Musíme opustit rychlokvašky postmodernismu, říká architekt, který mění Prahu

Architektonická kancelář Pavla Hniličky před časem zvítězila v soutěži na proměnu pražského Vítězného náměstí, lidově zvaného „Kulaťák“. Ta se o krok přiblížila, když letos na podzim pražští zastupitelé schválili potřebnou změnu územního plánu.

„Takový prostor v Praze si zaslouží určitou noblesu, teď to vypadá jako periferie. Kde je ta hrdost, proč se to jmenuje Vítězné náměstí?“ uvažuje architekt Pavel Hnilička. Náměstí chce i proto z větší části poskytnout chodcům. A zasadit na něm více než stovku stromů.

Dle návrhů jeho atelieru ve spolupráci s rakouskou kanceláří Baumschlager Eberle Architekten se právě staví i nová centrála České spořitelny na pražském Smíchově – kampus, tvořený čtyřmi budovami o ploše 75 tisíc metrů čtverečních.

Vyhrál i soutěž na úpravu Senovážného náměstí v Českých Budějovicích, které se má stát součástí nového uměleckého okrsku.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy hodnotí architekt Pavel Hnilička rozvoj některých pražských lokalit, jako jsou Vysočany, Smíchov nebo Florenc. A také obecně stav české architektury a urbanismu.

Začnu asi nepříliš snadnou otázkou: Jaká je současná architektura, jak by se dala charakterizovat? Existují nějaké aktuální trendy?

Na to skutečně neexistuje jednoduchá odpověď. Žijeme ve světě, který je hodně rozkročený, v němž je mnoho tendencí a vysledovat vyloženě jeden trend je nesmírně těžké. Možná to budou jednou řešit historici, kterým to bude třeba za sto let jasné. Asi bych si proto pomohl tím, že bych řekl, co se mi líbí.

Co to tedy je?

Jsou to domy, stavby, který jsou střízlivé a které právě z obrovské škály nabízených možností zůstávají nohama na zemi. Jsou svým způsobem zemité a vytvářejí určitý vnitřní klid, snaží se ukazovat přirozenou krásu – právě ve své jednoduchosti. Vhodně pracují s materiály i s přirozeným světlem. Líbí se mi hledání přirozenosti. A vytváření prostředí pro lidi. Domy, které dokážou obstát v čase. Myslím, že se po určitých rychlokvaškách postmodernismu k tomuto principu opět pomalu vracíme. Nebo aspoň někde.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Teď si ani nevybavím, kam bych vzal například v Praze zahraniční návštěvu. Ale nedávno jsme se byli podívat v Curychu, kde se mi líbil například polyfunkční dům od Caruso St John Architects nebo galerie od Davida Chipperfielda. To jsou opravdu dechberoucí stavby, jednoduché, ale mají v sobě opravdovou krásu.

Myslím, že se z veřejné debaty právě ona krása trochu vytrácí, řeší se účelnost nebo pevnost. Už římský architekt Marcus Vitrivius, když chtěl definovat architekturu, si pomáhal těmito pojmy, že stavby mají být krásné, pevné a účelné. Zdá se mi, že hodně soudobých staveb je sice pevných a účelných, ale chybí jim právě krása.

Jaké stavby se vám vyloženě nelíbí, chybí jim ona krása?

Konkrétně jmenovat nebudu, a upřímně: mě takové domy vlastně ani nezajímají. Spíše mi přijde škoda, že nedokážeme stavět hezké čtvrti. Když se například podívám, jak se nedávno rozrostly pražské Vysočany, kolik se tam postavilo nových bytových domů. Ale jsou tam postavené takovým způsobem, že je to možná ještě horší, než bývala paneláková sídliště. A aby jako nebyly strohé, jsou oplácané prapodivnými tvary, a mezi nimi ještě vzniknou podivné „neprostory“.

To mi přijde opravdu vyloženě líto. Protože když se člověk podívá do Hamburku nebo na výstavbu v Oslu, Kodani či v Amsterdamu, tak vidíte, jak se jim to povedlo hezky včetně veřejných prostorů. Je mi opravdu líto, že my to neumíme. Daří se nám ale aspoň malé stavby, které snesou evropské srovnání. Hezky to ukazuje například Česká cena za architekturu.

Není to tím, že se v Česku nedostatečně využívá urbanismus? Že když je někde volné místo, něco se tam postaví, pak zase něco o kus dál?

Skutečně se to teprve učíme, ale věřím tomu, že se to časem spraví. Například v okolí pražské Florence vznikl urbanistický plán, který je dobrý. Je mnohem blíže příjemnému městskému prostředí než čistě designové stavby.

Existuje něco jako ideální městské prostředí, které byste doporučil?

Ideální je podle mě Kodaň. Kdyby u nás nastala „kodanizace“, jak o ní mluví dánský architekt Jan Gehl, určitě by to bylo ku prospěchu. Mají tam například pěkně vyřešené veřejné prostory, tedy nábřeží, ulice a náměstí, kolem něhož jsou obchody a služby. Můžete tam chodit pěšky, což se jinde celkem vytrácí, protože se hlavně počítá, kolik se kam vejde aut. Ve městě jsou ale přece nejdůležitější právě chodci.

Proč to tam jde, a u nás nikoli?

U nás to taky jde, jenom to asi trvá. Světlou nadějí je pražský Smíchov. Když se vrátím k vaší původní otázce na hezké stavby u nás, asi bych lidem doporučil právě nový Smíchov, který vzniká od Ženských domovů směrem ke Smíchovskému nádraží. Jsou tam sice postavené zatím jen dva bloky, ale celý prostor vypadá velmi příjemně. Nestaví se tam žádný egoistický pomník jednoho architekta, staví se tam čtvrť pro lidi, aby se jim tam dobře žilo.

Co si myslíte o zahušťování měst? Vypadá to, že jakmile je někde nějaké volné místo bez domů, netrvá to dlouho a už se tam staví. Je to správná cesta?

Slovo zahušťování je teď poměrně populární. Osobně mi dělá radost, že se to tematizuje, protože je to potřeba. Stalo se, že v určitý moment se označila centra města za starý krám, který je potřeba vyhodit a začít znovu a lépe. Lidé se stěhovali pryč, ideálem byla vila za městem. Jenže pak zjistili, že to není žádný luxus, sedět hodinu v autě nebo nemít po ruce obchody, kam si dojdete pěšky. Takže se tento trend mění a města se skutečně začínají zahušťovat. Myslím, že je to přirozené, bydlet někde, kde to mám blízko do práce, do školy, k lékaři. Samozřejmě ale naplnění termínu zahušťování má své meze.

Co máte na mysli?

Když zůstaneme v Praze, existuje zde spousta parcel, který jsou špatně využité. Typicky zmiňovaný Smíchov, kde stály jakési haly - nákladové nádraží, které už není potřeba. Zmiňovali jsme i Florenc, což je taková jizva ve městě, totálně neprostupná. Je dobře na takových místech stavět a propojit různé části, aby se mezi nimi mohlo volně chodit.

Pak tu jsou ale parky a další kousky přírody, a ty se nesmí zastavovat. Není možné stavět na Petříně, ve Stromovce nebo v Divoké Šárce. Když se plánují nějaké větší plochy pro zástavbu, ruku v ruce s tím by se mělo myslet i na nové parky, na přírodu. Člověk tam najde určitý klid v městském ruchu. Tím se zahuštění prostoru současně nepřepálí. Zahušťovat ano, ale nikoli přehušťovat.

Vaše architektonická kancelář zvítězila v soutěži na proměnu pražského Vítězného náměstí, lidově zvaného „Kulaťák“. Tam se to nebude přehušťovat? A je vůbec zapotřebí náměstí dostavovat?

Původně tam vlastně nic nebylo, akorát zahrady, v okolí cvičila armáda, uprostřed stál zájezdní hostinec. Po vzniku samostatného Československa byl zájem Prahu rozvíjet. A vlastně docela sebevědomě a velkoryse se začaly zakládat nové čtvrtě. V podobném duchu se nesl urbanistický plán architekta Antonína Engela na oblast Vítězného náměstí. Podařilo se mu ale dokončit jen část, takže sto let od jeho záměru tam zůstávaly nevyužité tři parcely. Jedna se už zastavěla, ale dvě jsou stále volné. Stavbou chybějících domů se teprve dovrší původní záměr.

Jedna věc jsou ovšem fasády, druhá je povrch, tedy samotné uspořádání, které je v současné době velmi špatné. Tramvaj projíždí středem „Kulaťáku“, není tam dostatečný prostor pro pobývání lidí. Cestující se dokonce mačkají na úzké tramvajové zastávce, odkud to je navíc daleko na metro, je tam hustý automobilový provoz.

A váš návrh to řeší jak?

Počítá s uvolněním středu náměstí, takže tam vznikne sedmdesát metrů široký kruhový prostor volné plochy, kde se dají dělat různé akce, můžou tam být třeba farmářské trhy. Počítáme s tím, že přes náměstí bude možné pěšky bez problémů projít – zejména v hlavní ose Dejvické a Technické ulice. Budou tam chodníky se semafory. Tam, co je dneska výstup z metra, je to navržené tak, že se rovnou dostanete k okraji rozšířeného středu pro chodce.

Je třeba si uvědomit, že náměstí není až tak úplně kulaté. Z části je to půlkruh, z části čtverec. Ale prostor to je obrovský. Má čtyři hektary. Například Staroměstské náměstí má jeden hektar. Navrhli jsme tam vysadit více než 130 nových stromů. A navrhli jsme zvětšit zastávku tramvaje, aby se za sebe vešly dvě soupravy a zároveň byly blíže k metru.

Tramvaj by tedy už nejezdila prostředkem? A co auta?

Ano, tramvaje by jezdily po obvodu, mimochodem Antonín Engel počítal s tím, že by tramvaje jezdily dokolečka. Auta by tam podle našeho návrhu také zůstala, ta tam patří, jen by se výrazně zvětšil kruh. Zároveň se prodlouží průpletové pruhy pro automobily (pruhy, ve kterých se vzájemně kříží dráhy mezi vozidly – pozn. red.) a rozšíří prostor uprostřed právě pro lidi. Takový prostor v Praze si zaslouží určitou noblesu, teď to vypadá jako periferie. Kde je ta hrdost, proč se to jmenuje Vítězné náměstí?

A kdy to bude hotové?

To nevím. Až na to pražský magistrát uvolní peníze. Bohužel se na tom teď vůbec nepracuje, je okolo toho ještě spoustu práce. Ptá se mě na to hodně lidí, ale od naší vítězné studie z roku 2018 jsme zatím nijak nepokročili.

Účastnili jste se soutěže i na dostavbu jednoho ze dvou chybějících kvadrantů, ale v tomto případě jste už nebyli úspěšní. Sledujete i osud těchto nedokončených parcel?

Co já vím, tak se stavby právě projektují. Já bych samozřejmě vyřešil tento prostor trochu jinak, ale obě kanceláře, které na tom pracují, jsou velmi kvalitní, takže věřím, že to dobře dopadne.

Když se se dívám na vaši dosavadní práci, je typově hodně rozmanitá. Například Student House v pražských Holešovicích, pak tenisový klub na Ořechovce, ale také městský úřad a komunitní centrum v Dobřichovicích nebo náměstí v Písnici. Programově si vybíráte, že chcete navrhovat tak odlišné stavby a nechcete se na nic specializovat?

Máte pravdu, dnešní doba je hodně o specializaci. Mně je sympatičtější širší záběr. Protože si myslím, že to člověku dá větší nadhled, a myslím, že architektura a urbanismus jako obor tohle opravdu potřebují. Větší rozkročení znamená, že máte větší šanci pochopit souvislosti. Rád se věnuji projektům na pomezí architektury a urbanismu. To mě asi láká nejvíc.

Co vás na tom baví?

Kdybychom pracovali třeba jenom se soukromými developery, rozumíme samozřejmě jejich záměrům. Ale my pracujeme také s městy a obcemi, takže vnímáme jejich potřeby. Je dobré znát zájmy soukromého i veřejného sektoru, protože ve výsledku jsou stavby ve veřejném prostory jenom jedny. Všechno to jsou stavby pro lidi, a je jedno, jestli byl investorem developer, nebo radnice. Spolupráce s oběma stranami dává větší šanci kvalitě.

Můžete uvést příklad, co vás oslovilo například v oblasti obcí?

Moc se mi líbí Litomyšl, co tam všechno dokázali, to je doslova dechberoucí. Litomyšl je opravdu vzor, ať už jde o domov seniorů, plavecký stadion nebo lávku přes Loučnou. Tam se najde úplná učebnice krásné a dobré architektury. Ale také někteří soukromí developeři jdou po kvalitě a nezajímá je jenom zisk.

Když jsme u měst, vraťme se ještě k zahušťování. V jednom rozhovoru jste řekl, že zdravé město má mít 100 obyvatel na hektar. Jak jste na to přišel?

Na to jsem nepřišel já, to se píše v odborných publikacích. Pravdou ale je, že jsme si to sami potvrdili ve výzkumu Hustota a ekonomika měst (společný projekt Pavel Hnilička architekti, IPR a Masarykova ústavu vyšších studií při ČVUT – pozn. red.). Když se postaví ulice s domy, následná údržba a opravy něco stojí. A je rozdíl, když v ulici stojí osm domů, nebo dvacet, případně padesát. Ze společného koláče nákladů obce pak každý místní obyvatel ujídá méně, nebo více – právě podle toho, kolik jich tam žije.

Výpočty jsme zjistili, že se ekonomika měst láme právě okolo sto lidí na hektar. Když tam žije méně obyvatel, třeba jen třicet lidí, náklady jsou relativně vyšší. Navíc jsou ti lidé obvykle silně závislí na automobilové dopravě, což přináší další problémy.

A když tam žije výrazně více než sto lidí?

Ekonomika už nehraje takovou roli. Ale vracíme se k tomu, o čem jsme se bavili při tématu přílišného zahušťování. Je potřeba hledat určitou rovnováhu.

Často mluvíte o chodcích, o volných prostorech pro lidi, třeba i „ukrytých“ mezi domy. Jste dokonce zastáncem toho, aby auta v centrech měst mohla jezdit maximálně třicítkou. Proč toto téma tak zdůrazňujete?

Obecně si myslím, že v urbanismu je nesmírně důležitá určitá intimita veřejného prostoru a jeho kvalita. Myslím, že je nesmírně důležité se v dnešní době zabývat tím, jak veřejné prostory na sebe navazují, jakou mají atmosféru, jak jsou uspořádány. Možná historici někdy v budoucnu budou naši dobu hodnotit jako přehnaně individualistickou, jako bychom si nedokázali uvědomit, co je hodnota společenství.

Týká se to i architektury. Některé ulice vypadají tak, že všechny domy, které tam stojí, jsou jakoby zahleděné samy do sebe, aniž by reflektovaly okolí. Takových příkladů najdeme opravdu bolestně mnoho. Architekt by měl myslet na to, že veřejný prostor je nás všech.

Máte nějaký příklad, kde je to naopak správně?

Když například chodíte po pražském Starém Městě, nemáte pocit, že by šlo o soubor jednotlivých staveb. I tak mohutná architektura typu kostela svatého Mikuláše tam pasuje, jako by tehdy uměli pochopit všechny souvislosti veřejného prostoru. A vytvořila se tak čtvrť, v níž je dobře. Když ale vyjedete kamkoli na periferii, uvidíte víceméně osamělé solitéry zahleděné samy do sebe.