci, jako jsou hradby, náměstí s krásnými kostely, ale městotvorné zásahy: třeba regulaci Vltavy, všechny ty mosty, odvážnou infrastrukturu, moderní a fungující tramvajovou síť… To všechno dnes bereme za samozřejmost. Byl bych rád, kdyby se tohle systémové uvažování více promítlo i do dnešních urbanistických projektů, do ochoty rozhodovat a dotahovat věci do konce.