Český pavilon pro Expo v Ósace: Skleněný krystal s dřevěnou spirálou v srdci

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stavět v Japonsku je snem mnoha architektů. Pro tým Apropos Architects, mezinárodní architektonické studio se sídly v Praze, Curychu a Haagu, se stal skutečností. A navíc bude hodně na očích, na masově navštěvované světové výstavě. Náročný projekt ovšem přinesl i velké výzvy. Architekti museli překonat striktní japonská stavební pravidla a přísné statické požadavky kvůli hrozbám zemětřesení a tajfunů.

Z dálky bude působit jako skleněný krystal, uvnitř je celý ze dřeva. „Spirálu jsme pojali jako cestu objevování, nastiňuje architekt Michal Gabaš ze studia Apropos Architects.

Na světových přehlídkách se představuje to nejzajímavější z celého světa. Dostala Česká republika dobré místo?

Přímo exkluzivní, rovnou u moře. Jsme v první řadě u hlavní promenády s výhledem na záliv.

Je to národní pavilon. Co českého v sobě nese?

Jedna věc je stavba samotná a pak její náplň. Obsah se teprve řeší. Kolegové z kreativního studia Lunchmeat připravili koncept pro výstavní trasu, která bude multifunkční a flexibilní, takže se dá snadno přizpůsobit jakémukoliv obsahu. Co se týká samotné stavby, přinesli jsme do ní české know-how stavění z dřevěných CLT panelů.

I pro Japonsko to byl velký krok kupředu. Běžné jsou tam ze dřeva jen nižší budovy, případně mají dřevěný vzhled, ale jejich konstrukce je ocelová nebo betonová. Přimět Japonce k tomu, aby akceptovali celodřevěnou větší stavbu v seizmicky aktivní oblasti s vysokými požadavky na požární bezpečnost, bylo pro nás velkou výzvou.

Nakonec se vám to ale podařilo.

Ano, s pomocí místních architektů, kteří tam působí jako naši partneři, a také díky Kanceláři generálního komisaře Expo Ondřeje Sošky, která diplomaticky jednala s místními úřady a přesvědčovala je, že Expo je skvělou příležitostí ukázat něco nového. Výhodou takové stavby je, že se dá rychle postavit. Nejsou tam žádné svařované spoje, je to sešroubované a opět snadno rozebratelné.

Zajímavé přitom je, že Japonsko v reakci na druhou světovou válku a požáry, které bombardování větších měst způsobilo, v jisté míře opustilo dlouhou tradici větších dřevostaveb. Navzdory tomu právě teď v rámci světové výstavy vzniká největší dřevěná stavba na světě – „kruh“ od architekta Sou Fujimota, který se vine kolem Expo areálu a promenády. Před tímto obřím projektem byl největší dřevostavbou na světě buddhistický chrám v Naře, kousek od Ósaky.

Věděli jste předem, že by dřevostavba mohla narazit na japonský úřední aparát?

To vůbec nebylo jasné. V zadání od japonské strany byly designové směrnice, které měly ukázat schvalovací postupy, a ty nenaznačovaly zásadní komplikace. V průběhu povolovacího procesu se ale ukázalo, že realita neodpovídá tomu, co deklarují pravidla japonské Expo organizace. Na chvíli jsme dokonce zvažovali pavilon jako ocelovou konstrukci s dřevěnými výplněmi. Nakonec jsme se vrátili k původnímu záměru, i kvůli hmotnosti stavby. Celý schvalovací proces trval téměř půl roku.

Byl některý z požadavků už za hranicí běžné byrokracie?

Japonci bazírovali na tom, co mají v zákoně. Bylo potřeba s nimi vyjednávat. Nakonec i organizace Expo, pod tlakem našeho investora, jímž je Kancelář generálního komisaře Ondřeje Sošky, prosadila určité změny. Zpočátku nebylo jasné, zda budou akceptovat výrobky s evropskou certifikací. Během schvalovacího procesu ale úřady svůj postoj změkčily a evropské normy přijaly. Přitom ty jsou mnohem přísnější než japonské, zejména co se týče konstrukčních standardů.

Na jaké další problémy jste narazili?

Spíše na komunikační a kulturní rozdíly s japonskou stranou. Například náš japonský statik nerozuměl našim užitným zatížením stavby podle evropských, přísnějších norem. Domníval se, že od něj chceme, aby použil naše hodnoty do svých výpočtů. Jeho zákony a tabulky však naše hodnoty nepřipouštěly, což na chvíli vedlo ke komunikačnímu chaosu. Nakonec jsme mu vysvětlili, že má počítat podle svých vlastních parametrů, protože naše normy, podle kterých jsme postupovali při navrhování, byly i tak bezpečnější.

Museli jste počítat s rizikem seizmické činnosti a s tajfuny. Jak kritické to pro Expo je a jak jste si s tím poradili?

Tajfuny se objevují hlavně v červenci a v srpnu, zatímco Expo probíhá od dubna do listopadu. Klíčovou roli v přípravě statiky sehrál specialista na dřevostavby Lukáš Krbec. I v Evropě máme seizmicky aktivní oblasti, takže Eurokód (soustava evropských norem, pozn. red.) je na to připraven. Potřebovali jsme pouze vstupní údaje, které nám poskytl japonský statik. Ty pak český statik zohlednil ve svých výpočtech. Neuvěřitelné bylo, že Japonci stále provádějí schvalovací výpočty ručně pomocí excelové tabulky.

Opravdu ručně?

Bylo to bizarní. Například nepřijali náš dokument se softwarovým výpočtem a trvali na tom, že to musí být vypočítáno ručně, protože jinak by tomu nevěřili. K povolení k výpočtu ploch pavilonu jsme museli dodat výkresy naší elipsovité stavby 1:100, kde bylo každé podlaží rozděleno na trojúhelníčky. U každého trojúhelníku byla zapsaná délka stran a tabulka s výpočtem plochy. Japonský úředník si tak mohl ručně kontrolovat jednotlivé plochy a výpočty pomocí matematických trojúhelníkových vět. I kdybychom vše mohli během chvíle vygenerovat na počítači, preferovali svou metodu, aby měli jistotu.

Takže v zemi považované za supermoderní úředníci nevěří počítačům?

Ve stavebnictví to tak je. Důvodem je, že dokumenty na úřadech často schvalují lidé, kteří nejsou architekti, stavaři ani statici, ale jsou pouze proškoleni na konkrétní činnosti. Proto je tato práce manuální a skutečně používají tužku a papír.

Jak jste pracovali s vnitřním prostorem, kde se budou odehrávat různé akce a vystavovat exponáty?

Trochu jsme se inspirovali koncepcí československého pavilonu na Expo 1970, které bylo rovněž v Ósace. Interiér má hodně přirozeného denního světla, takže ne všechno bude možné vystavit. Konkrétní program ale ještě není hotov. My jsme celou 260 metrů dlouhou spirálu pojali jako cestu objevování. Náš původní záměr byl, aby prostor symbolizoval osobní i společenské formování, aby se návštěvník při cestě vzhůru učil a zároveň i fyzicky procvičoval – proto Sculpting Vitality, tedy sochání vitality.

Docela zajímavě jste vyřešili schodiště.

Ano, schodiště jsou takový chytrý prvek, který jsme do návrhu zapracovali. Původně jsme plánovali jedno, ale Japonci požadovali dvě úniková, tak jsme vytvořili dvě schodiště běžící paralelně nad sebou. Jedno slouží návštěvníkům k opuštění trasy, zatímco druhé samostatně obsluhuje auditorium a VIP lounge v posledním patře. Zároveň jsou obě schodiště chráněné únikové cesty.

Nesmíme ještě zapomenout na české sklo. To hraje také důležitou roli, je to tak?

Ano, české sklo na fasádě pavilonu plní kromě estetické funkce také roli ochrannou, což je zásadní zejména v případě zásahu tajfunem. Proto bylo nutné splnit určité technologické nároky. Sklo muselo být laminované a kalené a to výrazně omezilo výběr dostupných technologií. Sklo je strukturované, s válcovanou texturou a pískovaným povrchem. Z dálky bude naše stavba působit jako skleněný křišťál stojící na břehu zálivu.

České a československé pavilony byly vždycky známé svými restauracemi. Svíčková a pivo prostě uměly přilákat pozornost. Brali jste to při návrhu v úvahu?

Expo je do značné míry o gastronomických zážitcích, a proto jsme na koncept restaurace kladli velký důraz. V přízemí bude prostorná restaurace, kde se plánuje servírování tradičních českých jídel a samozřejmě piva. Část barového pultu je orientovaná do exteriéru, kde jsou umístěny dřevěné sedací boxy, aby si hosté mohli užívat jídlo i venku.

Na návrhu jste spolupracoval v nejužším týmu s Tomášem Beránkem a kolegyněmi Nikoletou Slovákovou a Terezou Šváchovou. V současné době jste jako studio rozkročeni mezi několik států. Ovlivňuje to váš rukopis?

Na první pohled nemáme rozpoznatelný styl. Ke každému projektu přistupujeme individuálně a pragmaticky, snažíme se najít nějaký nosný koncept, kterého se pak držíme. Není to tak, že bychom se specializovali na určitý typ staveb. Máme spíše určité principy, které dodržujeme – například konstrukční čistotu, střídmost a přiměřenost. Nepřeháníme to s dekorem nebo s nelogickými prvky, jak se to někdy v architektuře stávalo.

Žijeme se ženou ve Švýcarsku, které je pro architekturu skutečnou Mekkou. Mnoho lidí sem přichází po škole, aby získali zkušenosti. To byl i náš případ. V tomto ohledu má Švýcarsko hodně co nabídnout – klade se zde velký důraz na preciznost a detaily. Kromě toho je tady důraz na udržitelnost. Snažíme se tyto přístupy přenášet i do našich projektů.

Potkali jste se během studií v Praze. Kdo vás na škole nejvíc ovlivnil?

Studovali jsme na Fakultě architektury při ČVUT. Velkou část studia jsem strávil pod vedením Ladislava Lábuse a později Jana Šépky. Moje žena Eva studovala u Michala Kuzemenského. Ladislav Lábus nás učil pracovat s pevnou koncepcí už od začátku, kterou se ale nebál přizpůsobit zadání, situaci nebo požadavkům klienta, postupně ji zjemňovat. To mě osobně velmi formovalo. Jan Šépka se mi jeví jako určitý opak – velká část návrhu je spojena s hledáním nosného konceptu, který se následně snaží i v nejmenších detailech dodržet, i kdyby měl jít v dobrém slova smyslu hlavou proti zdi. Vzniká tím radikální, výrazná architektura.

Postupovali jste stejně nekompromisně i při návrhu českého pavilonu?

Vše se odvíjelo od typologie projektu. Co je vlastně pavilon pro Expo? Je to výstavní objekt, v podstatě exponát. Měli jsme určité programové požadavky, které jsme chtěli dodržet, ale stavba samotná je koncipována pragmaticky. Jádrem je auditorium, které bylo součástí zadání. Inspirací nám byla znovuotevřená Spirála na pražském Výstavišti, která má podobný koncept – sezení po obvodu a dění uprostřed.

Návštěvnickou trasu jsme navrhli jako cestu kolem vnitřního tubusu auditoria až na střešní terasu s VIP salonkem, odkud je výhled na areál Expa. Celou dobu jsme se drželi sochařského přístupu a snažili se pavilon formovat v duchu konceptu spirály. Návštěvnická cesta směrem vzhůru graduje a měl by gradovat i zážitek z expozice. Proto se i spirála ve vyšších patrech rozšiřuje a přechází z kruhového půdorysu do eliptického.

Jaké jsou plány se „Spirálou“ po skončení Expa 2025?

Doufáme, že pavilon najde využití třeba jako multifunkční objekt nebo divadlo s restaurací a vyhlídkou, ať už v Japonsku, nebo v Česku. Ve hře je více scénářů. Podmínkou je, že investor musí vrátit pozemek do původního stavu, což znamená i demontáž pavilonu po ukončení světové výstavy. Na místě je totiž v plánu výstavba velkého kasinového resortu na ostrově v Ósace, takže je možné, že by pavilon, pokud by zde mohl zůstat, mohl být součástí širšího komerčního projektu. Jeho konečný osud je ale stále ve hvězdách.