Článek
Od vzniku železnice patří nádraží k nejvýstavnějším budovám ve městech i na venkově. Mají být nejen užitečná, ale sloužit i jako reprezentativní vstupy do města a orientační body. Architekti proto při jejich navrhování často dostávají možnost popustit uzdu fantazii a cestující ohromit. Dopravní terminál se pak může stát i neobvyklou atrakcí.
Někdy navíc na nádraží a železniční zastávce nebývá právě nejvíc místa. Což stejně jako o zastavěných oblastech platí i o volné přírodě. Omezené podmínky proto někdy vedou k budování kuriózních vlakových stanic, které už jen svým umístěním vyvolávají úžas. A co teprve, když zapracuje náhoda či kouzlo nechtěného? Výsledek může překvapit i pobavit.
Hala v Madridu jako tropický skleník
Historie madridské stanice Atocha, nejrušnější ve Španělsku, sahá do půlky 19. století. Původní hlavní nádražní halu v eklektickém historizujícím stylu, zprovozněnou roku 1892, navrhl španělský inženýr a architekt Alberto de Palacio, žák Gustava Eiffela. Přesně 100 let poté však kvůli zvýšení přepravních kapacit a lepšímu propojení tratí změnila účel.
Inženýr, který zastínil architekty
Jeho jméno se stalo téměř synonymem pro kovové konstrukce přelomu 19. a 20. století. Gustave Eiffel kromě známé věže postavil i řadu mostů a budov.
Podle projektu známého architekta Rafaela Monea Španělé nádraží přeměnili v obří dopravní uzel vybudováním dvou nových nádraží a stanice metra. Starou halu Moneův tým ponechal jako spojnici celého komplexu, na místě zrušených nástupišť vysázel tropickou zeleň. Hala z tepaného železa s rozpětím 48 metrů se tak proměnila ve skleník.
Železniční hrad v Pákistánu
Při pohledu z dálky se může zdát, že v srdci paňdžábského hlavního města Láhauru stojí středověký hrad evropského typu. Je to však nádraží ve stylu anglo-indické architektury, v níž se mísí neogotika s islámskými prvky.
Stanici z lícových cihel, ze které vyčnívá několik věží, navrhl inženýr William Burton. Stavěla se na přelomu 50. a 60. let 19. století. I když se tehdy v Paňdžábu třeba železniční mosty opevňovaly jako strategické body, nádraží dostalo charakter pevnosti zřejmě jen jako dekoraci.
Umělé jeskyně ve švýcarské hoře Eiger
K nejvýše položenému nádraží v Evropě, stojícímu ve švýcarském sedle Jungfraujoch v nadmořské výšce 3454 metrů, směřuje trať velkým obloukem z malebného sedla Kleine Scheidegg. Koleje procházejí tunelem raženým horou Eiger, jejíž severní stěna patří k nejtěžším evropským výzvám pro horolezce.
Přímo v této stěně jsou pro cestující proražené dvě zastávky s výhledem, Eigerwand a Eismeer. Stanice Eigerwand se už nepoužívá, zato v Eismeer, ve výšce 3160 metrů nad mořem, vlaky nakrátko zastavují. Tedy pokud vlak nemá zpoždění. Ano, i v superpřesném Švýcarsku se mohou vlaky výjimečně zpozdit.
Obří dům duchů v Detroitu
Detroit vyrostl na výrobě aut, ale po rasových nepokojích v 60. letech a ropných krizích v 70. letech minulého století začal upadat. Firmy propustily tisíce lidí, město opustila většina bělochů a zůstaly zde desítky tisíc opuštěných budov.
Smutným mementem zašlé slávy je i bývalé hlavní nádraží Michigan Central Station. Architekti firem Reed and Stem a Warren and Wetmore jej postavili v roce 1914 v historizujícím eklektickém stylu inspirovaném ve Francii. Dominuje mu třináctipodlažní kancelářská budova, která se po uzavření provozu nádraží v roce 1988 stala jedním z hlavních symbolů úpadku města.
Dlouho se pro ni marně hledalo využití, stavba přitom chátrala. Až v roce 2018 ji koupila firma Ford a začala ji renovovat. Má se stát středobodem kampusu nové inovační čtvrti, konec oprav se plánuje na polovinu roku 2023.
Přístavní molo v Istanbulu
Istanbulské nádraží Haydarpaşa vypadá na první pohled celkem obyčejně. Má však dosti netypické umístění – ze tří stran ho obklopuje voda. Stojí na velkém přístavním molu při ústí Bosporu do Marmarského moře.
Před uzavřením v roce 2012 to bylo nejrušnější nádraží v Turecku, poté však jeho kusé koleje ztratily atraktivitu kvůli výstavbě nových vysokorychlostních tratí. Budova z roku 1908 ve stylu německého neoklasicismu od architektů Otto Rittera a Helmuta Conua prochází rekonstrukcí, v blízké budoucnosti se chystá obnovení provozu.
Útes mezi dvěma mosty v Japonsku
Stanice Okuōikojō v prefektuře Šizuoka se nepyšní žádnou velkou stavbou, je to vlastně jen zastávka s přístřeškem. Neobvyklé je však prostředí, do něhož ji Japonci v roce 1990 umístili.
Zajímavé mosty v Česku
I mosty z 19. a 20. století mohou být cennými památkami, které si zaslouží ochranu. Seznam Zprávy se vypravily za nejkrásnějšími silničními mosty v Česku z tohoto období.
Nachází se na útesu nad nagašimskou přehradou mezi dvěma železničními mosty a společnost jí dělá jediná budova – dřevostavba v tradičním stylu s čajovnou a malou japonskou zahradou. Místu, na které se dá po úzké lávce na jednom z mostů dostat i pěšky, to propůjčuje mimořádné kouzlo. Druhý most ústí do tunelu.
Stanice pod poklopem ve Štrasburku
Při pohledu na nádraží Strasbourg-Ville se Čechům může vybavit rodný dům Adama Bernaua ze seriálu Návštěvníci, schovaný pod skleněným poklopem. Historická hala hlavní štrasburské železniční stanice totiž vypadá jako obalená skleníkem.
Ve skutečnosti je prosklená konstrukce jen přístavbou, jež zakrývá vstup do moderních podzemních prostor před původní halou. Památkově chráněná budova je výtvorem německého architekta Johanna Eduarda Jacobsthala z roku 1883, pod neortodoxní rekonstrukcí z roku 2007 je podepsán Francouz Jean-Marie Duthilleul.
Magická šachovnice v Tchaj-peji
Hlavní nádraží v tchajwanské metropoli vypadá jako asijská variace na brutalismus. Připomíná šedivou stupňovitou pyramidu postavenou špičkou dolů, na ní je však posazená střecha čínského typu, podepřená historizujícími betonovými trámy. Nádražní halu tvoří obdélníkové atrium s prosklenou střechou.
Zdejší hlavní zvláštností je ovšem něco, co zřejmě architekti Guo Maolin, Šen Cu-chaj a Čchen Čchi-kchuan nezamýšleli. Na dlažbě haly se šachovnicově střídají obří černé a bílé čtverce. Cestující, kteří usedají k odpočinku na podlahu, si ze záhadných důvodů vybírají jen černé čtverce. Možná působí opticky stabilněji.
Uhrančivá kupole v Cincinnati
Stanici Union Terminal v americkém Cincinnati je vlastní skutečně uhrančivá krása. Kamenná nádražní budova s až graficky uspořádaným přednádražím, které zdobí sloupy s lucernami a stupňovitá fontána, se řadí k nejkrásnějším příkladům amerického art deca.
I nová nádraží mohou být krásná
Nové nádraží, jež se připravuje v Brně, je velkým zásahem do podoby města. Podobnou proměnou prošla v posledních letech řada evropských železničních uzlů.
Je symetricky zahnutá do oblouku, střed kompozice tvoří hala ve tvaru poloviny kupole. Zvenčí může i díky vertikálně pruhovanému průčelí připomenout retro rádio, stupňovité vnitřní zdobení kupole zas vyvolává dojem dvou prolnutých Saturnových prstenců. Mistrovské dílo z roku 1933 stvořil architekt Alfred T. Fellheimer spolu s týmem Fellheimer & Wagner.
Kloboučnictví v Indii
Stanice Lucknow Charbagh v indickém městě Lakhnaú je typickým příkladem anglické stopy v indické architektuře. Má něco z britského historismu a z takzvaného mughalského stylu, který mísí islámské, indické a perské prvky.
Z velké části však vychází z architektury rádžputských paláců. Právě pro ně jsou typické věžičky s kloboukovými střechami, které pokrývají střechu nádraží ve více než stovce exemplářů. Zdejší pitoreskní architektonický koktejl namíchal anglický architekt J. H. Horniman.