Rudý krab v útrobách lázní. Cenu za architekturu získal karlovarský koncertní sál

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Architektonických ocenění se v Česku uděluje několik. Jedno má však největší váhu – Česká cena za architekturu, za kterou stojí hlavní profesní sdružení Česká komora architektů. Je to i jediná soutěžní přehlídka svého druhu, do které se mohou zúčastnění přihlásit bezplatně. Přihlášená díla jsou pak bez rozdělení na jednotlivé kategorie hodnocena evropskými měřítky –⁠⁠⁠ očima sedmi zahraničních odborníků.

Letos byl v čele poroty řecký architekt Alexandros Vaitsos, který spolu se svými kolegy vybíral ze 307 přihlášených projektů. Za nejzdařilejší dílo vybrali realizaci koncertního sálu v Karlových Varech. Kromě vítěze hlavní ceny porota ve čtvrtek 7. listopadu na slavnostním galavečeru ocenila dalších pět finalistů.

Neorenesanční Císařské lázně, zprovozněné roku 1895, navrhli významní rakouští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer. Loni dostaly po čtyřleté rekonstrukci novou podobu.

Kromě prohlídek a expozice lázeňství zde vyrostl červený multifunkční sál, který přímo do atria historické budovy vestavěl architekt Petr Hájek s kolegy ze své kanceláře –⁠⁠⁠ Nikoletou Slovákovou a Martinem Stossem. Tento prostor je nyní domovskou scénou Karlovarského symfonického orchestru, ale sloužit může i jako kinosál, taneční parket či divadlo.

Nový koncertní sál nese příznačný název –⁠⁠⁠ Transformer. Nejenže přeměnil účel budovy z bývalých lázní na kulturní instituci, ale je sám velmi variabilní. Hlediště je možné zasunout a v orchestřišti vyrovnat podlahu. Nastavitelné jsou také panely i zástěny, které tak mohou upravit akustiku i atmosféru podle aktuálních potřeb.

Působivé je také celkové řešení. Jde totiž o samostatnou ocelovou konstrukci, která je vložená jako socha do „srdce“ budovy. Zdánlivě se vznáší na šesti nohách, aniž by se dotýkala historických stěn.

Prvním finalistou je pak přeměna novorenesanční školní budovy v centru Prahy na umělecké dílny Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Podepsáni jsou pod ní architekti Ivan Kroupa, Jana Moravcová a Tomáš Zmek z Projektového ateliéru UMPRUM.

Rekonstrukce a dostavba nijak nezměnila panorama města. Zároveň se umně otevírá veřejnosti díky průřezu vedoucímu do vnitrobloku, který byl vytvořen vynecháním vstupního segmentu eklektické fasády přes celou její výšku.

Mimo to porota ocenila celkovou reaktivaci místa v centru města za použití trvanlivých a přírodních materiálů, ale i flexibilitu vnitřního uspořádání, které umožňuje případné úpravy i do budoucna.

Další projekt ve finále je Sportovní hala v Řevnicích, která loni vznikla na místě bývalých tenisových dvorců. Projekt financoval soukromý investor, který si přál halu pro žáky, sportovní kroužky i pro využití celé městské komunity.

Úkolu se zhostili architekti Peter Sticzay-Gromski, Jan Horký a Sebastian Sticzay z ateliéru Grido, architektura a design. Ti navrhli jednoduché, nikoliv však triviální, a nadčasové řešení. Snažili se, aby budova uvnitř husté a převážně obytné zástavby díky strukturování hmoty a vystupující římse v přízemí byla co nejméně rušivá. V interiéru autoři umně zkombinovali základní materiály jako beton, dřevo a sklo.

Porota mezi finalisty zařadila také součást oživených Automatických mlýnů v Pardubicích, konkrétně adaptaci bývalého obilného sila. Tuto část národní kulturní památky přeměnili autoři z ateliéru Prokš Přikryl architekti v infocentrum, výstavní prostor, multifunkční sál i střešní vyhlídkovou terasu.

V přízemí například vytvořili otvor ve fasádě a odhalili průchozí prostor pod zásobníky na obilí, který připomíná podloubí. Hlavní změnou je pak vložení sálu do bývalého technického prostoru v šestém podlaží.

S monumentální stavbou Josefa Gočára je nicméně spojená ještě jiná cena. Ocenění za výjimečný počin, které je součástí České ceny za architekturu, letos obdržel iniciátor záchrany Automatických mlýnů a zároveň investor úpravy obilného sila Lukáš Smetana.

Kompletní rekonstrukce domu v historickém jádru Kutné Hory, která by vytvořila funkční prostor pro pětičlennou rodinu. Architektům Janu Holubovi a Tomášovi Hanusovi z BYRÓ architekti se vydařila natolik, že i je porota zařadila mezi finalisty České ceny za architekturu.

Autoři se v projektu snažili vrátit domu původní „paměť“ poté, co prošel v sedmdesátých letech 20. století necitlivou rekonstrukcí. V domě se jim povedlo vytvořit plynulý přechod mezi prostory s různým stupněm soukromí. Několika novými otvory také přivedli světlo do hloubky domu a oživili tak jeho jádro. Porota také vyzdvihla promyšlený a citlivý přístup k obnově historické památky.

V Česku není obvyklé, že by se technickým objektům dostávalo přílišné architektonické péče. Neplatí to však o základně technických služeb v pražských Lysolajích, jejíž projekt navrhli architekti Jan Kalivoda a Vojtěch Kaas z ateliéru Progres architekti.

Vytvořili dobře řešené zázemí jak pro techniku, tak pro lidi. Průmyslový charakter budovy zjemňují například vstupní dřevěné brány. Porota ocenila také použití prvků podporujících udržitelnost budovy, jako jsou zelená střecha, sběr dešťové vody či solární panely, a učinila tak z budovy posledního finalistu České ceny za architekturu.

Za pozornost stojí i čestné uznání pro architekty Jana Holuba a Tomáše Hanuse z atelieru BYRÓ architekti a jejich netradiční pavilon v zahrádkářské kolonii v pražských Hodkovičkách.

Majitelé si zde přáli novostavbu, v níž se však nechtěli zavírat před okolní zahradou. Výsledkem je tak objekt s výklopným panelem, díky kterému se může kompletně otevřít celá jedna strana domku. V otevřené poloze navíc tato vyklopená stěna funguje jako střecha a rozšiřuje tak krytý prostor, ve kterém lze pobývat i při dešti.

V rámci galavečera České ceny za architekturu se předávaly i ceny, které projektům udělovala ministerstva, předseda Senátu nebo partneři ocenění.