Od Istrie po Dubrovník. Nejzářivější perly chorvatského pobřeží

Staří Řekové tady zakládali kolonie, území patřilo Římanům a Byzantincům. Dílem ho ovládali Benátčané, Frankové, Uhři a Habsburkové, Bulhaři nebo Slovani z Hercegoviny. Pobřeží Chorvatska včetně jeho ostrovů prošlo bouřlivou historií, v níž hrály roli i autonomní územní celky se slovanským a románským obyvatelstvem.

Nejkrásnější památky oblasti, seřazené od severu po jih, jsou proto velmi různorodé a mohou stále překvapovat. Seznam Zprávy při výběru vycházely ze seznamu světového dědictví UNESCO a kandidátů na zápis.

Istrijské město Poreč má křesťanskou tradici sahající až do čtvrtého století. Jen o 200 let později, za vlády byzantského císaře Justiniána I., v jeho historickém centru biskup Eufrazius položil základy biskupského komplexu s bazilikou, atriem, baptisteriem a palácem.

Dominuje mu bazilika, která nese biskupovo jméno. Přežila zemětřesení, války i požáry a dnes patří k nejkrásnějším a nejlépe dochovaným raně byzantským památkám Středomoří.

Ve druhém století před naším letopočtem Římané dobyli Istrii a o století později v místě dnešní Puly založili kolonii. Jako významný přístav město získalo opevnění a množství reprezentativních budov. Z té doby se zachovala řada staveb, hlavně amfiteátr zvaný též Arena, šestý největší na světě. Na Římany v Pule odkazují i Chrám svatého Augusta, Vítězný oblouk Sergiů, Dvojitá a Herkulova brána, fórum, malé divadlo, mauzoleum a krásná podlahová mozaika.

Chorvatsko už dvakrát požádalo o zápis památek v Pule na seznam UNESCO a pak kandidaturu stáhlo. Důvodem byly nesrovnalosti vzniklé při nepovedené rekonstrukci koncem 20. století.

Na 400 metrů vysokém útesu na ostrově Cres se tyčí městečko Lubenice s pouhými 40 budovami a 24 obyvateli. Místo má však přes čtyři tisíce let starou historii. Za Římanů tady bylo opevněné a strategicky důležité město Hibernitia.

Dnešní podoba má původ ve středověku a baroku. Ze středověku pocházejí zbytky opevnění se dvěma branami, většina ostatních staveb jako městská lodžie a zvonice je barokních. Městečko se pyšní výjimečně zachovanou lidovou architekturou s kamennými vodními nádržemi přístupnými po kamenných schodech.

Dalmatský Zadar se rozkládá asi uprostřed chorvatského pobřeží a v jeho nadvládě se vystřídalo několik národů. Převážně renesanční městské opevnění pochází z doby Benátčanů. Za jeho nejkrásnější součást platí Pevninská brána z roku 1543 v manýristickém stylu. Autorem je architekt Michele Sanmicheli, významný pevnostní stavitel. Zachované jsou i další dvě brány a Kapitánská neboli Babí věž.

Na začátku 9. století patřil Zadar mezi samostatné dalmatské městské státy. Donát III. neboli svatý Donát Zadarský zde byl biskupem a diplomatem. Na bývalém římském fóru, jehož zbytky jsou dodnes patrné, začal stavět monumentální kruhový kostel. Tato uvnitř dvoupodlažní stavba v předrománském stylu, připomínající velký hrnec s pokličkou, byla dokončena v 15. století a zasvěcena svému zakladateli Donátovi.

Sousední raně křesťanskou baziliku ve 12.–14. století nahradila románsko-gotická katedrála svaté Anastázie. Dva sousedící chrámy mají společnou zvonici.

V katedrále svatého Jakuba v Šibeniku se mísí benátská gotika s jadranskou renesancí. Podélné zdi, průčelí a dva portály jsou gotické, zbylá větší část stavby má renesanční podobu od Juraje Dalmatského neboli Giorgia Orsiniho. Stavěla se v letech 1431–1536 na místě staršího románského kostela.

Když Šibenik po období jeho autonomie dobyli Benátčané, na obranu města proti Turkům nedaleko něj v 16. století vybudovali pevnost svatého Mikuláše. Pro podobnost se slavnou francouzskou obdobou získala přezdívku „chorvatský Boyard“. Strážila úzký vstup do kanálu svatého Antonína, jímž se mezi dvěma poloostrovy vplouvá do Šibenického zálivu.

Dalmatský Trogir má barvité dějiny. Pod jménem Tragurion ho ve třetím století před naším letopočtem založili Řekové, v době Římanů byl důležitým přístavem a zdrojem kvalitního mramoru. Patřil k dalmatským městským státům, později podléhal chorvatským vládcům a Byzanci a od 11. do 18. století s přestávkami Benátkám, než připadl Habsburkům.

Pestré je proto i složení zdejších památek, nejvíc ve stylu románském, renesančním a barokním. Městu dominuje katedrála svatého Vavřince, románsko-gotická bazilika vystavěná na základech Turky zničeného raně křesťanského chrámu.

Římský císař Dioklecián, jenž vládl na přelomu třetího a čtvrtého století, pocházel zřejmě z míst nedaleko dnešního Splitu. Počínaje rokem 295 si nechal v místě svého rodiště vybudovat honosný palác a po svém odstoupení roku 305 kvůli nemoci v něm pobýval až do smrti.

Split postupně vyrostl kolem paláce. Ten sám o sobě připomínal opevněné město, jeho pravoúhlá síť vycházela z římských táborů zvaných castrum. Uvnitř byly ulice, kolonády a malé fórum, vládcovo mauzoleum, audienční síň, chrámy, obytné paláce a správní budovy. Pod jižní částí jsou navíc ohromné suterénní prostory. Prostor velké části paláce, jedné z nejcennějších římských památek, dnes zaujímají uličky Splitu.

Historický tvar města Korčula na stejnojmenném ostrově vyšel z přírodních podmínek. Určil ho malý poloostrov, ideální strategické místo pro vybudování opevněného sídla. Korčulané navíc město oddělili od pevniny příkopem a přístup dovnitř vedl jen přes padací most.

Ulice jsou od středověku uspořádané do tvaru rybí kostry. Zajistilo to ochranu před silnými větry a přitom dobrou ventilaci. Za svou podobu, v níž nejvíc vynikají stavby v goticko-renesančním stylu, vděčí Korčula Benátčanům, kteří město dlouho ovládali. Centrum tvoří katedrála svatého Marka, jejíž oltářní obraz namaloval slavný Benátčan Tintoretto.

Dlouhé zdi spojující Ston a Mali Ston na poloostrově Pelješac se přezdívá „evropská Velká čínská zeď“. Svou větší asijskou sestru připomíná tím, že se po jejím vrcholku dá chodit a křivolace překonává dlouhou vzdálenost přes kopec, přičemž ji dělí strážní věže.

Zeď i obě opevněná města vybudovala ve 14. století Dubrovnická republika jako součást své obrany. Bydleli tu lidé, kteří hlídali hranici a vyráběli z mořské vody sůl. Ta se tu vyrábí dodnes.

Osídlení v místě Dubrovníku zřejmě sahá do dob starořecké kolonizace. Hlavní část historie města i její architektura jsou však spojeny s Dubrovnickou republikou, oficiálně Republikou Ragusa. Existovala v době od 13. do 18. století a platila za významnou námořní mocnost konkurující Benátkám. Původně měla hlavně románské – italské či latinské – obyvatelstvo, až později zde převládli Slované.

Původní Ragusu tvořilo dnešní dubrovnické Staré město, opevněné sídlo na skalnatém poloostrově. Perla Jadranu, jak se Dubrovníku říká, překypuje gotickými, renesančními a barokními kostely, kláštery, paláci a fontánami.