Malá, ale krásná. Architektura v hlavní roli u maloměstských divadel

Národní divadlo v Praze, Mahenovo v Brně, Národní moravskoslezské v Ostravě nebo Klicperovo v Hradci Králové. Slavná divadla ve velkých českých městech zná snad každý, kdo se trochu zajímá o kulturu.

Proslulé činoherní scény mají však i „malé bratříčky“ ve městech s menším počtem obyvatel. A ti s nimi mohou zajímavostí své architektury směle soupeřit. Vedle oblíbeného neoklasicismu a secese u nich dostaly prostor i pro divadla méně typické styly, jako jsou funkcionalismus, expresionismus či neorománský romantismus.

Architektura divadla ve slezském Krnově vychází trojúhelníkovými štíty a náznaky sloupů v podobě pilastrů z klasicismu. Symetrická nárožní budova z roku 1928 však má expresionistickou formu. Stavbu navrhl rodák z Kamenického Šenova Leo Kammel, který v tvorbě vystřídal několik stylů, od klasicismu přes kubismus a expresionismus až k funkcionalismu. Jeho dílem je i divadlo s kinem v Kamenickém Šenově.

Není obvyklé, aby se divadlo jmenovalo po architektovi. V případě funkcionalistické budovy z roku 1936 od Kamila Roškota je to však na místě. Tento přední žák Jana Kotěry byl nazývaný „českým Le Corbusiérem“, orlickoústecké divadlo se řadí k jeho mistrovským dílům a k nejlepším českým stavbám 20. století vůbec.

Budova se zaobleným průčelím, umně zasazená do svahu, se zachovala v téměř původní podobě. Hřibovitý tvar hlavní části se sálem a jevištěm architekt podepřel pravoúhlým soklem, což mu umožnilo po stranách vytvořit balkony v podobě elegantních zářezů.

Divadlo pojmenované po hudebním skladateli Janu Ladislavu Dusíkovi tvoří soustava několika traktů, která se od založení v roce 1868 složitě vyvíjela. Hlavní průčelí s vícebokými polosloupy a štukovou výzdobou se drží původního neorománského stylu Josefa Spudila. Pochází však z obnovy v roce 1923 provedené Josefem Skřivánkem a Václavem Svobodou a má i secesní prvky. Boční fasáda je secesní a moderní zadní část roku 2012 přistavěli architekti ateliéru Burian-Křivinka Architects. Získali za to i cenu Klubu za starou Prahu.

Pro návrh původního neoklasicistního divadla ve Františkových Lázních, otevřeného roku 1868, získalo město mnichovského architekta Heinricha von Hügela. Budova však časem nedostačovala, proto se městská rada rozhodla pro novou, která tu starou rozšíří. Ve stylu moderního klasicismu ji vyprojektoval profesor německé techniky v Praze Arthur Payr.

Divadlo, jehož souměrné hlavní průčelí zaujme nápaditými okny, balkony či lucernami, zahájilo provoz roku 1928.

Stranou zámeckého návrší i náměstí v Litomyšli, na nábřeží řeky Loučné, stojí skrytý mezi stromy výstavný Smetanův dům, víceúčelové kulturní centrum města z roku 1905. Jeho hlavní náplní je divadlo, stylem je neorenesanční s nádechem secese. Budova měla být obdobou Národního divadla, což se promítlo i do její architektury, osvětlení a výzdoby. Vítězný návrh předložili pražští architekti Viktorin Šulc, Jan Šula a Josef Velflík.

Nejstarší stálé loutkové divadlo v Česku a možná i v Evropě je zajímavé hlavně jako neobvyklý stavební typ. Věžička s jehlancovou střechou a rizalit předsazeného vchodu s obloukem nad dveřmi dávají tušit, že předobrazem byly kostely. Architektem budovy z roku 1920 byl Otakar Polák, nízká boční přístavba se zázemím pochází z počátku 50. let.

Známý festival amatérského divadla Jiráskův Hronov vznikl roku 1931, jen rok po otevření Jiráskova divadla. Dominantu města ve stylu moderního klasicismu se čtyřmi masivními sloupy v průčelí navrhl architekt Jindřich Freiwald. Tento hronovský rodák se hodně věnoval návrhům divadel a bank a motiv čtyř sloupů na hlavní fasádě měl zvláště oblíbený. Mimo vstupní průčelí má budova modernistické rysy ovlivněné tvorbou Jana Kotěry, u něhož Freiwald studoval.

Stejný autor jako v Hronově, stavba jen o tři roky mladší, ale velký výrazový posun. Na divadle v Chrudimi je vidět, jak se architekt Freiwald na počátku 30. let vyvinul od individualistické moderny k funkcionalismu. Na chrudimském divadle dokončeném roku 1934 ovšem pracoval spolu s kolegou z ateliéru Jaroslavem Böhmem. Z původních výrazových prostředků si zachoval klasicizující průčelí, i když zjednodušené, a kombinaci omítek s režnými cihlami.

Neoklasicistní luhačovické divadlo působí ve srovnání s řadou jiných dosti skromně. O to víc si však architekt František Skopalík pohrál s detaily. Budova je velmi členitá, s velkým množstvím dekorací a architektonických prvků ze všech stran. Ve zdobení se projevují i vlivy lidového stavitelství v interpretacích Dušana Jurkoviče.

Dramatik Josef Kajetán Tyl se narodil v Kutné Hoře. Není proto divu, že tamější divadlo, které zahájilo provoz roku 1933, nese jeho jméno. Puristickou funkcionalistickou budovu sestavenou z několika hranolů, které se prolínají, navrhli bratři Rudolf a Josef Hrabovi. Vstupní průčelí tradičně odkazuje ke klasicismu. Akustiku dodatečně upravoval architekt František Lydie Gahura.

Roku 1868 zahájilo v Mariánských Lázních provoz divadlo v neorenesanční budově navržené zdejším rodákem Fridrichem Zicklerem. V roce 1904 prošlo renovací a rozšířením do secesní podoby podle projektu Alfréda Walchera ze známého vídeňského ateliéru Fellner a Helmer.

Budova později prošla ještě několikerou rekonstrukcí, ale secesní vizáž s neorenesančními prvky už se příliš neměnila.

Královéhradecká kancelář architekta Oldřicha Lisky patřila mezi 20. a 40. lety minulého století k nejlepším architektonickým a projekčním ateliérům severovýchodních Čech. Liskovy stavby originalitou překračují význam regionu, což potvrzuje i puristické divadlo v Lomnici nad Popelkou.

Podobně jako Jindřich Freiwald čerpal Liska inspiraci u Jana Kotěry, ale na rozdíl od něj se zde obešel bez odkazů na klasicismus. Díky tomu je lomnické divadlo stylově velmi progresivní.