Článek
Nejstaršímu, Jiřímu Habovi, bylo přes třicet. On a další dva skauti pravděpodobně pomýšleli na skutečný odboj. Razantní vojenskou akci, která přispěje k pádu komunismu. Po ní chtěli dočasně emigrovat.
Není jasné, co konkrétně měli v plánu. Každopádně přešli do ilegality a skrývali se v improvizovaném tábořišti v Jizerských horách. Mezi Smědavou a Souší.
Tady se k nim přidali čtyři další skauti. O odbojových plánech zřejmě neměli tušení. Byly to spíš trochu zmatené odrostlé děti. Dva z nich chtěli podle pozdějších výpovědí utéct proto, že na oslavě konce školního roku v červenci zpívali zakázané písničky. Nevěděli, co všechno je za to může potkat.
V improvizovaném táboře rozdal Haba pistole. „Pistole jsme měli použít jen na rozkaz, byli jsme Habou poučeni, že musíme být poslušni jeho rozkazů a že každé neuposlechnutí se trestá smrtí,“ vypovídal později jeden ze skautů, Radomil Raja. Těžko říci, nakolik už pod tlakem vyšetřovatelů, kteří chtěli vykreslit Habu jako nelítostného agenta CIA.
Dva osmnáctiletí skauti se opijí, zazpívají si a mají pocit, že jim nezbývá nic jiného než utéct od komunistů co nejdál. Schovají se v lese a přes noc se z nich stanou teroristi, na které zaútočí ozbrojené policejní komando.
Konec skautingu v Československu.
Nepřátelé státu
„Nemohli nás postavit ke zdi a postřílet. To dost dobře nešlo. Ještě se s námi trochu mazlili,“ vzpomíná skaut, odbojář a politický vězeň Jiří Lukšíček na rok 1948. „Chtěli nás přesvědčit. Ale nevyšlo to. Rozhodli jsme se, že svazáci prostě nebudeme.“
Po konci druhé světové války byl v Československu skauting nesmírně populární. Obnovené oddíly se rozrostly až na 250 tisíc členů.
Z hlediska komunistů to byl velký problém. Už proto, že jedním z pilířů skautského hnutí byla tradičně služba Bohu (v našem ateistickém prostředí byla později nahrazena službou nejvyšší Pravdě a Lásce). Nebo proto, že skautské hnutí bylo mezinárodní, napojené na nepřátelský Západ. Na celosvětové setkání skautů odjelo v roce 1947 do Francie 500 československých skautů.
Chtěli nás přesvědčit. Ale nevyšlo to. Rozhodli jsme se, že svazáci prostě nebudeme.
Zpočátku se snažili skauty „převychovat“, vnutit jim do vedení skauty-komunisty, začlenit je do nového komunistického mládežnického hnutí. Ale nefungovalo to.
„Začali jsme roznášet letáky. Vím, že to nikomu nenalilo nějakou velkou vůli dělat odboj, ale alespoň věděli, že ne všichni drží hubu,“ popisuje Lukšíček. „Na nic většího jsme neměli ani síly, ani prostředky. Plánovali jsme, no, spíš jsme si přáli, zabílit velký nápis ‚Stalin‘ na vyšehradských zdech. Ale zjistili jsme, že je to prostě moc vysoko.“
Upřímný a výstižný popis: Skautský „odboj“ měl zčásti rysy více méně neškodných plánů idealistických teenagerů. Ale postupně se měnil.
V oddílech začalo přibývat zbraní. Skauti se propojovali s jinými odbojovými organizacemi.
A komunisti pochopili, že převýchova není možná.
Akce Jizerka
Dodnes není jasné, jak StB na skauty ukryté v Jizerských horách přišla, jak dlouho akci připravovala. Roli mohl sehrál agent provokatér. Možná šlo o náhodu - do tábořiště zabloudil jeden z lesních dělníků.
Historikům se nepodařilo ani najít místo, kde se skauti ukrývali. Krajina Jizerských hor prošla vzhledem k těžbě zničených lesů příliš velkými proměnami.
Přibližnou představu si ale dovolit můžeme: V nějakém příhodně krytém „ďolíčku“ stály dva sruby. Nebyla to žádná bytelná stavení z opracovaných kmenů. Jen improvizované příbytky z tenkých stromů a plachtou místo střechy.
24. července 1949 před rozedněním skautské tábořiště obstoupilo několik desítek policistů a příslušníků StB vybavených i dvěma kulomety.
Po prvních salvách měl Radomil Raja roztříštěné rameno. A skauti uposlechli výzvu, aby vyšli před sruby a lehli si na zem. Až na jednoho. Jiří Haba ve srubu zůstal a střílel. Členové komanda na srub namířili kulomet a rozstříleli ho.
Druhá vlna teroru byla ještě přízračnější. Estébáci a policisti stříleli do ležících skautů. Jednoho zavraždili, ostatní zranili.
Oba zabité skauty – Jiřího Habu a devatenáctiletého Tomáše Hübnera – nechali policisti pohřbít do neoznačených hrobů u zdi hejnického hřbitova.
Německý hrobník musel podepsat slib mlčenlivosti. Nikdo se neměl dozvědět, kde oběti leží.
Procesy
Zpráva z dobového tisku: „24. července v časných ranních hodinách byla zahájena akce Jizerka směřující proti zrádcům a rozvratníkům, kteří se zde opevnili v několika bunkrech a chystali se pomocí pancéřových pěstí a dalších zbraní – a pod vedením agenta CIA – podpořit připravovaný protivládní převrat. Diverzní skupina byla v lesích vypátrána, obklíčena a k dobytí bunkrů, ze kterých diverzanti zahájili palbu, musely být použity i dva lehké kulomety. Část vzbouřenců se po dlouhém boji vzdala, ale jejich vůdce Jiří Haba jednoho ze vzdávajících se záškodníků Tomáše Hübnera zezadu zastřelil a potom sám spáchal sebevraždu. Robert Hofrichter, Josef Veselý, Jindřich Kokoška, Jiří Majer a Radomil Raja byli zatčeni.“
Konec „mazlení“. Konec pokusů o převýchovu. Vyšetřovatelé se rozhodli skauty představit jako teroristickou skupinu.
Hlavním Habovým spoluviníkem byl podle nich Robert Hofrichter. Záznamy z jeho výslechů pravděpodobně odpovídají použitým „výslechovým metodám“.
Den po zatčení Hofrichter odmítal, že by měli v plánu jakékoli teroristické útoky. Tvrdil, že ani Haba takové plány neměl. Šlo jim jen o pokus o emigraci.
Ale už o dva dny později „přiznává“ pokus o likvidaci elektrárny v Kořenově. Popis akce nepůsobí příliš přesvědčivě:
„V měsíci červnu dal mně a Hübnerovi Haba úkol, abychom zničili třaskavinou elektrárnu v Kořenově. K tomuto úkolu jsme se připravovali a ke konci června neb začátkem července jsme odešli s Hübnerem do Kořenova a měli jsme na sobě civilní šaty. (…) Elektrárnu jsme nenašli a rovněž toho dne neměli jsme náladu provést nějaký teroristický úkol. Třaskavinu, kterou jsme měli s sebou, jsme rovněž odnesli zpět do úkrytu.“
Prokuratura nakonec poslala před soud 17 lidí. Kromě pěti přeživších skautů ještě jejich „komplice“, kteří se měli podílet na plánování teroristických akcí nebo skupině jen dodávali potraviny.
Nejvyšší trest dostal Robert Hofrichter – 20 let. Dva „pomocníci“, kteří se měli podílet na plánování akce, dostali po deseti letech, další dva po osmi. Ze zbylých tří skautů byl Josef Veselý odsouzen na 4 roky, Jiří Majer na tři a Radomil Raja na dva.
Relativně nízký trest si Radomil Raja vysvětluje tím, že s nefunkčním ramenem nebyl komunistům v pracovních lágrech k užitku.
Bez trestu
V roce 1949 skaut v Československu fakticky skončil. Byť k formálnímu rozpuštění organizace došlo až v následujícím roce.
Komunistické soudy poslaly do vězení 600 skautů a skautek, 11 odsoudily k trestu smrti. Odhady se ale značně liší. Například polistopadový místostarosta Junáka Josef Navrátil mluví o 1000 odsouzených a 13 popravených.
Ideologické stvrzení pokleslosti a nebezpečnosti skauta přinesl v roce 1953 spisek komunistického funkcionáře a novináře Aloise Poledňáka Skauting ve službách podněcovatelů války. Na tento typ pamfletu obsahuje text i relativně sofistikované argumenty.
„A v tomto chrámu přírody má skaut i svá božstva. Vyřezává je ze dřeva, lepí je z hlíny, klaní se jim jako lidé v nejdávnější minulosti života na Zemi. Zkrátka i tu skauting zneužívá romantického založení dětí a obrací jejich myšlení ne ke světu poznání a vědy, ale k tajemným božstvům, řídícím prý naše bytí,“ psal Poledňák.
Důraz na lásku k přírodě vede k odtržení dětí od skutečného světa teď a tady. Od pokroku. Argument, za nějž by se nemusel stydět moderní kritik ekologických hnutí tvrdící, že se chtějí „vrátit na stromy“.
V roce 1962 se jako poslední z odsouzených v rámci Akce Jizerka dostal na svobodu Robert Hofrichter. Trest mu byl podmíněně zkrácen.
Všichni byli po roce 1990 rehabilitováni.
Radomil Raja podal v 90. letech trestní oznámení na neznámého pachatele ve věci vraždy Jiřího Haby a Tomáše Hübnera. Příslušná ministerstva mu odpověděla, že případ nelze otevřít, protože policisté jednali v duchu tehdy platných zákonů.
Německý hrobník nemlčel. Ukázal rodinám místo, kde pohřbil zastřelené skauty. Ostatky byly exhumovány a uloženy do rodinných hrobů.
Akce Jizerka skončila.
