Chránily vstup a vítaly příchozí. Brány patří k chloubám českých měst

Kdysi nutnost, dneska rarita. Od středověku až do doby baroka česká města chránily hradby, v 19. století však většina podlehla bourání. Omezovala města v rozvoji a kvůli vývoji vojenské taktiky i zbraní jejich význam klesl. Na řadě míst ovšem zůstaly ušetřené demolicí městské brány, jichž se jako obdivovaných symbolů občané nechtěli vzdát.

Měšťané, králové nebo šlechtici někdy věnovali reprezentačním vstupům do města velkou pozornost – proto pak bývaly krásně tvarované a zdobené. Tyto věžovité stavby dodnes fungují jako orientační body a rozhledny, důležité jsou i z pohledu ochrany historického dědictví. Své místo mají i jako turistická lákadla. Dokonce až natolik zásadní, že si podobu některých měst lidé vybaví hlavně přes ony městské brány.

V Česku jich zůstalo zachováno několik desítek. Názvy bran často vycházejí ze jmen měst, k nimž mířily cesty, které jimi procházely. Nadprůměrnou koncentraci těch nejkrásnějších lze najít v jižních Čechách.

V ulicích obkružujících centrum Rakovníka je dobře patrné vedení bývalých hradeb, stavěných mezi roky 1516 a 1525. Zachovaly se z něj dvě brány. Ta nižší směřuje na východ k hlavnímu městu a podle něj dostala jméno. Nad průjezdem má dvě nízká patra, střechu zdobí čtyři nárožní věžičky s hrázděním. Věž postavil mistr Jan Kameník, autorem krovu byl Jan Městecký, střecha má zachovaný původní tvar.

Věžová brána s renesanční nástavbou z roku 1564 je známým symbolem Jihlavy. Zachovala se jako jediná z pěti ve městě a na místě stojí od začátku 16. století. V 19. století dostala hodiny a přišla o nižší sousední stavbu s průjezdem – předbraní. Asi před 30 lety věž poklesla a vyžadovala statický zásah, bylo přitom nutné rozebrat a znovu sestavit renesanční korunu. Ve věži sídlí Jihlavská astronomická společnost, na střeše pořádá pozorování noční oblohy. To příští se koná 16. prosince.

Domažlické hradby včetně Dolní či Dolejší brány se stavěly v druhé polovině 13. století. Díky směru cesty se jí říkalo také Pražská a prochází se jí pod mohutným gotickým portálem. Ve třech rozích je stavba vyztužená opěrnými pilíři se stříškami, lucerna na dlátkové střeše má barokní tvar. Dnešní podobu věž získala při historizující renovaci roku 1905, kdy přišla o omítku, stavitelé jí přidali neobarokní štíty a městský znak nad portálem.

Pražská Královská cesta začíná v místech, kde se ve středověku od východu vstupovalo do Starého Města. Jako součást opevnění tu stávala brána svatého Ambrože a pak Horská brána. Po výstavbě Nového Města staroměstské hradby ztratily význam a Horská brána zpustla.

Protože dělala ostudu sousedícímu Královu dvoru, sídlu králů, Staroměstští se rozhodli postavit novou, reprezentativní bránu. Vzorem pro ni se stala Staroměstská mostecká věž, architektem byl Matěj Rejsek. Stavbě se věnoval do roku 1483, kdy se Vladislav Jagellonský přestěhoval na Pražský hrad.

Věž tehdy ztratila na významu a město ji nedokončilo. Rejskova výzdoba navíc utrpěla při pruském dobývání Prahy v roce 1757. V 19. století věž upravil a neogoticky dostavěl známý purista Josef Mocker. Dnes je přístupná jako muzeum s vyhlídkou.

Bráně z počátku 15. století, součásti celkem dobře zachovaných hradeb, se říká také Dolní. Skládá se ze dvou částí – samotné brány a bývalého předbraní, později dozděného do výšky brány. Celek tedy vypadá jako dvě brány za sebou. Bývalé předbraní, renesančně upravené a zakončené cimbuřím, z vnějšku zdobí nástěnná malba s Rožmberským jezdcem. V malých výklencích pod cimbuřím ji doplňují rožmberské růže. Interiér se využívá jako galerie.

Z gotických hradeb okolo Berouna se zachovaly dvě brány. Zdobnější a v základu starší je ta Plzeňská, která po požáru v roce 1735 prošla barokní úpravou. Do 18. století se tu vybíralo clo a díky vyvýšené poloze mívala brána i funkci městské hlásky. Na zdi býval orloj, dnes tu ukazují čas jen dvoje hodiny z konce 19. století, z jedné strany stavby doplněné o nástěnnou malbu s motivem řeckého boha času Chronose a sudičky. Interiéry má jako stálou expozici v portfoliu Muzeum českého krasu.

Neobvyklý tvar protáhlého lichoběžníku má jediná dochovaná městská brána v Táboře. Původně to byla typicky čtverhranná věž z doby po roce 1420, ve třicátých letech 15. století ji však místní rozšířili o přístavbu určenou k dělostřelecké obraně, která vyplnila volný prostor mezi bránou a hradem Kotnov. Celek navíc v 19. století upravil do stylu vrcholné gotiky již zmiňovaný architekt Josef Mocker. Gotický interiér s expozicí zaměřenou na dějiny města lze navštívit v rámci Husitského muzea v Táboře.

Zvláštní formou středověkého předbraní, v Česku málo využívanou, byl barbakán. Jako vylepšení obrany proti ostřelování se začal před některé brány stavět před polovinou 15. století. Měl podobu obezděného válcového nebo víceúhelníkového prostoru, ve kterém se lomila přístupová cesta. Ze Žatecké brány v Kadani se dochoval pouze tento barbakán, lemovaný střílnami a volně průchozí gotickým portálem.

Třeboň je na zachované brány mimořádně bohatá – dochovaly se hned čtyři. Ta Svinenská, která míří na Trhové Sviny a k rybníku Svět, sousedí s pivovarem. Její existence je doložená už v roce 1379, patřila tedy k nejstarší části městských hradeb. V 16. století prošla dvěma přestavbami, ta druhá jí vtiskla renesanční styl s obloučkovými štíty a sgrafity. První patro slouží k bydlení.

Tahle brána působí opravdu mohutně, přitom je však jen vstupem do bývalého barbakánu, přistavěného k bráně, která se nedochovala. Její výstavbu historici datují do roku 1500 a bohatá výzdoba naznačuje, že brána měla hlavně reprezentovat.

O horní zakončení věže se vedou spory. Dnešní střechu má stavba až z roku 1996, kdy se vrátila k podobě z časů mezi třicetiletou válkou a 19. stoletím. Někteří kunsthistorici však tvrdí, že v obou případech autoři rekonstrukcí špatně četli historickou rytinu a napodobili střechu jiné věže.

Mezi roky 1842 a 1996 Žateckou bránu zakončovalo novogotické cimbuří podle projektu Emiliána Chládka. Byla to také nově vymyšlená podoba, ale originálnější a možná hodnotnější než dnešní puristický vzhled. Veřejnosti bývá brána přístupná jen mimořádně, třeba ve Dnech evropského dědictví.

Pardubice bez Zelené brány by nebyly Pardubicemi. Hlavní architektonický symbol města je památkou na renesanční hradby a zachoval se i se zdobeným předbraním. Se stavbou začal na začátku 16. století mistr Paul a po roce 1538 na něj navázal Jiřík Olomoucký.

Název získala věž podle zoxidované měděné střechy. Mívala bílou omítku, což ji sjednocovalo s předbraním. Fasáda z lomového kamene je puristická interpretace z přelomu 19. a 20. století. Do loňska se vedly diskuse, zda zdi znovu omítnout, ale občané v referendu nakonec rozhodli o ponechání současného vzhledu. Brána funguje jako muzeum a rozhledna.

Historie jindřichohradeckého opevnění včetně Nežárecké brány sahá do 14. století. Zůstala jako jediná ze tří městských bran a je vtěsnaná mezi domy, k nimž patří i bývalý jezuitský seminář, nyní Muzeum Jindřichohradecka. Po jeho výstavbě se zvyšovala i brána o pozdně renesanční nástavbu s dlátkovou střechou a klíčovými střílnami. Štít s hodinami přibyl až v 19. století.