Článek
O sedmi divech světa nejspíš slyšel téměř každý, jen málokdo je však dokáže vyjmenovat. Pamětihodnosti na tomto seznamu, který začal vznikat ve 2. století před naším letopočtem a ustálil se až v době renesance, ve starověku budily obdiv díky své technické a umělecké jedinečnosti. Všechny se nacházely ve Středomoří a na Blízkém východě.
Dnes jsou opředené legendami a záhadami a patří i k vděčným tématům archeologů a historiků. Veřejnost se proto čas od času dozvídá stále nové teorie a fakta o jejich vzniku, dobách existence či zániku. Přitom současně, pokud všechny skutečně existovaly, stály v plné kráse pouhých 54 let. Se Seznam Zprávami se můžete vydat po jejich stopách.
Velká pyramida v Gíze
Legendou mezi legendami je největší z pyramid v egyptské Gíze – ta Chufuova či Cheopsova. Ze všech divů světa byla suverénně nejstarší a jako jediná vydržela až dodnes. Navíc až do vztyčení Eiffelovy věže platila za nejvyšší stavbu světa. Vznik monumentální hrobky faraona Chufua vědci datují do období 2700–2500 před naším letopočtem. Stavba údajně trvala 27 let a bylo na ni třeba 2,3 milionu pískovcových kvádrů o celkové hmotnosti šesti milionů tun. Fasáda byla obložená vápencem.
Nejvyšší pyramida v Gíze není ta se zbytky obkladu na špičce, jak se řada lidí mylně domnívá. Na většině fotografií stojí v pozadí.
Pyramida má základnu dlouhou 230 metrů. Je vysoká asi 138 metrů a původně byla o něco vyšší, než přišla o špičku. Jako důvod se uvádí, že ji lidé rozebrali na stavební kámen nebo že ji odstřelili napoleonští vojáci. Nahoře je plošina, na níž mimo jiné přenocovali i čeští cestovatelé Zikmund a Hanzelka.
Visuté zahrady Semiramidiny
Babylon v Mezopotámii, kdysi největší město světa, lidé ve starověku obdivovali z více důvodů. Ohromující byly hradby vybudované králem Nabukadnezarem II. kolem roku 600 před naším letopočtem. Někteří autoři je také řadili mezi sedm divů světa. Byly přes 20 metrů vysoké, trojité v celkové tloušťce až 40 metrů a s délkou neuvěřitelných 70–90 kilometrů. Do dálky zářily díky obložení většinou modře glazovanými cihlami. Částečný obrázek si lze udělat z fragmentů v Pergamonském muzeu v Berlíně.
Visuté zahrady dle legendy vystavěla královna Semiramis, ale pravděpodobnějším iniciátorem je Nabukadnezar II.
Za hradbami se ukrývaly neméně velkolepé stavby. Bible zmiňuje Babylonskou věž, ke které mohl být inspirací zikkurat Etemenanki, stupňovitá stavba vysoká 90 metrů. Příběhy vyprávějí i o visutých zahradách Semiramidiných či babylonských. Termín „visuté“ vyjadřoval, že palmy, keře a květiny rostly i v patrech nad klenbami, nikoliv přímo na zemi. Visuté zahrady jsou jediným divem starověku, jehož existence není spolehlivě doložena.
Artemidin chrám v Efesu
Vezměte aténský Parthenón, o polovinu ho zvětšete do délky a šířky, do výšky dokonce na dvojnásobek. Dostanete tím zhruba velikost největšího a dle dobových popisů i nejnádhernějšího antického chrámu – Artemidina v Efesu. Bývalo to hlavní město řecké Iónie v Malé Asii a později římské Asie, dnes jsou jeho ruiny jedním z největších archeologických nalezišť světa.
Zmenšená rekonstrukce Artemidina chrámu stojí v istanbulském zábavním parku Miniatürk.
Chrám měl 110 metrů na délku a 55 metrů na šířku. Po obvodu ho lemovaly dvě řady sloupů vysokých 18 metrů. Nebyly z pískovce, jak bylo dosud zvykem, ale z mramoru. Byl to zároveň první monumentální chrám nikoliv v dórském, ale lehčím a zdobnějším iónském stylu. Šestadvacet sloupů vespod zdobily téměř dvoumetrové reliéfy, vrchol štítu dosahoval výšky 25 metrů a nad ním se tyčilo sousoší. Chrám vystavěný kolem roku 550 před naším letopočtem v roce 356 podlehl požáru. Později ho obnovil Alexandr Veliký a další obnovy se dočkal po zničení Góty. Po nástupu křesťanství jeho význam upadal, nakonec se zřítil při zemětřesení.
Feidiova socha Dia v Olympii
Feidias platil v 5. století před naším letopočtem za geniálního sochaře. Působil i jako architekt a malíř. Proslavil se dvěma sochami Athény a návrhy pro Parthenón na aténské Akropoli. Pak se přestěhoval do Olympie a tam v roce 433 před naším letopočtem vytvořil kolosálního Dia Olympského do chrámu zasvěceného tomuto bohu.
Socha Dia v Olympii zabírala téměř celou výšku chrámu, ve kterém stála.
Použil techniku, při níž se na dřevěnou kostru nanášela slonovina a zlato. Socha byla 12 metrů vysoká, vlasy a šaty měl Zeus ze zlata, zbytek ze slonoviny. Seděl na trůnu z cedrového dřeva zdobeného zlatem, ebenem, slonovinou a drahokamy. V levé ruce držel berlu s orlem a v pravé sochu bohyně Niké. Trůn zdobily reliéfy z řecké mytologie. Socha svému účelu sloužila asi 800 let. Její zánik se datuje do 5. století našeho letopočtu, a to buď po útoku Východořímanů, nebo následcích živelní katastrofy.
Mauzoleum v Halikarnassu
Halikarnass, dnešní turecký Bodrum, byl nejjižnějším starověkým řeckým městem v Malé Asii. Vrchol rozkvětu zažil v první polovině 4. století před naším letopočtem. Tamější perské provincii Kárie, z velké míry nezávislé, tehdy vládl panovník Mausólos, despota, ale podporovatel řeckého umění. Proslavil se monumentální hrobkou, kterou si nechal budovat ještě za svého života. Ve stavbě pokračovala jeho sestra a zároveň manželka Artemísie, ale ani ona se nedožila dokončení. Hotovo bylo roku 351 před naším letopočtem.
Výraz mauzoleum odvozený od jména Mausólos se začal časem používat i pro jiné velké hrobky.
Mauzoleum bylo 45 metrů vysoké a připomínalo iónský chrám na vysokém podstavci, se sochami mezi sloupy. Střecha připomínala egyptskou pyramidu, ale s plošinou na špičce, na níž stálo sousoší vozu taženého čtyřspřežím. Ve 12. století stavbu částečně zničilo zemětřesení, zbytky rozebrali křižáci na stavbu pevnosti.
Rhodský kolos
Lodě připlouvající do přístavu na ostrově Rhodos ve 3. století před naším letopočtem vítala obrovská bronzová socha boha Hélia. Pro svou výšku 33 metrů získala přízvisko Rhodský kolos. Obyvatelé ji postavili kolem roku 300 před naším letopočtem jako dík bohu Slunce za ochranu při odražení invaze Makedonců.
Byla to největší socha starověku, Chárés z Lindu ji budoval 12 let. Kostru měla ze železa a mosazi a stála na podstavci z bílého mramoru.
Rhodský kolos pravděpodobně stál s nohama u sebe, i když dle některých pramenů byl rozkročený a lodě proplouvaly pod ním.
Hélios měl kolem hlavy trojúhelníkové paprsky a v ilustracích se často zobrazuje s hořící pochodní. Neexistuje důkaz, že by ji socha držela v ruce, i když dle záznamů po dokončení kolosu Rhoďané zapálili pochodeň svobody. Tato interpretace mohla mít vliv na podobu sochy Svobody v New Yorku, která ovšem představuje římskou bohyni Libertas.
Rhodský kolos měl ze všech divů světa nejkratší trvání. Na místě stál jen 54 let, než se zřítil při zemětřesení. To představuje i dobu, po kterou stálo všech sedm divů světa současně. I pozůstatky však byly tak velkolepé, že je cestovatelé obdivovali dalších 800 let. Zničili je až arabští muslimové roku 653 našeho letopočtu.
Maják na ostrově Faru
Ve stejnou dobu jako Rhodský kolos se v egyptské Alexandrii stavěl výjimečný maják. Měřil až 180 metrů, čímž přesáhl i egyptské pyramidy. Stál na ostrově Faros, který už je dnes přirostlý k pevnině, a na jeho místě se nachází pevnost Kajt Bej. Plameny na špičce byly vidět až na vzdálenost 50 kilometrů.
Alexandrijský maják byl s výškou až 180 metrů zřejmě nejvyšší stavbou starověkého světa.
Maják měl čtvercovou základnu o stranách dlouhých 180–190 metrů. Z nízkého paláce vystupovala 60–80 metrů vysoká věž, která se postupně zužovala. Byla zakončená cimbuřím a vyrůstala z ní druhá, zřejmě osmiboká a nižší věž. Na vrcholku měla plošinu s okrouhlou sloupovou síní, v níž se každou noc zapalovala hranice. Sloupy podpíraly třetí, pyramidovou věž, na jejíž špičce stála zřejmě socha Poseidona.
Stavělo se za vlády Ptolemaiovců, jako rok dokončení se uvádí 280 před naším letopočtem. Při dobývání Alexandrie Římany maják přišel k úhoně a Caesar ho nechal snížit. Ještě v 7. století sloužil svému účelu, ale postupně ho zničila tři zemětřesení. To poslední udeřilo roku 1326.
