Odmítl modernu a vrátil se k antice. Ricardo Bofill změnil i část Prahy

V kreativním vývoji lidstva odjakživa probíhá boj generací. Co jedna milovala a považovala za zásadní, další zamítne a postaví na hlavu. Po čase však přijde jiná a udělá totéž. Takové turbulence zažila i architektura ve 20. století. Nejdřív přišel modernismus, který odmítl dekorace a nastolil jednoduchost. Po čase se to však řadě architektů přejedlo. V 60. letech tak vznikla postmoderna, která se vrátila ke klasicismu a s jistou dávkou humoru začala stavby skládat eklekticky z moderních prvků i historických slohů.

Tento proud strhl i Katalánce Ricarda Bofilla, který se vypracoval mezi nejznámější představitele onoho stylu. Architekt v roce 1963 s přáteli založil v Barceloně ateliér Ricardo Bofill Taller de Arquitectura. Těžil z katalánských tradic a v týmu využíval i myšlenky spisovatelů a umělců.

V jeho tvorbě byla vždy přítomna nápaditá geometrie, od 70. let také silný vliv klasicismu. Pražské stavby už spadají do období, kdy se od něj oprošťoval. Ricardo Bofill zemřel letos v lednu ve věku 82 let na komplikace spojené s covidem.

Jádro dění kolem Bofilla tvoří komplex La Fabrica v Barceloně. V roce 1973 architektovi učarovala cementárna z 20. let, která se měla bourat. Koupil ji a dal jí nový život. Přebudoval ji na sídlo své kanceláře a bydlení pro vlastní rodinu.

Pojetí stavby, v němž se mísí brutalismus s tradicionalismem, je manifestem Bofillova pohledu na svět a tvorbu. Pracovní místnosti pro 70 lidí architekt vsadil do 15 metrů vysokých sil. Centrem je deset metrů vysoký konferenční a výstavní prostor nazvaný Katedrála.

Bofill se svým týmem zpočátku hodně experimentoval s modulární geometrií, hlavně na obytných areálech. Jedním z prvních byl dům Xanadú z roku 1971 na útesu ve španělském Alicante. Tvarem napodobil nedalekou skálu. Zahrnuje 18 bytů, z nichž každý je složený ze tří krychlí. Tvar krychlí pak upravil s ohledem na místní stavební techniky, potřebu vybudovat zastíněné terasy kvůli horku a hyperbolicky prohnout střechy k dosažení lepšího výhledu.

Hned vedle stavby Xanadú architekt o dva roky později dokončil bytový komplex La Muralla Roja neboli Červená zeď. Řadí se k jeho geometricky konstruovaným stavbám, jež připomínají abstraktní obrazy a snová, složitě konstruovaná bludiště ve stylu imaginárních obrazů malíře Eschera.

La Muralla Roja odkazuje na lidovou architekturu arabského Středomoří a na konstruktivismus. Architekt zde bourá tradiční dělení mezi veřejnými a soukromými prostory. Celek s 50 byty má přesný geometrický plán založený na struktuře z propletených řeckých křížů. Stěny mají odstíny červené, modré a fialové barvy.

Když byla v 70. letech dokončená dálnice spojující Francii a Španělsko, po stavbě zůstaly haldy vytěžené zeminy. V roce 1976 dostala Bofillova kancelář zakázku na vybudování monumentu, který by tento materiál využil a zároveň silnici oživil. Bofill z ní na hranici Francie a Španělska vymodeloval pyramidu inspirovanou těmi latinskoamerickými. Má strany široké 100 metrů, výšku 80 metrů a pokrývá ji francouzská zahrada.

V 70. letech začal Bofill pracovat ve Francii a do jeho architektury pronikly prvky francouzského klasicismu. Tehdy byla nová Francouzská politika nových měst. Francie se rozhodla vytvořit devět nových měst, aby se lidé tolik nekoncentrovali v několika málo metropolích. Nabízely se možnosti pro rozsáhlé experimenty a příležitost dostala i Bofillova fantazie.

Architekt vytvořil několik takových projektů, jedním z nich byl obytný areál Les Espaces d’Abraxas ve městě Marne la Vallée z roku 1982. Obsahuje přes 500 bytů a Bofill ho navrhl jako monumentální barokní prostor s francouzskými a středomořskými prvky. Kompozici využívající oblouk s klasickými sloupy architekt zopakoval i na dalších stavbách.

Od poloviny 80. let Bofill začal hodně používat kombinaci oceli a skla, ale stále se držel klasicistního slovníku. Dobře patrné je to na sídle společnosti pro mezibankovní komunikaci Swift v belgickém La Hulpe z roku 1989. Ano, jde o ten Swift, o kterém se hodně mluví v souvislosti se sankcemi proti Rusku.

Sídlo firmy se rozprostírá na velkém zalesněném pozemku, naproti zámku z 19. století. Architekt v designu budovy propojil klasicismus s oblíbenými prvky Franka Lloyda Wrighta a se stylem hi-tech.

Ricardo Bofill byl důležitým architektem v přípravě olympijských her v Barceloně v roce 1992. Kromě rozšíření letiště a haly pro zápasníky navrhl i část olympijské vesnice. Budovy dokončené roku 1991 nyní slouží k bydlení pro 113 rodin. Dvě podélná křídla doplňuje středová věž. Fasády s hojným zastoupením lícových cihel vycházejí z katalánských stavebních tradic.

Mrakodrap 77 West Wacker Drive v centru Chicaga z roku 1992 proslavil Bofilla v Severní Americe. Sám architekt ho považoval za vrcholný milník ve svém díle, navrhl ho ve stylu moderního klasicismu. Má připomínat Giottovu gotickou zvonici katedrály ve Florencii, vrchol 50patrové budovy korunuje antický chrám s klasickými proporcemi.

Barcelonským Národním divadlem Katalánska z roku 1997 Bofill navázal na řeckou architektonickou tradici. Zvenčí připomíná antický chrám, hlediště hlavního sálu s 1000 míst je uspořádané jako půlkruhový amfiteátr. Dvě kolonády z pohledového betonu podepírají střechu z kovu a skla. Prosklené stěny umožňují pohledy zvenčí do vestibulu plného rostlin.

Po roce 2000 se architekt začal v tvorbě postupně zbavovat klasicistních prvků. Na Kulturním centru Miguela Delibese z roku 2007 ve španělském Valladolidu, v němž sídlí Symfonický orchestr Kastilie a Leónu, už je nenajdete. Na stavbě s víceúčelovým kulturním využitím, hudební, divadelní a taneční náplní je však vidět, že pro Bofilla zůstala dál důležitá geometrie. Tři oddělené části jsou integrované pod jednou střechou, která má symbolický tvar zvukové vlny.

Ikonickou dominantou barcelonského přístavu, pláže i promenády se v roce 2009 stal W Hotel Barcelona, jako součást obnovy městského pobřeží. Podobně jako dubajský hotel Burj Al Arab má tvar napnuté plachty, ale v redukované geometrické formě. Barva fasády je navržená tak, aby odrážela moře a oblohu a byla díky tomu téměř neviditelná.

S hotelem od roku 2012 sousedí kancelářská budova ústředí oděvní značky Desigual. Má půdorys protáhlého lichoběžníku a díky odrazům světla od prosklených stěn působí étericky.

Ke konci života se Ricardo Bofill viditelně zapsal do podoby pražského Karlína, kde rekonstruoval několik industriálních budov a postavil nová kancelářská centra. V roce 2016 také na luxusní byty upravil Obecní dvůr na Josefově.

Bývalý hospodářský dvůr pochází z druhé poloviny 15. století. V jeho architektonickém vývoji se mísí renesance, baroko a neoklasicismus, proto musel být areál architektovi blízký. Bofill však k renovovaným historickým budovám nepřidal nic postmoderního, ale novostavbu ve tvaru jednoduchého šedivého kvádru. Fasádu pokrývá plech s mikroperforací. Stejný je použitý i na zastínění oken, takže při zatažení kostka vypadá jako neproniknutelná pevnost.