Mádlův glosář: Stát se Kellner majitelem Chelsea, ocení, že Křetínský už otestoval, jak to nedělat

Ve vzduchu visí spousta interesantních otazníků. Vyvolaly je zprávy, že Petr Kellner, šéf silné finanční skupiny PPF, projevil zájem koupit londýnský fotbalový klub Chelsea. Seznam dokonce zachytil zvěsti, že nabídku vedenou ke stejnému cíli měl zaslat i Daniel Křetínský. Ten to ale vehementně popírá. A jako zatím poslední posun v případu přišly zprávy publikované v anglických médiích, že Roman Abramovič nyní Chelsea nakonec prodávat nechce.

Buď tím tedy všechno končí, anebo nám ještě příští týdny či měsíce ukáží, zda přeci jen nedojde k vývoji a také, co z toho až dosud byla či je větší, nebo menší pravda .

Mnohé jistě zarazilo, že by do tak velké hry o jeden z nejsilnějších klubů světa mohl vstoupit Čech. Mohl. Petr Kellner ano. Ale u muže, který podobně jako finančníci jeho typu jednoduše řečeno dělají z peněz další peníze, se nabízí otázka, proč by si za poměrně zásadní část svého majetku pořizoval zrovna Chelsea, jejíž roční rozpočet musí pohádkovým anglickým cenám za televizní práva a dalším gigantickým příjmům navzdory po většinu sezon majitel Roman Abramovič stejně dolepovat ze svého.

V roce 2003 stála Chelsea na pokraji úpadku, ale miliardář z Čukotky jí svojí investicí připravil osud zcela opačný. Na Stamford Bridge začaly proudit hvězdné posily a tým vedený Josem Mourinhem, mezi jehož oblíbence patřil i brankář Petr Čech, začal v Angli získávat tituly a posunul se významem mezi nejmocnější kluby světa.

Mezi hvězdy tehdejšího týmu patřil i Didier Drogba:

Časem se Abramovič dočkal i triumfu v Lize mistrů, ale život, to nejsou jen výhry. Oslabil při velké krizi po pádu Lehman Brothers, další ránu utrpěla šíře jeho ekonomického portfolia po rozvodu. A všechno pak ještě vyhrotila diplomatická krize mezi Ruskem a Británií po útoku na špiona Skripala. Abramovičovi začaly britské úřady dělat problémy s jeho dalším setrváváním v zemi. A i když si za tím účelem rychle pořídil izraelský pas, vědomí toho, že je v Británii nechtěný, jistě mohlo přispět k tomu, že Abramovičovi přišlo na mysl Chelsea prodat.

Jak uvedly weby Týdne či Lidových novin, nabídku ke koupi měl poslat i Petr Kellner, který na stadionu Stamford Bridge drží tu nejluxusnější loži, Chelsea léta coby fanoušek podporuje a s Abramovičem se osobně velmi dobře zná.

Že je Abramovič ochoten Chelsea prodat, psala britská média již několik týdnů. Připomeňme si, že on sám klub koupil za 60 milionů liber (1,7 miliardy korun). Nyní měl jako prodejní cenu požadovat podle různých zdrojů 2–4 miliardy liber, tedy částku až šedesátkrát vyšší.

Pátral i Seznam. A jeho zdroj, obvykle velmi dobře informovaný, tvrdí, že hlavní fáze dosavadních jednání v této věci proběhla zhruba před měsícem. Abramovič prý měl vyhlásit, že Chelsea prodá za 4 miliardy eur. Přičemž podle tohoto zdroje měl svou nabídku na koupi Chelsea zaslat Abramovičovi i Daniel Křetínský, majitel Sparty. A měl nabízet 1 miliardu eur (25,86 miliardy korun).

Není tajemstvím, že Křetínský má vztah s Annou Kellnerovou, parkurovou jezdkyní a dcerou Petra Kellnera. Ten měl Abramovičovi za Chelsea nabídnout 2,3 miliardy eur (59,5 miliardy korun). Abramovič měl oběma vzkázat, že to je málo. A v tomto bodě zatím příběh končí.

Podívejte se na rozhovor s Annou Kellnerovou:

Britská média až dosud spekulovala o zájmu Jima Ratcliffa, magnáta z oblasti chemického průmyslu, který je s odhadovanou sumou jeho majetku 16,4 mld. dolarů (373 miliard korun) považován za nejbohatšího Brita.

Podobnou výši majetku -  310 miliard korun – připisuje časopis Forbes Petru Kellnerovi. Na 59 miliard pak „šacuje“ hodnotu Křetínského majetku.

Pokud by byla platná verze, že Abramovič myslí na prodejní sumu 4 miliardy eur (103 miliardy korun), pak by to asi na české magnáty bylo moc. Větší smysl nejspíš dávají uváděné částky zhruba o polovičním objemu.

Kellnerova skupina PPF v případu nekomunikuje. Daniel Křetínský se k chystaným nabídkám od Kellnera vyjadřovat nechtěl. Na dotaz, zda do hry nějakou nabídkou vstoupil on sám, Křetínský odvětil: „To mohu vyvrátit.“

Dosud největší Kellnerovou investicí bylo 64 miliard korun nasměrovaných na nákup Telefónicy. Jde tedy o podobnou sumu, jakou měl údajně nabídnout nyní. Otázka zní, jestli by chtěl tak zásadní část svého majetku investovat do subjektu, který sám o sobě nyní nevydělává. Chelsea by nutně potřebovala nový stadion, její ekonomika je zasažena limitujícím faktorem, kterým je kapacita stadionu 41 600 diváků. Existuje projekt stavby, který počítá s kapacitou zhruba o 20 000 diváků větší. Nový stadion by pro Kellnera znamenal další výraznou investici.

Spousta peněz – ale co za ně? Hlavním benefitem pro Petra Kellnera by v případě ovládnutí Chelsea byla bezpochyby skutečnost, že by jeho jméno do 5 minut znal prakticky celý svět. Což by mohlo posloužit třeba při jednáních v Rusku nebo Číně, kam Kellnerovy zájmy zhusta spadají.

Logo některé z Kellnerových firem na dresech Chelsea by  v tomto ohledu mohlo být v právě zmiňovaných zemích celkem terno.

Zpráva, že by český miliardář Petr Kellner mohl mít zájem o Chelsea, pochopitelně proskočila i na Ostrovy:

Kellner by ve fotbale nebyl zdaleka nováčkem. Prostřednictvím PPF byl spoluvlastníkem fotbalové Slavie v 90. letech, v časech Poborského, Bejbla a spol.

Na fotbal hodně vsadila Kellnerova placená televize O2, magnátovi patří velká hokejová hala ve Vysočanech, v Liberci bývá vídán na zápasech Bílých tygrů.

Jisté je to, že Petr Kellner opravdu nebývá zvyklý vyhazovat peníze oknem. Na rozdíl od Daniela Křetínského, kterého možná už v dohledné době přivítá doma coby svého zetě. Ale za jeho hospodaření ve Spartě jej asi úplně chválit nebude.

Ten, kdo se teď právě začal rozčilovat, že světy Chelsea a Sparty jsou si natolik vzdáleny, že je naprosto bláhové oba kluby byť jen zmiňovat na jednom řádku, vlastně má i nemá pravdu.

Londýnská Chelsea působí v anglické Premier League, nejsledovanější fotbalové lize světa, a ekonomicky se tedy pohybuje ve světě globálního byznysu. Výsledky a výkony Chelsea vábí po celé planetě, a proto logicky přitahují interes sponzorů, kterým se hodí prezentovat jejich značku na globálním trhu, a oslovit tak svým spojením se silou Chelsea Brity, stejně jako Maďary, Filipínce nebo třeba Egypťany.

Sparta Praha byla, je a bude slavnou, ale lokální značkou, svůj roční rozpočet tedy musí držet v intencích velikosti českého trhu a zdejší hodnoty televizních práv na českou nejvyšší soutěž.

Jinak ale Chelsea a Sparta dělají totéž, byť v příslušném měřítku. V živém organismu fotbalového klubu je pro fanoušky logicky vždy nejdůležitější počínání ligového týmu, po kterém se chtějí vítězství a získané trofeje. Výše vložené investice vám sice automaticky nezaručí, že když do týmu nasypete víc peněz než konkurence, musíte ji nutně porazit. Ale přinejmenším v delší časové řadě by se vaše ekonomická síla i v té rovině sportovní zúročit měla. A právě v tom je největší nedostatek Sparty. Nahlíženo optikou částek, jež do ní její současní majitelé Daniel Křetínský a J&T nasypali od roku 2004, kdy do klubu přišli, pak zcela jednoznačně neodpovídá tomu, co z toho klub dokázal, nebo spíš nedokázal vytěžit.

Od svého příchodu na Letnou udržoval Křetínský dlouhodobě rozpočet klubu zhruba na úrovni 300–350 milionů korun. Plzeň či Slavia dlouho fungovaly někde na bázi 150–250 milionů korun za sezonu.

Rok 2015 přinesl změnu. Do Slavie vstoupil čínský vlastník CEFC a našlehal rozpočet postupně snad až někam k 700–800 milionům korun ročně. Sparta loni v létě reagovala, otevřela peněženku a poskládala tým z nákladných zahraničních hráčů, jež vedl italský kouč Andrea Stramaccioni a jeho zhruba dvacetičlenný realizační tým.

A dopadlo to jako obyčejně. V květnu 2017 získala titul Slavia, v minulé sezoně pak prvenství slavila Viktoria Plzeň, která se do hvězdných válek obou „S“ nepustila, udržela si nákladovou složku rozpočtu v nezměněné výši a tu příjmovou naopak obšťastnila řádově půlmiliardovým příjmem za účast ve skupině Ligy mistrů. Plzeňští bossové k vykreslení situace použili alegorii, že jdou s právě uříznutým zeleným prutem proti tankům. A úspěšně.

Právě (ne)efektivita vynaložených prostředků nahlížená neodpovídajícím malým počtem získaných trofejí a úspěchů na evropské scéně je dlouhodobou velkou porážkou Sparty a jejího šéfa. Čtyři mistrovské tituly za 14 sezon, to je pro klub, který byl po celou tu dobu ekonomicky nejsilnější, zoufalý výsledek.

Daniel Křetínský podlehl vášni jménem fotbal snad až příliš intenzivně.

Příčina? Skutečnost, že se vystudovaný právník a politolog Daniel Křetínský zamiloval do fotbalu, do tajů jeho taktiky a strategií. Vedlo to k tomu, že si exekutivní pravomoci na četná rozhodnutí stahoval na sebe. Řečeno příměrem: Tak jako tisíce kluků po celém světě „paří“ fotbalového manažera jako počítačovou hru, pak Křetínský hraje totéž, jen v reálném životě a za své.

Události posledních měsíců signalizují, že po letech Daniel Křetínský možná přeci jen připustil, že Sparta je natolik velkým tělesem, aby se její záležitosti neřešily vždy jen v závislosti na tom, kdy má šéf zrovna chvilku, mezi nákupem elektrárny a plynovodu. Ustanovil se silný sportovní úsek (Ščasný, Rosický), jako generální ředitel vede krátce Spartu František Čupr, jeden z nezkušenějších manažerů Křetínské skupiny EPH.

Nedostatek domácích úspěchů měl u Sparty spojitost se sníženou šancí zahrát si Ligu mistrů a v ní peníze vkládané do rozpočtu majiteli vydělat zpátky. Od prosince 2006 Sparta na Ligu mistrů jen vzpomíná. Viktoria Plzeň ji za tu dobu hrála třikrát a je díky tomu soběstačná.

Jak Sparta, tak Slavia utrácejí mnohem víc, než vydělají. Ve Spartě se v průběhu let kumulovaná ztráta dofinancovávaná majiteli sečetla na sumě 1,4 miliardy. A teď se čeká na čísla za minulou sezonu, která budou naprosto katastrofální, podle časopisu Forbes půjde o minus 700 milionů korun. To byla cena za internacionalizaci, tedy příchody hráčů s 10krát vyššími příjmy, a přitom v mnoha případech horší výkonností, než jakou disponovali jejich čeští spoluhráči v kabině.

České fanoušky obvykle moc nezajímá, kolik co stojí a jestli se to vyplatí. Logicky, z cizího krev neteče. Ale z hlediska fotbalového byznysu je právě tohle klíčový faktor. Určující, jestli to celé dává ekonomicky smysl. Bez Ligy mistrů nikoliv.

Teď je třeba omluvit se za černou myšlenku, ale smutný víkendový příběh o pádu vrtulníku, na jehož palubě zahynul vedle jiných i Vičaj Srivadtanaprapcha, majitel Leicesteru City, tedy klubu, se kterým si Thajec v květnu 2016 užil v Anglii pohádkového mistrovského titulu, nabízí i úvahu: Co by se asi dělo se Spartou, kdyby se někdy něco stalo Danielu Křetínskému? Anebo kdyby ho prostě přestalo bavit utrácet stamiliony bez efektu zrovna tady?

Tragédie, při níž přišel o život majitel jejich klubu, zasáhla i hráče Leicesteru:

Ano, Sparta je stejně jako Slavia věčná, starší než Československá republika, jejíž stoleté výročí jsme si o víkendu připomněli. Ale je opravdu jen málo takových, kteří by byli schopni a ochotni garantovat, že Sparta bude mít na provoz k dispozici stejné prostředky jako dnes, spekuluje se až o miliardě korun ročně.  A co za to předvádí? Výpadek z Evropské ligy už v předkole a v lize teď sérii porážek na půdě soupeřů, a to v Plzni, Olomouci a čerstvě ve Zlíně. S vědomím, že v neděli přijede k derby na pražskou Letnou Slavia.

Tu dnes čeká dohrávka s Duklou, přičemž v myslích fanoušků ještě doznívají radostné ozvěny pohárového vítězství v Kodani. Ekonomicky ale platí, že i kdyby se v této soutěži Slavia přetrhla, sáhne si v ní nejvýše zhruba na 100 milionů, což jsou pěkné peníze, ale ani tahle suma spolu s příjmy od „normálních“ sponzorů současné nastavení Slavie nesaturuje. Dobré sportovní výsledky a výkony týmu poněkud zakrývají, jak neefektivně zatím vyhlížejí letní investice do Alexandra Baluty (62 milionů korun) nebo Petera Olayinky (83 milionů korun).

Ano, Slavia může počítat s tím, že by své hráče na evropském trhu mohla i dobře prodat (na podzim odmítla 6 milionů eur nabízených z Itálie za Tomáše Součka). Ale i tak platí, že kdyby se prostě jednoho dne přítok peněz z Číny zastavil, znamenalo by to při jeho současném nastavení přinejmenším dočasný kolaps klubu.

V živé paměti ještě zůstává květnová krize spojená s obrovskými problémy koncernu CEFC, majitele klubu z Edenu, jehož akvizice v ČR se včetně Slavie přesouvají na čínskou státní firmu CITIC, která se v případě Slavie patrně vlastnicky rozdělí o akcie se společností Sinobo.