Tady se čas zastavil. Historické plovárny nabízejí víc než jen koupání

Jako by zde čas plynul pomaleji. Nebo se zcela zastavil. Plovárny z dob první republiky i starého Rakouska si stále uchovávají doslova hmatatelné kouzlo. Relaxace v nich je díky tomu intenzivnější než na moderních koupalištích, přestože je tu mnohdy voda bez vyhřívání. Platí to do velké míry i pro plovárny, které už změnily svůj účel nebo se nedochovaly v původní a celistvé podobě. Ponořte se do výběru těch nejkrásnějších v Česku.

Hořice v Podkrkonoší jsou známé sochařskou a kamenickou školou. Jeden z jejích profesorů, architekt a cestovatel Karel Bachura, si téměř před 100 lety odskočil k jinému materiálu – dřevu. V rekreační osadě Dachova či Dachovy pod severními svahy Hořického chlumu navrhl v místě bývalého rybníka hrázděnou plovárnu v klasicizujícím stylu. I výplně mezi trámy jsou dřevěné, jen u podezdívky se autor držel kamene. Otevřena byla v roce 1925, s přírodním napájením z nedalekého pramene. Funguje dodnes a její krása nalákala i filmaře k natáčení filmu Eliška má ráda divočinu.

Historické koupaliště ve Mšeně leží přímo u jednoho ze vstupů do skalní oblasti Kokořínska. Vodu bere ze skalního pramene, takže je vždy náležitě osvěžující. Areál ve stylu art deco tu stojí od roku 1932, letos má tedy 90. výročí.

Převážně dřevěné budovy doplňují dvě věžovité cihlové fontány u vstupu do bazénu. Zachovalo se i několik původních laviček a pilířové oplocení. I tyto lázně se ocitly v hledáčcích kamer, a to ve čtyřech filmech. Byli to Rebelové, Indiánské léto, O rodičích a dětech a naposledy Ach, ta láska nebeská s Evou Pilarovou v hlavní roli.

V luhačovických Říčních lázních, které bývaly spolu s terasou Slunečních lázní součástí Vodoléčebného ústavu, se už nikdo nevykoupe. Zdejší říční voda totiž nesplňuje současné hygienické limity.

Na místě stával barokní Jestřabský mlýn z počátku 18. století. Roku 1902 ho svým originálním stylem proměnil v lázeňský Vodoléčebný ústav s plovárnou architekt Dušan Jurkovič. Mlýn z kamene a nepálených cihel architekt nadstavil hrázděnou konstrukcí. Historické zdi pak s novou částí sladil lidově secesním dekorem. Vstupní brána svou architekturou vychází z valašských roubenek.

Ještě asi před deseti lety byly v provozu Sluneční lázně, od té doby je areál zavřený. Během té doby se v něm natáčelo několik epizod ze seriálu Četníci z Luhačovic. Nyní se pod vedením Petra Všetečky z kanceláře Transat architekti rekonstruuje do původního stavu, ale plovárna už nebude sloužit ke koupání. Místo tu najde muzeum Dušana Jurkoviče a skladatele Leoše Janáčka, otevření se plánuje na rok 2023.

V místech pražské Strakovy akademie fungovaly od roku 1809 nejstarší říční lázně v celém Rakousku. Sloužily hlavně armádě, ale částečně sem mohli i běžní občané. Byla to však konstrukce na vorech, která trpěla při každé povodni. Nespokojení občané si proto vymohli na magistrátu, aby vybudoval bytelnější plovárnu. Povolení získala roku 1840 a stavěla se kousek dál po proudu, pod Letnou. Kromě velkých dřevěných mol pro koupání zde architekt Josef Ondřej Kranner navrhl klasicistní budovu s převlékárnami a dalším zázemím.

Občanská plovárna se stavěla postupně, nejdříve ze dřeva. Dnešní podoba se zděnými bočními křídly je výsledkem přestavby a mírného rozšíření z roku 1876. Zůstala původní idea – předstupující střední pavilon v klasicistním duchu a dvě boční křídla s horním osvětlením po vzoru bazilik. A zachoval se i původní dřevěný centrální pavilon. Místo koupání budova nyní funguje jako restaurace a známá je i z televizní talkshow Marka Ebena Na plovárně.

Městské lázně v Opavě, dnes nazývané jako Městské koupaliště, patří ke špičkovým českým plaveckým areálům své doby, tedy konce 20. a začátku 30. let minulého století. Autorem stavby zprovozněné roku 1931 je architekt Otto Reichner, opavský rodák z německo-židovské rodiny. V jeho tvorbě se mísí více stylů, zvláště oblíbených u Němců – expresionismus, takzvaná nová věcnost, neoklasicismus, německý Heimatstil, funkcionalismus či ruský konstruktivismus.

I v areálu opavského koupaliště, moderně vybaveného, jsou namíchané prvky z několika těchto stylů. A odborníci se rozcházejí v názorech, jak onu symetrickou stavbu charakterizovat. Dalo by se říci originální modernistický koktejl, který dělá opavské Městské koupaliště opravdu výjimečným.

U odlehčené dřevostavby Říčních lázní Polanka by asi málokdo jako autora tipoval funkcionalistu Bohuslava Fuchse. Je také v jeho tvorbě raritou. Dochovala se v původní podobě a je celkem čerstvě rekonstruovaná. Stavba s dřevěnou kostrou má půdorys písmene L a obsahuje řady kabinek spojených ochozy a chodbami. Jen podlaha v přízemí je betonová a zadní stěna později dostala vyzdívku z cihel a sklobetonu. Barevnost nátěrů se v průběhu času měnila. Říční lázně s datem dokončení 1934 dnes fungují jako zázemí novějšího koupaliště v sousedství.

Také plovárna u řeky Jizery v Českém ráji, naproti skalám s romantickým Pantheonem a zříceninou hradu Vranov, má kořeny ve 30. letech. Za první republiky byla oblíbená i mezi Pražany, jezdívali sem třeba Jan Werich s Jiřím Voskovcem. Původní stavba se však nedochovala, od druhé světové války chátrala a rozpadala se. Na konci 90. let ji však obnovila skupina nadšenců, postavili její repliku.

Iniciátorem a patronem obnovy byl malíř a maloskalský patriot Josef Jíra a podílela se na ní i obec. Na slavnostní otevření přijel i herec Vlastimil Brodský, což odkazovalo na jeho roli ve filmu Rozmarné léto. Po důkladné rekonstrukci asi před 15 lety je dnes Žlutá plovárna v dobrém stavu. Patří do outdoorového rekreačního areálu s půjčovnou lodí a koloběžek a lanovým centrem.

Přírodní koupaliště v katastru Radošovic bylo původně rybníkem, založeným ve 20. letech minulého století. Roku 1934 u něj začal restauratér Antonín Jureček provozovat koupaliště s hostincem. Kromě koupání se v areálu hrálo a tančilo, fungovaly tu i tenisové kurty a v zimě se na rybníku bruslilo.

Plovárna se stala vyhledávaným místem, a to i pro známé herce, jako byli Oldřich Nový, Ljuba Hermanová, Jiřina Štěpničková nebo František Smolík. Vodní plochu lemují travnaté pláže doplněné hřišti, kromě restaurace s moderním interiérem tu stojí i kiosek s velkou terasou.

V Ruprechticích, které jsou dnes čtvrtí Liberce, v první polovině 30. let založilo několik občanů v čele s učitelem Edmundem Bergmannem spolek se záměrem vybudovat v obci lesní koupaliště. Povolování se vleklo několik let a spolehlivé zprávy o koupání v areálu jsou tak až z roku 1940. Vodu sem přivádí hlavně Jizerský potok, velký bazén ve tvaru jazyka odpovídal i požadavkům na plavecké závody. V areálu stála dřevěná budova se záchody a převlékárnou, bylo tu i hřiště, kolotoč, skluzavka a houpačky.

Během doby socialismu a krátce po něm koupaliště trpělo nedostatečnou údržbou a v roce 2007 ho úřady zavřely. Lidé tam však dál chodili načerno, čímž pokračovala destrukce, až nakonec dřevěná budova vyhořela.

V roce 2016 se město Liberec rozhodlo bazén opravit. Předloni převedlo celý areál na nově vzniklý spolek, který chce koupališti vrátit původní lesk. Obnovenou podobu navrhla kancelář Mjölk architekti, jejíž členové jsou ve spolku angažovaní. Koupaliště však funguje už nyní, včetně stánku s občerstvením, vstup je zdarma.