Krásné bílé krabice. Funkcionalismus žije i po sto letech

Brněnská vila Tugendhat nedávno oslavila 20. výročí zápisu na seznam UNESCO. Její autor, německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, však dal světu mnohem víc. Ve 20. a 30 letech minulého století stál u zrodu funkcionalismu a patřil i k vedoucím osobnostem německé školy Bauhaus, která tento styl pojmenovala.

Rozvoj techniky a průmyslu započatý v 19. století vyvolal i nové nazírání na svět, které na přelomu 19. a 20. století vyvrcholilo vznikem modernismu v umění a architektuře. Přinesl experimenty a individuální vyjádření – nové styly proto vznikaly jako na běžícím pásu.

V modernistické architektuře hrál významnou roli německý umělecký svaz Deutscher Werkbund, založený v roce 1907. Po první světové válce modernismus v Německu ještě posílil. Tamější avantgardní umělci a architekti hledali nový styl, který by vyjádřil změny ve společnosti. Rozhodující krok udělal architekt Walter Gropius. Ve Výmaru prosadil vznik nové školy Staatliches Bauhaus, a to sloučením dvou starších škol – umělecké a uměleckoprůmyslové.

Škola zvaná i jednoduše Bauhaus se stala protiváhou zkostnatělým akademiím. Gropius coby ředitel se snažil propojit umění, architekturu a řemeslo. Cílem byla stavba jako komplexní dílo, včetně nábytku, osvětlení a dekorací. Kantoři neboli mistři se studenty experimentovali a hledali nový styl pro všechna umělecká odvětví, který by se odstřihl od historických vzorů.

Brzy vykrystalizoval jednotící prvek – inspirace v geometrických tělesech. Křesla a židle získaly tvar krychle či válce, pohovky podobu kvádru, svítidla nebo konvice vyšly z koule či polokoule. Zrodil se dodnes všudypřítomný funkcionalistický design.

Také k „nové architektuře“ lidé z Bauhausu dospěli prostřednictvím pokusů. Tím největším byl experimentální dům Haus am Horn ve Výmaru z roku 1923 od Georga Mucheho, na němž se podílela celá škola. Ještě u něj nelze mluvit o funkcionalismu, ale blíží se mu. Má půdorys čtverce, bílé omítky, plochou střechu a ve vyvýšeném středu pásová okna.

Walter Gropius však měl větší ambice. Vymyslel modulární systém „stavebnice ve velkém“. Domy chtěl skládat do různých asymetrických tvarů z modulů ve tvarech kvádrů a krychlí. Naplánoval z něj celé sídliště, ale světlo světa spatřila jen jedna vila – dům Auerbach v Jeně. Stavbu z roku 1924 ze systému v poměru 2:3 lze označit za první funkcionalistický dům vůbec.

Je na něm vidět inspirace tvorbou nizozemského neoplastického hnutí De Stijl, založenou na kontrastech svislých a vodorovných ploch a linií. Od De Stijl lidé z Bauhausu převzali i kombinaci bílých a barevných ploch v interiéru či konstrukce nábytku. Ovlivnil je též ruský konstruktivismus.

Bauhaus měl ovšem i řadu odpůrců, což se projevovalo v politice spojené s financováním. Po volbách v roce 1924 nová durynská vláda přestala škole přát a snížila jí rozpočet natolik, že se školní rada rozhodla instituci přestěhovat do Desavy v Sasku-Anhaltsku. Díky tomu si mohl Bauhaus postavit novou budovu a domy pro ředitele a mistry dle myšlenek „nové architektury“. Samotné školní stavby se tak staly manifestem hlásaných idejí.

Pro nový styl se na škole vžil název funkcionalismus. Koncepce vyšla z funkce – na jednotlivých částech budovy mělo být vidět, k čemu slouží. Bílá barva symbolizovala hygienickou čistotu, kvalitní pobyt v interiéru zajistilo bohaté osvětlení okny seskupenými do pásů a velkých ploch.

Desavská kapitola přinesla Bauhausu další rozvoj. Aby nehrozil problém s penězi, škola se zaměřila na spolupráci s průmyslem – na sériově vyráběný nábytek či tapety. V tom škole pomohl Barcel Breuer, nadaný absolvent Bauhausu, jehož Gropius přijal jako mladšího mistra truhlářské dílny.

Nábytek se zde původně dělal ze dřeva. Breuer se však inspiroval jízdním kolem a spolu s kolegou Martem Stamem vyvinul nábytek z ocelových trubek. Výroby se chopila známá firma Thonet-Mundus a trubkový design se stal dalším symbolem funkcionalismu.

Finance škole zajišťovala i Gropiova projekční kancelář. Pro souměstí Desava-Rosslau navrhla v letech 1926–28 čtvrť Törten z 314 dvoupatrových domů, k níž architekt vymyslel „sériovou výrobu“. Montovalo se z prefabrikovaných dílců jeřábem, který popojížděl po kolejích. Tento systém se později uplatnil i při stavbě panelových sídlišť.

Na Gropia v téže čtvrti navázal i nový ředitel Bauhausu Hannes Meyer, který dostal zakázku na pět pavlačových domů se sociálními byty. Je to jeden z příkladů cihlového funkcionalismu, známého i z baťovského Zlína nebo z tvorby Ludwiga Miese van der Rohe.

Právě ten se stal posledním ředitelem Bauhausu v roce 1930. S Bauhausem spolupracoval již dříve, když v letech 1925–27 vedl projekt čtvrti Weissenhof ve Stuttgartu, kterého se účastnili i Walter Gropius a Mart Stam. Měl už za sebou stavbu řady funkcionalistických domů, včetně právě dokončené vily Tugendhat. Jeho tvorba byla Bauhausu blízká. Vsázel na ocelové konstrukce staveb i nábytku, v domech minimalizoval příčky a snažil se o maximální prosklení.

Už za rok ho však čekaly těžkosti. Z Desavy školu vyhnali nacisté, kteří vyznávali klasicismus. Architekt ji přeměnil na soukromou a přestěhoval do Berlína, ale v roce 1933 ji musel definitivně zavřít. Mnozí mistři a studenti emigrovali a na Bauhaus navázali v USA či v Izraeli.

Podobné myšlenky jako v Bauhausu se ve stejné době rozvíjely i jinde. Stály na odmítání historismu a využití nových konstrukcí z litiny, oceli a betonu, včetně prefabrikace. V Německu to bylo hnutí Neues Bauen, ve Francii Le Corbusiér.

Přidávali se i architekti z dalších zemí, včetně Československa. To ve funkcionalismu hrálo první ligu díky stavbám Bohuslava Fuchse či koloniím Baba v Praze a Nový dům v Brně.

Po sérii mezinárodních kongresů a výstav na přelomu 20. a 30. let se pro novou architekturu v angličtině ujal název International style – mezinárodní styl. V němčině se dnes funkcionalismu říká Bauhausstil.