Za fasádou elegance: Znáte 10 nejslavnějších pražských vil z doby modernismu?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Praha není jen městem věží a historických paláců. Od Břevnova po Vinohrady, od folklorní inspirace po funkcionalistické experimenty – slavné pražské vily nejsou jen architektonickými památkami, ale i svědky bouřlivé historie 20. století. Schované v klidných čtvrtích i na slavných adresách nesou stopy výjimečných osobností i událostí, ukrývají příběhy umělců, vizionářů i politických hráčů.

Možná kolem nich denně chodíte a přesto netušíte, co se v nich odehrávalo. A ačkoli mnohé nejsou veřejnosti přístupné, určitě si zaslouží vaši pozornost. Seznamte se s modernistickými vilami, jež začaly v Praze vyrůstat v první třetině 20. století.

Müllerova vila, kterou mnozí nesprávně lokalizují na pražskou Ořechovku, ačkoli se nachází ve Střešovicích, je spolu s brněnskou vilou Tugendhat jedním z nejvýznamnějších zástupců modernistické architektury v České republice.

Navržena byla pro stavebního podnikatele Františka Müllera světoznámým rakouským architektem Adolfem Loosem ve spolupráci s Karlem Lhotou. Stavba, dokončená v roce 1930, je typickým příkladem Loosova konceptu, takzvaného „Raumplanu“, tedy prostorového plánu. Místnosti v něm nejsou uspořádány tradičně do jednotlivých pater, ale jsou navrženy jako vzájemně propojené prostory různých výškových úrovní.

Exteriér vily je jednoduchý, geometricky čistý a bez nadbytečné ornamentiky, což odpovídá Loosovu postoji k architektuře jako umění bez zbytečných ozdob. Má i řadu podobných rysů s funkcionalismem. Interiéry jsou naopak zařízené bohatě, s důrazem na kvalitní materiály a promyšlený design každého detailu.

Rothmayerova vila, kterou si v letech 1929–1930 podle svého návrhu postavil architekt Otto Rothmayer, žák slovinského architekta Jože Plečnika, je pro milovníky meziválečné architektury povinnou zastávkou. Po rekonstrukci dokončené v roce 2015 je poněkud asketická budova, jejíž podoba se omezuje na základní útvary kvádru a válce, otevřena veřejnosti jako součást Muzea hlavního města Prahy.

Stálá expozice „Příběh jednoho domu a jedné rodiny“ přibližuje život a tvorbu rodiny Rothmayerových a nabízí návštěvníkům unikátní pohled do prostředí, které ovlivnilo českou kulturu a umění 20. století. ​

Inspirace středomořskou architekturou, typickou pro Plečnikovu tvorbu, je patrná v celkovém designu vily. Rothmayer si navrhl kromě domu také interiéry, zahradu a venkovní nábytek, čímž vytvořil harmonické propojení mezi stavbou a jejím okolím.

​Vila sloužila jako domov pro architekta, jeho manželku Boženu, významnou textilní výtvarnici a propagátorku moderního životního stylu, a jejich syna Jana. Dům se stal centrem kulturního života - scházeli se zde rodinní přátelé včetně fotografa Josefa Sudka, který zde nafotil pozoruhodnou sérii fotografií zátiší, nebo skláře Reného Roubíčka, jehož vázy dodnes zdobí zahradu.

Kotěrova vila, nacházející se v Hradešínské ulici na pražských Vinohradech, byla postavena v letech 1908–1909 podle návrhu architekta Jana Kotěry jako jeho vlastní rodinné sídlo. Stavba představuje přechod od dekorativní geometrické secese k racionální moderně, vyznačující se jednoduchými kubickými formami a minimalizací ornamentů. Fasáda kombinuje režné bílé cihly s hrubou svisle drásanou omítkou, zadní část domu je otevřena terasami do upravené zahrady.

V suterénu se nacházel byt domovníka a kuchyně propojená s jídelnou podávacím okénkem. V přízemí byly umístěny ložnice, dětský pokoj a salon osvětlený proskleným stropem. V prvním patře se nacházela Kotěrova pracovna a ateliér, kde také vyučoval své studenty. Vila byla navržena jako „Gesamtkunstwerk“, tedy komplexní dílo propojující architekturu s designem nábytku a uměleckými díly Kotěrových přátel ze spolku Mánes, jako byli malíř Jan Preisler či sochař Jan Štursa.

Kafkova vila, nacházející se ve čtvrti Ořechovka v pražských Střešovicích, byla postavena v letech 1923–1924 podle návrhu architekta Pavla Janáka pro sochaře Bohumila Kafku a jeho manželku Bertu. Sousedí s vilou malíře Emila Filly, která je taktéž Janákovým dílem z neomítaných cihel.

Patrová budova s obytným podkrovím je příkladem architektury inspirované holandskými a anglickými stavbami z režného zdiva, v té době tolik populárními. Na západní straně vily se nachází přízemní sochařský ateliér s velkým prosklením orientovaným do ulice, který je zakončen stupňovitým štítem z cihelného zdiva. Nad hlavním vchodem je umístěna reliéfní busta Bohumila Kafky, v zahradě se nachází Kafkova bronzová socha Orfea z roku 1922.

Po smrti Bohumila Kafky v roce 1942 zůstala vila v majetku jeho manželky Berty, která zemřela v roce 1965. Dům poté odkázala své pečovatelce, jejíž rodina jej vlastní dodnes. V roce 1958 byla vila prohlášena za nemovitou kulturní památku.

Bílkova vila na pražských Hradčanech je unikátní stavbou s prvky modernismu, monumentalismu či secese, kterou si v letech 1910–1911 navrhl a postavil sochař a grafik František Bílek jako vlastní ateliér a rodinné sídlo.

Architektura vily je hluboce symbolická; půdorys připomíná stopu kosy v obilném poli, sloupy ve tvaru snopů odkazují na staroegyptskou architekturu a režné cihly spolu s hrubě opracovaným kamenem zdůrazňují propojení s přírodou a lidskou prací. Někdy tak bývá považována za jediné architektonické vyjádření symbolismu - uměleckého směru, který je jinak znám spíše z literatury nebo výtvarného umění.​

Interiér vily byl navržen s důrazem na detail a obsahuje původní nábytek a vybavení podle Bílkových návrhů. Od roku 1963 je vila ve správě Galerie hlavního města Prahy, která zde provozuje stálou expozici Bílkových děl z jeho vrcholného tvůrčího období.

Chcete-li spatřit dílo Adolfa Loose na vlastní oči, vydejte se na pražský Smíchov. Také ve Winternitzově vile, postavené v roce 1932 pro právníka Josefa Winternitze a jeho rodinu, se uplatňuje Loosův koncept „Raumplanu“, tedy členění prostoru do různých výškových úrovní podle funkce místností. Dominantou interiéru je patrová hala propojující jednotlivé části domu. ​

Rodina Winternitzových obývala vilu do roku 1941, kdy ji byla nucena opustit v důsledku rasové perzekuce během druhé světové války. Poté budova sloužila jako mateřská škola, a to až do roku 1995. Následně byla navrácena potomkům původních majitelů, kteří ji zrekonstruovali do původní podoby. Dnes je objekt otevřený veřejnosti, vedle komentovaných prohlídek zde můžete navštívit řadu kulturních akcí a dokonce je možné se tu i ubytovat.

Vila v pražské čtvrti Bubeneč byla navržena slovenským architektem Dušanem Jurkovičem pro právníka Jana Náhlovského a jeho manželku Luisu. Architekt, známý svou zálibou v lidové architektuře a folklorních motivech, se při návrhu vily vybudované v letech 1906-1907 inspiroval britským stylem a hnutím Arts & Crafts.

Architektura vily je charakteristická početnými arkýři a lodžiemi, které dodávají budově romantický ráz. Předsunutý vstup a barevné ornamentální detaily odkazují na lidové stavitelství, zatímco převýšený střední trakt se sedlovou střechou a oblými liniemi štítu odráží modernistické vlivy.

V interiéru zaujme patrová schodišťová hala s krbem, přičemž přízemí bylo určeno pro společenské prostory, jako je salon, jídelna a knihovna. V patře se nacházely soukromé místnosti, včetně ložnic a koupelny. Jurkovič původně navrhl i vnitřní zařízení vily, návrh však nebyl realizován. V současnosti je vila v soukromém vlastnictví.

Dvojvila spisovatele Karla a malíře Josefa Čapkových se nachází na pražských Vinohradech a byla postavena v letech 1923–1924 podle návrhu architekta Ladislava Machoně. Každý z bratrů obýval samostatnou polovinu vily, propojenou společnou zahradou. Interiéry byly navrženy v modernistickém stylu a odrážejí osobitý vkus a tvůrčí prostředí obou bratrů.

Pravou část zakoupila Praha 10 a od roku 2016 se zde připravuje expozice věnovaná dvojici slavných sourozenců. Ve vile se totiž dochoval i cenný mobiliář a osobní předměty slavného spisovatele.

Právě tady přitom Karel Čapek pravidelně pořádal známá setkání „pátečníků“ – osobností kulturního a politického života první republiky, mezi které patřili kupříkladu prezident Tomáš Garrigue Masaryk, novinář Ferdinand Peroutka nebo básník Vítězslav Nezval.

Kovařicova vila je třípodlažní kubistickou stavbou nacházející se na rohu Rašínova nábřeží a Vnislavovy ulice v Praze pod Vyšehradem. Byla postavena v letech 1912–1913 podle návrhu architekta Josefa Chochola pro stavitele Bedřicha Kovařovice. Je významným příkladem české kubistické architektury, která se vyznačuje ostrými úhly a krystalickými formami a která nemá ve světě obdoby.

Po roce 1944 však vila prošla rekonstrukcí interiérů, při níž bylo odstraněno mnoho původních kubistických prvků. V letech 1960-1995 sloužila jako mateřská škola, což vedlo k dalším necitlivým úpravám, včetně změn v uspořádání zahrady. V 90. letech 20. století pak byla budova podrobena rozsáhlé rekonstrukci, k obnově některých prvků ale již nedošlo. Přesto vila patří k nejvýraznějším příkladům kubismu v architektuře.

​Vila, nacházející se na adrese Západní 21, byla postavena v letech 1923–1924 jako vlastní rezidence architekta Jaroslava Vondráka. Ten je znám jako tvůrce Ořechovky - byl to právě on, kdo navrhl ústřední společenskou budovu s kinem, ale stál i za urbanistickým řešením celé čtvrti. Samotná vila patří k tamějším nejvýstavnějším budovám.

Třípodlažní budova s obytným podkrovím a polozapuštěným suterénem je významným příkladem expresivní moderny s prvky rondokubismu. Vyznačuje se asymetrickou kompozicí s obdélným půdorysem. Fasádu zdobí mohutné římsy a zubovitě ukončený štít s výraznými nadokenními markýzami. Výrazné a atypické centrální komínové těleso, bohatě zdobené režným zdivem a omítanými prvky, tvoří dominantní prvek stavby.

V suterénu vily se nacházelo technické zázemí, v přízemí byla architektova kancelář a ateliér s velkými okny orientovanými do ulice, zatímco obytné prostory byly situovány v patře. Zahrada je uspořádána do dvou výškových úrovní s terasou obklopenou pergolou s art-decovými motivy. Vila dominuje západní straně Macharova náměstí a je považována za významný příklad meziválečné architektury v Praze.