Unikátní „chrám vody“, který nemá obdoby. Znáte příběh Podolské vodárny?

Když se řekne „Vinohradská vodárna“, některým Pražanům se vybaví tramvajová zastávka v ulici Korunní a možná i přilehlá novorenesanční vodárenská věž. Málokdo ale ví, že Vinohradská vodárna stávala v Podolí, a to na místě majestátní a dodnes fungující Podolské vodárny. Trochu matoucí název první vodárny v Podolí, která tu fungovala od roku 1882, souvisí s tím, že zásobovala vltavskou vodou, nikoliv však pitnou, Královské Vinohrady.

Ty tou dobou nebyly součástí Prahy, ale samostatnou obcí. Ne však na dlouho. Začátek konce Vinohradské vodárny v Podolí přišel roku 1914, kdy byl dokončen společný vodovod pro hlavní město i jeho předměstí – vodárna Káraný. Právě ta byla první, která obyvatelům Prahy dodává opravdu pitnou vodu, ale brzy přestala stačit. Úplný zánik čekal Vinohradskou vodárnu v roce 1922, kdy uvolnila místo nové podolské krásce.

Historie dnes všem známé Podolské vodárny s velkým P se začala psát v období první republiky a vzniku Velké Prahy. Jednalo se o zásadní administrativní rozšíření centra hlavního města splynutím s dalšími 37 obcemi. S ním logicky souvisel i několikanásobný nárůst obyvatel, a tedy i nutnost zřídit nový zdroj pitné vody pro Prahu.

Z architektonické soutěže na areál nové Podolské vodárny, skládající se z administrativní budovy, strojovny a dvou filtračních budov, vyšel vítězně projekt architekta Antonína Engela. Poděbradský rodák měl už v té době zkušenosti s vodními díly. Pro své rodné město navrhl zdymadlo a vodní elektrárnu. V Praze je pak ještě podepsán pod urbanistickým plánem Dejvic včetně projektu Vítězného náměstí a stál také za několika budovami ČVUT, vysokoškolskou Masarykovou kolejí a za návrhem dnešního sídla Ministerstva dopravy.

Engel platil za představitele spíše konzervativního křídla české meziválečné architektury. Architektonickým pojetím Podolské vodárny se odklonil od tehdy oblíbeného historizujícího stylu, doznívající secese i kubismu. Vytvořil jednoduchou, ale monumentální obdélníkovou stavbu s vysokými okny a rafinovaným zdobením fasády ve stylu moderního klasicismu.

Budova byla vystavěna v letech 1925–1929 a její zmíněná monumentálnost tehdy neměla obdoby. I když původně nebyla součástí její dnes charakteristická jižní budova se 45 metrů vysokou věží, byla vodárna největší stavbou ze železobetonu, která v meziválečném Československu vznikla.

Stavebníci na ni spotřebovali více než 800 vagonů cementu a zhruba 180 vagonů železa. O vodárně v Podolí se tak často mluvilo jako o „chrámu vody“ nebo rovnou o „katedrále“. Pravdou je, že prosklenými štíty a spoustou oken vstupuje do haly světlo a oživují ji i záblesky vodní hladiny, což také vyvolává dojem připomínající svatostánek.

Zmíněné přezdívky ale vodárna dostala spíše díky jedinečným železobetonovým parabolickým obloukům, které dominují filtračním halám a spojují se ve výšce 16 metrů.

Ještě více se k chrámu připodobnila v 50. letech, kdy s nutnou modernizací filtračního systému a zvýšenou spotřebou vody musela přijít dostavba. Obrovský komplex je tak unikátní stavbou dodnes, a to i ve světovém měřítku.

Projektu dostavby se opět chopil Antonín Engel, který tak měl možnost dokončit dílo, které ve 20. letech začal. Tím zůstal zachován i původní ráz stavby. Jižní část se dostavovala za plného provozu komplexu, protože vodárna dodávala městu v té době 66 procent vody. Práce byly dokončeny roku 1965. Vidět své dílo v celé své kráse se ovšem Engelovi nepodařilo, protože zemřel o sedm let dříve.

Osud původně technicky dokonalé stavby byl ale několikrát nejasný. Na počátku 70. let, kdy byla uvedena do provozu vodárna na Želivce, se uvažovalo o ukončení činnosti Podolské vodárny. K tomu sice nakonec nedošlo, ale přesto komplex začal chátrat a hrozil jeho výpadek. Komunistický režim nakonec Engelovo dílo přežilo a po revoluci prošla vodárna mezi lety 1992 až 2000 kompletní rekonstrukcí.

Jenže o dva roky později přišly ničivé povodně, po kterých byl její provoz přerušen, a Podolská vodárna tak zůstala dlouhá léta jako záložní zdroj. Do sítě dodávala vodu maximálně v řádu několika týdnů, když probíhaly plánované rekonstrukce a opravy na jiných zdrojích pitné vody – například na Želivce.

Po rozsáhlé modernizaci byla Podolská vodárna v červnu 2021 opět uvedena do provozu a v současné době opět dodává Pražanům vodu z Vltavy.

Stavba je významná nejen architektonickým pojetím, ale i tím technologickým, které upravuje říční vodu na pitnou. Zpočátku úpravu zajišťovala mechanická písková filtrace. Ta už ovšem začátkem 30. let pro výrobu pitné vody z Vltavy přestala stačit. Před původní filtrační stanicí tak přibyla chemická úpravna vody pracující na principu čiření.

Během druhé světové války se uskutečnila i kompletní přestavba strojního vybavení na rychlofiltraci. V letech 2019–2021 byla Úpravna vody Podolí doplněna ještě o třetí stupeň úpravy – filtraci přes granulované aktivní uhlí. Díky němu se z vody odstraňuje i velká část pesticidů a dalších znečišťujících látek.