Od Plečnika po Pleskota: Jak se do zdí Pražského hradu otiskli novodobí architekti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pražský hrad je jedním z nejvýznamnějších symbolů České republiky a jeho architektura odráží bohatou historii a kulturní vývoj země. V průběhu staletí byl domovem českých králů a prezidentů i dějištěm důležitých událostí národního významu.

Rozhodně však není zakonzervovanou historickou památkou, byť úplně nové stavby tu vznikají vzácně. Novodobí architekti, kteří se podíleli či podílejí na jeho rozvoji, se musí potýkat nejen s udržováním historické kontinuity, ale i s výzvami moderní doby. Areál musí dobře sloužit reprezentačním účelům, být přístupný pro nejširší veřejnost a zároveň chráněný před poškozením narůstajícím turismem i přírodními vlivy.

Na proměně Pražského hradu se od vzniku Československa až do dnešních dnů podílela řada věhlasných architektů, ať už díky rekonstrukcím nebo moderním prvkům.

Zdaleka nejvýrazněji z novodobých architektů ovlivnil podobu Pražského hradu rodilý Slovinec Jože Plečnik. V roce 1920 byl prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem pověřen, aby dosti zanedbaný Hrad oživil a přetvořil v reprezentativní sídlo pro nové demokratické Československo. Masaryk si Plečnika vybral pro jeho inovativní nápady a schopnost zároveň citlivě pracovat s historickými budovami.

Plečnik svou architekturou v monumentálním stylu na Hradě zanechal hlubokou stopu. Jeho zásahy zahrnovaly nejen stavební úpravy, ale i nové koncepční pojetí zahrad a veřejných prostor včetně mnoha detailů a dekorativních prvků.

Na prvním nádvoří například nechal vztyčit dva mohutné sloupy v národních barvách a na tom třetím monolit z mrákotínské žuly. Býčím schodištěm propojil třetí nádvoří se zahradami, upravil vstupní Sloupovou síň vedoucí do Španělského sálu a stál i za podobou Masarykova prezidentského bytu. Oblíbenou památkou na něj je takzvaná Plečnikova vyhlídka.

Rothmayer navázal na Plečnikovu práci zcela přirozeně, byl totiž jeho studentem na pražské UMPRUM a později odstartoval kariéru jako jeho spolupracovník. Od roku 1921 pobýval Plečnik převážně v rodné Lublani a práce na svých pražských projektech řídil na dálku. Na místě se pak o realizaci staral právě Otto Rothmayer.

Po roce 1930 se osamostatnil a byť nikdy nepůsobil v oficiální pozici hradního architekta, právě on měl na starosti kupříkladu rekonstrukci Tereziánského křídla Starého královského paláce, stál za přestavbou jižního křídla na prvním nádvoří na apartmá pro státní návštěvy nebo vznikem monumentálního sálu v západním křídle, který dnes nese jeho jméno.

Pavla Janáka si na Hrad přivedl Edvard Beneš, který jeho práci znal již ze svého předchozího působiště. Architekt stál za zdařilou rekonstrukcí těžce poničeného Černínského paláce, jenž se stal novou rezidencí Ministerstva zahraničí. Karlínský rodák studoval u autorů Národního divadla, zkušenosti získával i ve Vídni a během kariéry spolupracoval s ikonami české architektury, jako byl Jan Kotěra nebo Josef Gočár.

Pavel Janák tvořil v době rychlého vývoje architektonických trendů a prošel si tak fází secese, funkcionalismu i rondokubismu. Během svého působení na Hradě se vzhledem ke své specializaci na rekonstrukce památek zasloužil především o obnovu několika významných budov.

K nejvýraznějším zásahům do podoby hradního areálu patří obnova Letohrádku královny Anny nebo přestavba barokní Jízdárny v multifunkční výstavní a koncertní sál, spojená s výstavbou nových hradních garáží. I objekt takto čistě technického charakteru dokázal Janák navrhnout v kontextu okolí a stavbu z neomítnutých cihel zamaskovat jako nenápadnou součást tereziánského opevnění. Na střeše navíc vznikla terasa, nabízející návštěvníkům novou perspektivu pohledu na hradní komplex.

Jeden z nejvýraznějších tvůrců českého funkcionalismu a žák Josefa Gočára se proslavil kupříkladu dostavbou Betlémské kaple nebo rekonstrukcí Karolina. Pro Fragnerovu tvorbu bylo příznačné spojení architektury s výtvarným uměním.

Na Pražském hradě navrhl z různobarevných žul dlažbu druhého nádvoří a adaptoval střední křídlo Nového královského paláce, v němž se dnes nachází Fragnerova síň s původním osvětlením v bruselském stylu. Vedle ní vtiskl současnou podobu reprezentativní Široké chodbě nebo několika malým salónkům, které slouží k menším diplomatickým jednáním a nesou jména po slavných malířích, jejichž obrazy je dekorují.

V porevolučních dějinách byl jednou z nejvýraznějších osobností spojených s Pražským hradem architekt a designér Bořek Šípek. Na počátku devadesátých let ho prezident Václav Havel pověřil návrhem interiérových úprav a designových prvků. Šípek, známý výrazným postmoderním projevem v oblasti designu a sklářského umění, přinesl do Hradu zcela nový styl.

Navrhl Havlovu pracovnu, překvapující nevšední barevností i kombinací starých a nových prvků. Její design ocenila řada světových osobností, mezi jinými například Jacqueline Kennedyová nebo Bruce Springsteen. Jeho dílem jsou i vstupy do kanceláře prezidenta republiky a do středního křídla Hradu, židle a šatna Španělského sálu, nové pojetí Široké chodby nebo lávka přes Chotkovu silnici nedaleko Hradu.

Některé architektovy zásahy ovšem ve své době vyvolaly i kontroverze a byly vnímány jako příliš moderní a kontrastní k tradičnímu charakteru Hradu. Šípek vnesl do jeho interiérů mnoho hravých a nápaditých detailů, od lustrů a váz až po moderní barevné kusy nábytku.

Moderní budova Nové oranžerie vznikla v devadesátých letech z popudu Olgy Havlové. Architektka Eva Jiřičná, mistryně schodišť a autorka mnoha oceňovaných interiérů i budov, ji vystavěla místo již nevyhovujícího skleníku, který od 50. let 20. století stával na místě původní renesanční oranžerie.

Zachovalé historické prvky přitom unikátním způsobem zkombinovala s nejmodernějšími technologiemi. Vytvořila tak 90metrový prosklený tubus, který dnes slouží k pěstování exotických rostlin i péči o květiny, které během roku zdobí hradní interiéry.

Stavba ve stylu high-tech má externí nerezovou konstrukci a řadu automatických prvků, počítač řídí větrání, zavlažování i systém žaluzií. V letních měsících je objekt přístupný pro návštěvníky.

První Pleskotovou zakázkou v areálu Pražského hradu byla začátkem devadesátých let rekonstrukce Lvího dvora. Objekt, v němž byly původně umístěny klece s exotickými šelmami, přestavěl na restauraci a vytvořil zde terasu s vyhlídkou na hradní komplex.

Nejvýrazněji se však zapsal do podoby Jeleního příkopu. Nejprve navrhl systém lávek, který měl vyřešit vyústění dolní části příkopu směrem na Klárov. Ty jsou prý úmyslně natolik úzké, aby se dva proti sobě jdoucí lidé museli vzájemně vyhýbat a chtě nechtě tak navázali mezilidskou interakci.

Prezident Havel Pleskota poté pověřil i propojením Dolního a Horního Jeleního příkopu. Ikonický oválný tunel z červených pálených režných cihel, kterým kromě cesty prochází i koryto potoka Brusnice, patří ke stavbám oceňovaným doma i v zahraničí a autor si za něj odnesl řadu architektonických cen.

Pleskot se jako jeden z nejvýraznějších českých architektů současnosti, který stojí kupříkladu za unikátní revitalizací postindustriální čtvrti Dolní oblasti Vítkovic, v roce 2023 na Hrad vrátil v roli externího poradce prezidenta Petra Pavla pro otázky architektury.