Tádž Mahal: Indický div světa, který stále mění barvy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na břehu řeky Jamuny v indické Ágře se tyčí majestátní stavba, která každoročně přitahuje miliony návštěvníků. Je to nezvyklá hrobka, postavená mezi lety 1632 a 1653, která spojuje prvky perské, islámské a indické architektury. Korunuje ji velká mramorová kupole, kterou obklopují čtyři štíhlé minarety. Stačí ji jednou spatřit a většině lidí se okamžitě vryje do paměti.

Chybělo málo a mohla mít ještě protějšek na druhé straně řeky. Císař Šáhdžahán tam prý plánoval postavit podobné mauzoleum pro sebe, akorát v černé barvě. Jeho syn Aurangzéb ho však sesadil a uvěznil dřív, než stavbu stihl uskutečnit.

Není divu, že Tádž Mahal, jak se hrobka jmenuje, byl v roce 1983 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Má nejen kulturní význam, ale je také mistrovským architektonickým dílem. UNESCO jej popisuje jako „klenot muslimského umění v Indii“.

V roce 2007 lidé stavbu zařadili ještě na jiný seznam. V celosvětové anketě iniciované dobrodruhem Bernardem Weberem ji zvolili za jeden z nových sedmi divů světa. I když organizace UNESCO se od této ankety distancuje.

Mughalové byli mocná muslimská dynastie, která vládla velké části indického subkontinentu od 16. do 18. století. Jejich zakladatelem byl Bábur, potomek Čingischána a Timura. Mughalové byli známí svou efektivní správou, vojenskou silou a obchodními vztahy.

Císařové jako Akbar Veliký prosazovali náboženskou toleranci a politickou stabilitu, což přispělo k dlouhověkosti říše. Vojenské inovace, jako dělostřelectvo, a prosperující ekonomika zajišťovaly Mughalům postavení jedné z nejmocnějších říší světa. Přes úpadek v 18. století jejich vliv na Indii přetrval až do nástupu Britů.

Iniciátor stavby Tádž Mahalu, císař Šáhdžahán, vlastním jménem Šihábuddín Muhammad Šáhdžahán, byl jedním z nejvýznamnějších vládců mughalské říše. Vládl v letech 1628 až 1658 a jeho období je považováno za vrchol mughalské architektury a kultury. Stojí i za dalšími významnými stavbami, jako je Červená pevnost a Perlová mešita.

Na sklonku své vlády byl Šáhdžahán sesazen svými syny a zbytek života strávil v domácím vězení právě v Červené pevnosti s výhledem na Tádž Mahal.

Tádž Mahal je nádherným příkladem mughalské architektury, která kombinuje perské, islámské a indické vlivy. Hlavní kupole dosahuje výšky 73 metrů a je vyrobená z jemného bílého mramoru dovezeného z Makrany v Radžastánu. Interiér zdobí složité reliéfy a kaligrafie z koránu, do nichž jsou vloženy polodrahokamy jako jadeit, lapis lazuli a tyrkys.

Minarety kolem kupole jsou lehce nakloněné směrem ven, aby při případném zemětřesení nepoškodily hlavní budovu. Jedním z hlavním prvků architektury celého komplexu je i pečlivě navržená symetrie, od centrální kupole až po zahrady.

Hlavní budovu hrobky na pozemku doplňuje několik menších staveb. Největší z nich jsou mešita a bývalý penzion, obojí v duchu symetrie pojaté identicky a postavené zrcadlově proti sobě po stranách hrobky.

S Tádž Mahalem je spojena legenda, že císař Šáhdžahán nařídil po dokončení stavby popravit nebo zmrzačit hlavní řemeslníky a architekty, aby již nikdy nemohli postavit něco tak krásného. Mnozí historici se však shodují, že se to ve skutečnosti nestalo a legenda se mezi lidmi začala šířit jako snaha zdůraznit jedinečnost Tádž Mahalu.

Tádž Mahal obklopují rozlehlé zahrady, které ztělesňují islámskou představu o ráji. Čtyři zahrady, rozdělené vodními kanály, symbolizují čtyři řeky ráje zmíněné v Koránu. Voda zde hraje hlavní roli –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nejen jako estetický prvek, ale také jako praktický způsob chlazení budovy. Zahrady jsou navrženy podle tradičních perských konceptů čárbagh – jsou rozdělené do čtyř částí.

Kromě samotného mauzolea mohou návštěvníci prozkoumat mešitu na západní straně, zahrady a další přilehlé budovy. UNESCO zdůrazňuje důležitost ochrany tohoto unikátního místa, zejména v souvislosti s přetížením turismem. Proto se například zdražilo vstupné pro indické občany v roce 2018.

Kvůli obrovskému zájmu turistů je památka často přeplněná, a to zejména v hlavní turistické sezóně. Návštěvníci tak mohou čelit dlouhým frontám a omezenému prostoru pro prohlídky. Kromě jiného to i narušuje klid a atmosféru místa, které bylo původně postaveno jako tichý památník lásky.