Nejkrásnější stavby architekta, který vrátil Pražskému hradu důstojnost

Když se v roce 1918 stal prezidentem T. G. Masaryk, Pražský hrad nevypadal právě ideálně – některé venkovní prostory připomínaly spíš venkovské dvorky. Masaryk chtěl proto Hrad důstojně přebudovat na novou funkci. Volba architekta, který si areál vezme do parády, nakonec padla na Slovince Jože Plečnika, považovaného za nejlepšího Slovana v oboru.

Přítel Jana Kotěry se narodil v Lublani 23. ledna 1872. V Praze působil jako profesor už několik let a jeho nadčasový monumentální styl se k těmto účelům skvěle hodil. V roce 1920, kdy se stal hradním architektem, se sice přestěhoval zpátky do rodné Lublaně, ale i tak dokázal Hrad přeměnit na moderní sídlo emancipovaného státu.

Své dovednosti Plečnik už dříve prokázal ve Vídni, kde měl první praxi. Svými stavbami zkrášlil i slovinskou Lublaň, která si za to vloni vysloužila zápis na seznam světového dědictví UNESCO.

Plečnik na Hradě začal jižními zahradami – tou Na valech a Rajskou. Snížil hradby a tím Hrad přiblížil městu. Rajské zahradě dominuje monumentální schodiště a velká žulová mísa. Zahradě Na valech vtiskl Plečnik geometrickou kompozici s řadou kamenných prvků s inspirací v antice a Egyptě. Na nádvořích navrhl dlažbu včetně krytů kanalizace.

Jeho dílem jsou Mrákotínský obelisk, kašna s replikou středověké sochy svatého Jiří, Býčí schodiště propojující Třetí nádvoří se zahradami, zahrada Na Baště nebo vlajkové stožáry u hradních bran.

Architektovy projekty se na Hradě stavěly v letech 1920–47.

V interiérech si Plečnik vzal na starost reprezentační prostory a prezidentův byt. Vstup do prezidentova bytu, takzvané Impluvium s vodní hladinou a stropním osvětlením, je ovlivněný antickými vilami. Zachovala se i Masarykova pracovna a několik salonků, včetně originálů Plečnikova nábytku, stejně jako točité schodiště s výtahem. Impozantní je Sloupový sál s třemi patry sloupů po stranách. Plečnik navrhl i kazetový strop v Královském letohrádku.

Donedávna téměř neznámý Plečnikův příspěvek k Pražskému hradu je včelín z přelomu 20. a 30. let v Lumbeho zahradě. Inspirací byl pro Masaryka včelín ve slovenské Trnávce, prezident na stavbu pozval i slovenské tesaře. Polovina stavby patří včelám, ve druhé je dílna na zpracování medu.

Při návrhu kostela Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech, který se uchází i o zápis na seznam UNESCO, se architekt inspiroval antickou a starokřesťanskou architekturou. Stavba pojatá jako Noemova archa má fasády z tmavých cihel zdobené rastrem vystupujících hranolků. Horní část včetně střechy je ve stylu moderního klasicismu. Interiér lodi má tvar hranolu s horním osvětlením, kazetovým stropem a stěnami z cihel. V dekoracích se opakuje motiv královské koruny.

Osvědčené architektovy služby využil prezident Masaryk v letech 1920–33 i na zámku v Lánech. Plečnik se soustředil hlavně na úpravy parku. Vytvořil jednoduché, originální můstky přes potok a rozšířil skleník. Nakonec přidal nejviditelnější část – monumentální zeď z cihel a světlého kamene u východní ohradní zdi. Pět lvích hlav kašny představuje původní země Československa – Čechy, Moravu, Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Stejně jako Jan Kotěra studoval Plečnik architekturu u Otty Wagnera ve Vídni. Když školu ukončil, ve městě si otevřel ateliér. Začínal v secesním stylu, ale postupně přecházel k modernismu s klasicistními prvky. Ve Vídni navrhl několik vil a městských domů, stejně jako kostel svatého Ducha ve čtvrti Ottakring. Byl uznávaný i jako designér nábytku. Jeho nejznámější stavbou z té doby je Zacherlův dům z roku 1905, jedna z prvních modernistických staveb ve Vídni.

Hned, jak se architekt vrátil do Lublaně, začal uskutečňovat dlouho spřádané plány – urbanistické a architektonické úpravy, jimiž chtěl zušlechtit město. Nejvíce se to projevilo v nábřežních promenádách řeky Lublaňky doplněných několika mosty, které dnes patří k nejatraktivnějším místům slovinské metropole. Kromě trojramenného mostu zvaného Trojmostí patří k nejzdobnějším stavbám městského centra Plečnikova tržnice z roku 1942, inspirovaná starořeckými tržišti – agorami.

Pod vlivem architekta a teoretika Gottfrieda Sempera architekt Plečnik věřil, že fasády na architektuře v pradávných dobách lidé začali tvořit jako stylizované koberce. K této teorii odkazují i některé jeho práce, především stavba Národní a univerzitní knihovny v Lublani dokončená roku 1941. Na budově architekt uplatnil i další své oblíbené motivy – plasticky tvarované rámy oken či antický sloup uprostřed zasklení. Knihovna je pozoruhodná i v detailech, včetně dekorativních klik na dveřích.

Skupinu několika domů v lublaňské čtvrti Trnovo, zvanou dnes jednoduše Plečnikův dům, architekt v letech 1921–30 upravil pro celou širší rodinu. Většinu času zde však bydlel sám. Ke starším domům otočeným do ulice přistavěl novou část ve svém stylu, s klasicistní zimní zahradou. Komplex patří městu a uvnitř je expozice věnovaná Plečnikovi a architektuře.

Lublaňské močály zvané i jednoduše Močály, slovinsky Barje, jsou rozsáhlé území na jižním okraji města, vzniklé plošným sesuvem terénu. Při každoročních povodních se zde voda rozlévá až na plochu 80 kilometrů čtverečních. Půda je nestabilní a tomu je nutné přizpůsobit i stavby. Malebný Plečnikův kostel svatého Michala, jehož zvonice jako by odhalovala své útroby, proto stojí na pilotech a je z větší části kamenný.

Ústřední lublaňský hřbitov Žale má důležité místo ve slovinské architektonické historii. Podílela se na něm řada slavných architektů v čele s Jože Plečnikem. Jeho komplexu rozlučkových kaplí a márnic Zahrada Všech svatých z roku 1940 Slovinci říkají Plečnikovo Žale.

Ve svých počátcích působení ve Slovinsku se Plečnik hodně věnoval kostelům. Vedle lublaňského kostela svatého Františka z Assisi navrhl také kostel Nanebevstoupení Páně v Bogojině. Stavba navržená v roce 1925 a stavěná až do 50. let navázala na starší středověký kostel. Zaujme na ní hlavně pro chrámy neobvyklá válcová věž se zvony ukrytými za dórskými sloupy.