Nová scéna Národního divadla od počátku budí emoce. Letos ji čeká rekonstrukce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Budova Nové scény byla od začátku kontroverzní. Do těsné blízkosti novorenesančního Národního divadla umístil architekt Karel Prager odvážnou skleněnou stavbu na masivních pilířích. Zvenčí připomíná kolos z „televizních obrazovek“, zevnitř překvapí světlem, otevřeností a propracovanými detaily.

Když se v listopadu 1983 otevřela veřejnosti, stala se v Československu jednou z nejvýraznějších ukázek architektury své doby. A zároveň prostorem, který hned po svém vzniku začal čelit kritice. Ostatně podobně jako další české stavby ze stejného období.

Záměr doplnit okolí historické budovy Národního divadla o novou zástavbu se poprvé objevil už na začátku 20. století. Místo mezi divadlem a klášterem svaté Voršily – původně zastavěné klasicistními Kaurovými domy – lákalo architekty k zaplnění po celé generace.

Demolice těchto domů v 50. letech minulého století poskytlo k zástavbě větší místo, zároveň se také zvedla potřeba volné pozemky zastavět. Následovaly architektonické soutěže, jejichž zadání se neustále měnilo: jednou bylo záměrem společenské centrum, jindy galerie, později divadelní prostor.

Vítězem soutěže z přelomu 50. a 60. let se stal významný funkcionalista Bohuslav Fuchs. Navrhl komplex tří budov doplněný o piazzettu – tedy veřejné náměstíčko, které mělo propojit jednotlivé části areálu.

Po Fuchsově smrti přešla autorská práva na Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, který předložil finální plány. Projekt byl v roce 1976 schválen k realizaci – ovšem jen dočasně.

Zlom přišel v roce 1980. Scénograf Josef Svoboda navrhl, aby se jedna z budov využila pro divadelní účely a inicioval její využití pro Laternu magiku. Ačkoliv byla už konstrukce rozestavěná, rozvířila se debata o tom, zda by budova neměla dostat jiný účel – a hlavně jinou podobu.

Výsledkem byla vypsaná soutěž, v níž proti sobě stáli Svoboda se Zdeňkem Kunou, městský architekt Pavel Kupka a tehdy hlavní tvář projektového ústavu Výstavby hl. m. Prahy – Karel Prager.

Zatímco Svoboda s Kunou prosazovali divadelní prostor s tradičním hledištěm, Prager chtěl víceúčelovou scénu s prostorovou flexibilitou. V soutěži sice vyhráli Svoboda a Kuna, ale jejich požadavek na prodloužení termínu se nelíbil tehdejšímu vedení města.

Vzhledem k plánovanému slavnostnímu otevření na listopad 1983 – tedy přesně 100 let od otevření historické budovy Národního divadla – nakonec zakázku získal Prager, který slíbil že Novou scénu dokončí včas. Karel Prager ve spolupráci s výtvarníky Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou vytvořil ikonickou fasádu a architektonicky sjednotil celý areál.

Komplex se dělí na dvě části. Východní křídlo, přiléhající ke klášteru svaté Voršily, má hladkou, transparentní fasádu z determálního skla. Naproti tomu západní část orientovaná k Národní třídě se zvedá na masivních pilířích, mezi nimiž vede průchod k piazzettě.

Fasáda budovy je dnes jejím nejznámějším prvkem. Obložení tvoří více než čtyři tisíce skleněných tvarovek dle návrhu výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Každá má jiný profil a váží přibližně čtyřicet kilogramů. Jejich nasvícení se nikdy neuskutečnilo, i tak zůstávají nezaměnitelným znakem celé stavby. Skleněné tvarovky také pomáhají odhlučnit interiér od rušné ulice

Veřejnosti přístupné interiéry spojuje zelený leštěný kámen zvaný serpentinit podobný mramoru. Tehdejší Československo jej obdrželo od Kuby výměnou za zemědělskou techniku. Ve foyer visí masivní lustr, stěny zdobí výtvarná díla Františka Jiroudka nebo Jana Simoty a v nábytkovém vybavení nechybí autorské kusy navržené přímo pro tuto budovu.

Laterna magika se na Novou scénu přesunula natrvalo až v roce 1992. Experimentální soubor, který vznikl pro Expo 58 v Bruselu, zde našel domov na téměř dvě desetiletí. V roce 2010, po zrušení samostatné příspěvkové organizace, se Laterna magika stala opět součástí Národního divadla.

Dodnes je nejviditelnější tváří Nové scény, i když na její prkna se dostávají také představení činohry, baletu či opery, festivaly, diskuze a zahraniční hosté. Některé akce se konají i na přilehlé piazzettě – veřejném prostoru mezi budovami, který dnes nese název Náměstí Václava Havla.