Stavby tajemných evropských kultur. Některé jsou starší než egyptské pyramidy

Anglický Stonehenge, palác Knóssos na Krétě, chrámové komplexy na Maltě nebo kuželovité nurágy na Sardinii. Ale také četné hrobky a zbytky staveb Etrusků v Itálii.

Po tajemných kulturách zůstaly na řadě míst Evropy stavby, jejichž původ sahá až sedm tisíc let do minulosti. Udivují tím, jak je lidé v tak dávných dobách dokázali vybudovat, a přitahují osobitou krásou. Seznam Zprávy připravily jejich přehled, řazený od nejmladších po nejstarší.

Byli současníky starověkých Řeků a Římanů, přesto jsou zahaleni tajemstvím. Etruskové obývali část dnešní Itálie po téměř celé první tisíciletí před naším letopočtem. Nakonec je asimilovali Římané, ale převzali od nich symboly královské moci – žezlo a trůn – nebo v architektuře toskánský řád.

Právě Toskánsko bylo hlavním centrem Etrusků, i jeho název pochází z římského pojmenování pro tento národ. Památkou na řecké jméno pro Etrusky je zase název Tyrhénské moře. Území kolem něj Etruskové zabírali od Pádské nížiny až po severní část Kampánie a pronikli i na Korsiku.

Zůstaly po nich hlavně hrobky, často vytesané do skal nebo částečně zapuštěné v zemi a zasypané zeminou do mohyl neboli tumulů. Ty nejzachovalejší a nejzdobnější lze najít například v Cerveteri, nejdůležitějším středisku Etrusků, v Tarquinii, Cortoně či Marzabottu. Známé jsou i zbytky hradeb a bran či chrámů a svatyň, třeba v Perugii, Volteře, Vejích a Santa Seveře.

Baleárské ostrovy Mallorca a hlavně Menorca jsou zajímavé nejen díky plážím. Po talajotické kultuře z doby bronzové, která je obývala od konce druhého tisíciletí po polovinu prvního tisíciletí před naším letopočtem, zde zůstalo asi 300 kamenných staveb či jejich základů.

Nazývají se talajoty a mají věžovitý tvar o kruhovém nebo čtvercovém půdorysu. Kromě nich jsou tu i komorové hroby navetas a o pár set let mladší taulas – masivní sloupy ze dvou opracovaných kamenů sestavených do tvaru písmene T. Část těchto staveb na Menorce se uchází o zápis na seznam UNESCO. Pojmenování talajotů vyšlo ze starého španělsko-arabského výrazu pro strážní věže.

Podobné kruhovým talajotům, ale starší a větší, jsou sardinské nurágy. Počátky jejich budování se datují do období mezi roky 2200 a 1700 před naším letopočtem, konec je spojený s římskou kolonizací po roce 283 před Kristem.

Nurágů ve tvaru komolých kuželů, které daly název i jejich tajemným stavitelům, se na Sardinii našlo osm nebo devět tisíc. Čím jsou mladší, tím jsou komplikovanější. Nurágové časem začali spojovat více věží do celků propojených bludišti průchodů.

Nurágská civilizace byla nejvyspělejší z těch megalitických v západním Středomoří. Našly se po ní i bronzové sošky a dekorace, velké kamenné sochy a keramika. Kromě té talajotické je jí podobná také torreanská kultura na Korsice, která zhruba v období 2000–1500 před naším letopočtem stavěla věže zvané torri. Jsou však menší, méně technologicky vyspělé a vyskytují se v daleko menším počtu.

Mladšími megality je známá také Anglie. Jedním z těch nejpůsobivějších je Silbury Hill, nejvyšší prehistorický uměle navršený kopec v Evropě. Stojí poblíž Avebury a dobu jeho stavby archeologové datují na roky 2750–2300 před naším letopočtem.

Velikostí a množstvím použitého materiálu, převážně zeminy a křídy, je srovnatelný s menšími egyptskými pyramidami. Má kruhovou základnu o průměru 167 metrů, a než zarostl, díky křídě byl celý bílý.

Jeho účel je však nejasný. Může to být mohyla, kterou lidé postupně rozšiřovali, ale tato teorie se zatím neprokázala. Vrchol byl původně zaoblený, srovnali ho až středověcí obyvatelé místa a nahoře zřídili nějakou stavbu, která se nezachovala.

Nejslavnější megalitická stavba vůbec, to je Stonehenge na Salisburské plošině, dvojitý kruh z kamenů z období eneolitu, tedy pozdní doby kamenné či doby měděné. Vztyčené balvany vnějšího kruhu jsou překryté překlady, takže tvoří propojenou soustavu takzvaných trilitů. Další trility, složené vždy ze dvou stojících kamenů a překladu, stojí volně uvnitř kruhů.

Podle zjištění archeologů se památka stavěla v několika fázích mezi roky 3100 a 1600 před naším letopočtem. Od počátku byla zřejmě pohřebištěm a mohla sloužit i jako astronomická pozorovatelna s náboženským účelem. Osa sestavy je orientovaná k východu slunce při letním slunovratu.

Podobně jako u jiných málo probádaných civilizací je jméno Mínojců uměle vytvořené. Vymyslel ho britský archeolog Arthur Evans, když ztotožnil palác Knóssos s mytickým labyrintem, který podle řecké legendy nechal postavit král Mínós k věznění netvora Mínotaura.

Mínojci obývali Krétu v době bronzové, mezi roky 3500 a 1100 před naším letopočtem. Jsou považovaní za nejstarší vyspělou evropskou civilizaci, která upadla po vzestupu Mykén a po ničivém výbuchu sopky na ostrově Santorini.

Budovali města a stavěli až čtyřpatrové paláce, zdobili je freskami a zásobovali vodou pomocí složitých vodovodů. Nejzachovalejším pozůstatkem jejich staveb i umění je zmíněný palác Knóssos, u něhož zaujme použití plochých střech. Začátky stavby se datují kolem roku 2000 před naším letopočtem.

Ještě starší jsou megalitické stavby z neolitu – mladší doby kamenné. Patří k nim i mohylový komplex v oblasti Brú na Bóinne nedaleko Dublinu. Dominuje mu mohyla Newgrange z doby kolem roku 3200 před naším letopočtem, tedy starší než egyptské pyramidy.

Kruhová stavba má průměr 76 metrů a výšku až 12 metrů, orientovaná je podle východu slunce při zimním slunovratu. Do dálky září díky použití bílých křemenných kamenů – buližníků. Uvnitř je skrytá pohřební komora, velký kámen u vstupu i vnitřní stěny zdobí vytesané spirály.

Na dánském ostrově Møn stojí velká hrobka, jejíž stáří se datuje do období 3500–2800 před Kristem. Z více než stovky pohřebních mohyl na tomto ostrově je nejzachovalejší. Uvnitř se nacházejí dvě pohřební komory, do každé vede osm metrů dlouhá chodba se vstupem otočeným k východu.

Při odkrytí se v nich našlo množství lidských ostatků, hliněné nádoby a pazourkové dýky. Komory a chodby jsou postavené z velkých kamenných desek a zasypané zeminou do podoby kopce.

K nejznámějším památkám na Maltě patří megalitické chrámy z velkých balvanů, které zdejší pravěká kultura stavěla ve třech obdobích mezi roky 3600 a 2500 před naším letopočtem. Některé jsou zapsané na seznamu UNESCO.

K nejstarším patří Ggantija na ostrově Gozo, Hagar Qim se sousední Mnajdrou na jihu nebo Ta Skorba na severozápadě Malty. Střední období představuje podzemní komplex Hypogea Hal-Saflieni ve městě Paola, třípatrové bludiště s řadou schodišť a komor. Mezi nejmladší se řadí Hal Tarxien nedaleko Valletty.

Nejstaršími velkými megality v Evropě jsou kamenné mohyly neboli tumuly v Barnenez na nejzápadnějším cípu Francie a v Bougonu u Poitiers. Patří k nejstarším umělým stavbám na světě. Dobu jejich stavby zasadilo radiokarbonové měření mezi roky 4850 a 3900 před naším letopočtem.

Mohyla v Barnenez je 72 metrů dlouhá, 25 metrů široká a přes osm metrů vysoká. Obsahuje 11 komor se samostatnými vstupy a byla restaurována v druhé půlce 20. století. V Bougonu stojí pět mohyl různého půdorysu, přičemž ta největší je kruhová s průměrem 57 metrů.