Novodobý skanzen: Jak centrum Frankfurtu povstalo z popela

Je to právě pět let, co získal německý Frankfurt nad Mohanem zbrusu nové historické centrum. Ne, to není omyl.

Mezi hrázděnými i kamennými domy v gotickém či barokním duchu se procházíte úzkými uličkami, tak typickými pro středověká města. Nechybí ani náměstíčko s kašnou nebo kované a vysochané ozdoby či domovní znamení na fasádách.

Jenže všechno je jenom jako. Ještě před deseti lety tu téměř nic z toho nestálo. Těžko tomu na první pohled uvěřit, zvlášť když už na staronové domy pomalu sedá patina. A postupem času bude čerstvost zdejších staveb ještě čím dál tím hůře odhalitelná.

Dnešní centrum Frankfurtu má celkem dlouhou historii. Už v osmém století tady měl Karel Veliký císařskou falc, jedno ze svých sídel. Kolem něj i na jeho místě postupně vyrostlo svobodné říšské město, z nějž později Karel IV. učinil stálé volební město římského krále. Mezi 16. a 18. stoletím se tu konaly korunovace císařů Svaté říše římské.

Až do 20. století se zachovalo středověké jádro, které vyrostlo uvnitř bývalých hradeb. S více než dvanácti stovkami domů s dřevěnou konstrukcí býval Frankfurt jedním z největších hrázděných měst v Německu. Patřil k nejlépe zachovaným středověkým městům střední Evropy, s gotickým dómem svatého Bartoloměje jako dominantou.

Skoro vše vzalo za své během dvou velkých válečných náletů v březnu 1944. Přes 800 britských letounů srovnalo centrum města se zemí. Dřevěné domy shořely, ty zděné většinou podlehly také. Mezi troskami zůstal stát jen dóm s pobořenou střechou, část kostela svatého Mikuláše na náměstí a fasáda gotické radnice zvané Römer. Přežil pouze jediný hrázděný dům, Haus Wertheim, který hasiči zachránili vodní clonou.

Během druhé půlky 20. století Němci opravili některé jednotlivé památky. V širším centru vyrostly nové čtvrti, na místě velké části historického jádra mezi dómem a radnicí však zůstalo obrovské náměstí, které sloužilo jako parkoviště a shromaždiště. V roce 1974 ho doplnila obří brutalistní budova technické radnice a o devět let později i rozlehlá postmodernistická galerie Schirn.

Zlom nastal na přelomu 20. a 21. století, kdy už nepotřebnou technickou radnici město prodalo soukromé firmě. Ta představila plány na přestavbu, ale mezi veřejností a politiky se rozběhly debaty, zda onu neoblíbenou budovu raději nezbourat.

Tento názor nakonec převážil. Jako náhrada za ni po dlouhých diskuzích zvítězilo kontroverzní řešení – obnova historického centra ve středověkém duchu, kombinující kopie zničených památek a tvarově podobné moderní novostavby.

Cílem bylo „vrátit městu ducha“, do plánování měly šanci promluvit i různé občanské iniciativy. Výsledkem byl projekt Dom-Römer, na který město vypsalo architektonickou soutěž a jenž kombinoval veřejné a soukromé investice.

V roce 2010 se začalo bouráním technické radnice, o dva roky později na to navázala výstavba Nového Starého města. Dnes tu stojí 15 kopií historických domů, doplněných o 20 novostaveb. Rozmístěné a nakombinované jsou tak, že tvoří celou malou čtvrť v jednotném duchu, s několika ulicemi a náměstíčky.

Nové domy sice nezapřou dnešní architekturu, ale tvarově vycházejí ze středověkých objemů. Celek proto vyvolává dojem, jako by obnovených „památek“ byly desítky.

Návštěvník si ovšem může připadat trochu jako ve skanzenu nebo ve filmových kulisách. V některých místech je citelná jistá umělost. V dnešní architektuře by se jistě našla nápaditější řešení pro kombinaci starého a nového než čistě konzervativní napodobování historických vzorů.

Během času se objevila i kritika, že stavby měly mnoho technických chyb nebo třeba o Vánocích chybí v uličkách sváteční osvětlení, protože ho památkáři nedovolili instalovat.

Projekt má ovšem i kladné stránky. Zjevně byl dobře připravený z pohledu náplně budov: Kromě obchodů a služeb tady našly nové bydlení dvě stovky lidí, kteří vdechli centru města život. Parkování je řešené pod zemí, takže uličky neblokují auta. Některé kopie památek jsou udělané opravdu precizně a působí autenticky.

Celek má urbanistickou logiku a stavby různých stylů jsou nenásilně provázané, včetně sousedící galerie Schirn nebo gotického dómu. Přibyly i zdařilé novostavby, zvláště víceúčelový dům Stadthaus am Markt od architektonické kanceláře Meurer, který obsahuje sály pro veřejné akce a muzejní expozici. A na konec, ve srovnání s obřím náměstím a brutalistním monstrem vypadá zvolené řešení určitě příjemněji.

Budovat znovu historické centrum vypadá jako bláznivý nápad. Podobná obnova památek však nebyla pro Frankfurt úplně nová. Už v 80. letech město nechalo znovu postavit několik domů na východní straně náměstí Römerberg. Radnice tím dostala protiváhu a náměstí původní velikost.

Domy se stavěly z betonu, ale oblékly se do falešných hrázděných fasád. Paradoxní je, že i když se velikostí a rozmístěním držely historické předlohy, před válkou tu žádná hrázděná průčelí nebyla, jak dokládají historické fotografie. Náměstí se však díky odění do tradičního německého šatu stalo vyhledávaným turistickým cílem, na což sousední projekt Dom-Römer přirozeně navázal.

Ani v jinde v Německu není mávání kouzelným proutkem u zmizelých památek ojedinělé. Podobný příběh zažil i Berlín v podobě Berlínského paláce, bývalého sídla královského rodu Hohenzollernů.

Po bombardování na konci druhé světové války z něj zbyla ruina, kterou nahradilo náměstí a v roce 1976 komunistický Palác republiky. Když se po pádu berlínské zdi zjistilo, že je kontaminovaný azbestem, město ho nechalo zbourat a nahradit imitací původního historického paláce. Falešná památka byla hotová v roce 2020.

V troskách dlouho zůstával též barokní kostel Frauenkirche v Drážďanech, jako memento druhé světové války. Nezbylo z něj téměř nic. Díky obnově, provedené mezi roky 1994 a 2005, se však dneska opět skví v plné kráse, i když z převážné části jako replika.

K obnovám zničených památek se čas od času přistupuje i v Česku. Příkladem z nedávné doby jsou vyhořelé dřevostavby kostela v Gutech nebo turistického domu Maměnka na Pustevnách.

V Praze se nedávno na Staroměstské náměstí vrátil mariánský sloup, Malostranská beseda dostala v roce 2010 zpátky věže a třeba z Karlova mostu se kvůli četným povodním do dneška nezachoval snad jediný původní oblouk. Ostatně i mnoho domů v centrech českých historických měst má zachovaná jen starobylá průčelí a za nimi stojí nové domy.

Příklad Frankfurtu je sice nesrovnatelně větším zásahem do města, Německo je však ve zvláštní pozici. Kvůli bombardování za druhé světové války přišlo o obrovské množství památek. Jizvy na tvářích měst na řadě míst dlouho nechávalo jako připomínku svého černého svědomí.

S odstupem desítek let se už však pohled mění. V případech, jako je Frankfurt, může převážit snaha učinit města příjemnějšími pro život. Stejně jako navázat na ztracenou historii, většině obyvatel známou jen z černobílých fotografií. Z dnešního pohledu se to může zdát absurdní. Jestli je to dobře nebo špatně, však nejlépe zhodnotí až s odstupem příští generace.