Inženýr Eiffel zastínil architekty své doby a navždy změnil Paříž

Když Gustave Eiffel veřejně představil návrh na 300 metrů vysokou věž ze železa pro centrum Paříže, vzbudil vlnu kritiky. Ta ještě zesílila, když s projektem vyhrál soutěž na hlavní atrakci pařížské světové výstavy v roce 1889. Řada lidí nevěřila, že je vůbec možné tak vysokou věž postavit, umělci ji zase haněli jako gigantický černý komín, tragickou pouliční lampu nebo pyramidu ze žebříků.

Nakonec se však stala globální ikonou, hlavním symbolem města a vzorem pro další stavby po celé planetě, včetně Petřínské rozhledny v Praze. Ostatně 41 let držela rekord jako nejvyšší stavba na světě. Zároveň však proslavila Eiffela a jeho společnost, která navrhovala a stavěla kovové konstrukce.

Inženýr sice dokázal své kvality už předtím asi na dvacítce projektů, ale pařížská věž mu ještě více otevřela dveře k investorům v Evropě, Americe či Asii. Jeho práce se časem stala natolik známou, že mu legendy začaly připisovat i spoustu staveb, které nenavrhl ani nepostavil. Jen proto, že stylem jeho práci připomínají. Platí to i o některých konstrukcích v Česku, jako jsou železniční viadukty u Ivančic a u Chrástu.

U řady projektů je však autorství projektu nebo stavby nesporné – ať už přímo od Eiffela, nebo od jeho firmy. V ní měl ale poslední slovo a hlavní zodpovědnost i v případě návrhů od jiných inženýrů.

Seznam Zprávy z těchto staveb vybraly největší perly. Kromě nynějšího výročí narození Gustava Eiffela si Francie příští rok připomene sto let od jeho úmrtí.

Věž pro světovou výstavu ke stému výročí od dobytí Bastily nebyla původně nápadem Gustava Eiffela, ale dvou jeho šéfinženýrů z firmy Maurice Koechlina a Émila Nouguiera. První verze se mu ani moc nelíbila, ale po svých připomínkách nechal inženýry na návrhu pracovat dál. Druhou variantu už nechal patentovat, prosadil ji u příslušných úřadů a nakonec s ní vyhrál soutěž. Mimo jiné i díky poměrně nízkým nákladům.

Konstrukce je složená ze čtyř prohnutých příhradových nosníků, jež se používají i na mosty. Směrem nahoru se k sobě přibližují, opírají se o sebe a na několika místech jsou k sobě svázané. V místech spojů inženýři vytvořili tři plošiny s vyhlídkami a restauracemi. Dva roky trvající montáž z 18 tisíc dílů byla velmi náročná a inovativní a její úspěšné dokončení se stalo technologickou senzací.

Původně se plánovala demontáž po 20 letech, návštěvnost po skončení výstavy nebyla právě oslnivá. Nakonec věž zůstala stát díky využití pro radiotelegrafii a meteorologii. Po desítkách let se investice dokonale zhodnotila. „Železná dáma“ se stala hlavním lákadlem pro návštěvníky Paříže, do dneška už ji navštívilo přes 300 milionů lidí.

Newyorská neoklasicistní socha o výšce 46 metrů znázorňuje římskou bohyni svobody Libertas a předobraz měla zřejmě i v antickém Kolosu rhodském. Představuje dar Francouzů Američanům jako symbol nezávislosti, přičemž financování podstavce měli v rukou přispěvatelé z USA. Umělecké podoby zhotovené z mědi se ujal sochař Frédéric Auguste Bartholdi a právě on oslovil Eiffela, aby pro sochu pojatou jako rozhlednu navrhl konstrukci.

Inženýr na ní začal pracovat v roce 1881 a slavnostní otevření se uskutečnilo o pět let později. Druhé nejslavnější Eiffelovo dílo je tedy o tři roky mladší než pařížská věž. Stalo se jedním z prvních příkladů zavěšené konstrukce, kdy vnější struktura není nosná, ale uchycená na vnitřní kostru.

Eiffel se z počátku prosadil hlavně jako konstruktér mostů a zůstal u toho i nadále. Zřejmě nejslavnější je obloukový železniční viadukt u Garabitu v jižní Francii, zprovozněný roku 1884, který byl po čtvrtstoletí nejvyšším železničním mostem světa. Vzorem pro něj byl velmi podobný most Marie Pie v portugalském Portu, postavený Eiffelovou společností o sedm let dříve. Garabitský viadukt je však dvakrát tak velký a asi o polovinu delší. Má výšku 122 metrů, délku 565 metrů a rozpětí 165 metrů. Stejně jako u pařížské věže na konstrukci pracoval inženýr Maurice Koechlin.

Eiffelovi se celkem brzy podařilo prosadit v Jižní Americe a během let tam uskutečnil řadu projektů. I když se mu jich připisuje mnohem víc, než odpovídá skutečnosti. Jedním z prvních byla katolická katedrála svatého Marka v Arice, která nahradila starší kostel zničený zemětřesením. V době jejího vysvěcení v roce 1876 bylo město ještě součástí Peru.

Původně měl kostel stát jinde, v letovisku Ancón. Neogotickou konstrukci včetně plechových stěn nechal Eiffel vyrobit ve Francii a po převozu dílů na místě smontovat francouzskými techniky. Kromě dvou dřevěných dveří je celá stavba kovová. Eiffelovi se někdy připisují i další kovové kostely v americkém Baja California nebo v chilském Coquimbu, ale jeho autorství je zde sporné.

Na návrhu velké budapešťské železniční stanice, v překladu Západního nádraží podle jeho polohy, firma Gustava Eiffela spolupracovala s rakouským architektem Augustem de Serresem. Za Eiffelovu společnost na konstrukci 42 metrů široké nádražní haly pracoval inženýr Théophile Seyrig. Dle obvyklého postupu firma díly nechala odlít ve Francii a poté přivézt na místo, kde je její pracovníci smontovali.

Stanice zahájila provoz v roce 1877 a svůj dnešní název dostala o 14 let později. Začátkem 21. století jí hrozilo zrušení kvůli budování vládní čtvrti, ale z plánů nakonec sešlo.

Již zmiňovaný most přes řeku Douro v Portu, pojmenovaný po portugalské královně, časově spadá do stejného období jako budapešťské nádraží. Eiffel zakázku vyhrál díky výrazně nižší ceně ve srovnání s konkurencí. Protože štěrk na dně řeky znemožňoval stavbu opěrných pilířů, inženýrova firma dostala za úkol navrhnout oblouk s rozpětím 160 metrů, na tu dobu rekordní číslo. Ač neměla tolik zkušeností jako jiné společnosti té doby, práce se chopila s úspěchem a roku 1877 bylo hotovo.

Dva roky poté Eiffel nabídl i projekt na druhý most v centru Porta, ale jeho jednopodlažní konstrukce nevyhovovala růstu tamější populace. Soutěž na dvoupodlažní most pak vyhrála belgická firma Société Willebroeck, pro niž pracoval Eiffelův někdejší kolega Théophile Seyrig. Využil zkušenosti z práce na mostu Marie Pie, jehož řešení bylo v základu jeho nápad. Proto tento druhý portský most se jménem krále Doma Luíse I. onen starší hodně připomíná. Novější most vybudovaný v centru města se nakonec stal známějším a jeho autorství se někdy omylem připisuje Eiffelovi.

Silniční a železniční most z roku 1878 přes řeku Limu ve městě Viana do Castelo má úctyhodnou délku 645 metrů. Eiffelův tým ho navrhl z přímých nosníků jako dvoupatrový – nahoře je vozovka a dole místo pro koleje. Obec tehdy namítala, že řešení s vysoko umístěnou vozovkou vyžaduje stavbu drahých ramp a horší přístupnost pro pěší, ale vláda připomínky nevyslyšela. Dnes je stavba navržena na zápis mezi portugalské národní památky.