Mádlův glosář: Prohra, ale bez ostudy. Šilhavý expresně vyvedl tým z deprese k fotbalové show

To srovnání se přímo nabízí. Začátkem září se fotbalová reprezentace nechala v Uherském Hradišti totálně zvalchovat týmem Ukrajiny. Skončilo to tehdy sice jen 1:2, ale všechny statistické ukazatele potvrzovaly jasnou převahu protivníka, třeba na střely tenkrát vyhrál Ševčenkův tým 26:11.

Následoval český debakl v Rusku (1:5) a trenérská výměna. Místo Karla Jarolíma přišel Jaroslav Šilhavý.

Ten v sobotu porazil tým Slovenska na jeho půdě v Trnavě 2:1 a situaci v Lize národů zkusil odjet zachraňovat do Charkova. Sice tam v úterý večer prohrál, těsně 0:1, ale po výkonu, který byl bezpochyby dramaticky lepší než ten před měsícem, odvedený proti stejnému protivníkovi v Uherském Hradišti.

Počet střel byl nyní takřka vyrovnaný (13:14), Čechům statistici z livesport.cz nasčítali dokonce víc střel na bránu (6:3), zblokovaných střel (3:2) i rohů (7:3). Přihrávek, pravda, Ukrajinci předvedli i nyní zhruba o 40 víc než Češi, v Uherském Hradišti ale byli konstruktivnější o plných 314 přihrávek!

Převedeno do češtiny: Český tým tentokrát nepřipomínal tlupu zoufalých výletníků, která se nějakým omylem ocitla v českých reprezentačních dresech a zoufale pak musela čelit náporům opravdových profesionálních fotbalistů. Tentokrát se namísto toho hrála (takřka) rovnocenná partie.

Takřka proto, že Ukrajinci nyní opravdu mají o něco lepší, technicky vskutku výtečně vybavené hráče. Ale Češi tomu tentokrát čelili týmovým pojetím plným odhodlání, což se o vystoupení před měsícem na Slovácku rozhodně říct nedalo.

Co se změnilo? Řada věcí. Tak třeba lidé a obsazení. Taktika. A především atmosféra uvnitř týmu.

Tak si to vezměme pěkně po pořádku a připomeňme si českou sestavu z Uherského Hradiště:

Vaclík – Kadeřábek, Gebre Selassie, Kalas, Brabec, Bořil – Sýkora, Souček, Hušbauer – Schick, Krmenčík.

A takhle hráli Češi v úterý večer v Charkově:

Zásadní rozdíl je v rozestavení, Šilhavý sází na klasické 4–2–3–1. Jeho předchůdce Karel Jarolím naproti tomu zkoušel obranu se třemi stopery doplněnou na krajích dvěma halvbeky a kombinovanou vpředu s dvojicí útočníků. To by možná fungovalo, kdyby měli Češi v utkání převahu, jenže – jak víme – opak byl pravdou.

Realita byla v Uherském Hradišti taková, že se pět českých zadáků postavilo na velmi staženou linii, před nimi absolutně nic nestíhali tři zoufalí středopolaři, v jejich prostoru logicky permanentně a totálně přečíslovaní soupeřem – a vpředu se soužili dva odříznutí útočníci, z nichž Krmenčík tehdy pomalu ani nezkoušel udržet či získat míč.

Trápení s nedostatečně pohyblivým Hušbauerem, vzájemným odtržením jednotlivých řad a nezájmem o to vracet se po ztrátě míče takzvaně „za balon“ pak o pár dní později vyvrcholilo v Rostově na Donu porážkou 1:5.

I slepý vidí, že pod trenérem Šilhavým jsou nyní výkony českého celku mnohem kompaktnější. V Trnavě chytal Vaclík, v úterý Pavlenka. Oba vyřešili před svou brankou spoustu problémů, oba inkasovali po gólu. Je to vyrovnaná, kvalitní dvojice a určit v jejím rámci kvalifikační jedničku bezpochyby nebude snadné.

Z obrany teď Šilhavému pro zranění vypadl Kadeřábek. Na jeho pozici se objevil Gebre Selassie hrající svůj 50. mezistátní zápas, stopery hráli Brabec a Šilhavým znovuobjevený Čelůstka. A v Charkově se občas ukazovalo, že když se zápas hraje v dynamičtějším stylu než v Trnavě, mají čeští stopeři problémy s rychlostním handicapem.

Ve středu pole chyběl kvůli kartám distancovaný Souček, což se nejspíš projevilo v klíčové situaci, kdy Barák ztratil míč a Malinovskij se dostal ke střele sice za vápnem, zato ve velmi nebezpečné středové pozici – a využil toho mimořádně přesně zacíleným projektilem, kterým zaznamenal rozhodující branku.

Výtečně fungoval další Šilhavého „znovuobjevenec“ Pavelka, který chvílemi upomínal na své nejslavnější liberecké chvíle, kdy v mistrovské sezoně jako jeden z mála českých hráčů zvládal ve velmi dynamické podobě charakteristiku „box-to-box“, tedy univerzálního hráče kmitajícího od vápna k vápnu. Po přestupu do Turecka ho zbrzdilo zlomené žebro, které mu prorazilo i plíci, což se pak negativně projevilo i na jeho reprezentačních výkonech v závěru působení Pavla Vrby i na začátku jarolímovské éry. Ale když si teď na něj Šilhavý vzpomněl znovu, byla to opravdu velmi šťastná myšlenka.

Velký potenciál prokazovali v Charkově i Schick a Jankto, který měl na noze dva góly, bohužel ani jednou ideálně zakončit nedokázal, dynamiku vnesl do hry i Vydra.

Díky různým faktorům (uzdravili se, byli ochotni přijet, dostali pozvánku) měl tentokrát Šilhavý k dispozici o něco lepší hráčský materiál než před měsícem Jarolím. I když stále chybí kupříkladu Darida. Ale je viditelné, že ačkoli česká hráčská špička není z nejširších, výkony na úrovni konkurenceschopné mírnému evropskému nadprůměru předvádět dokáže.

Ano, Slováci i Ukrajinci na letním MS v Rusku scházeli. Slovenský tým skončil v kvalifikaci za Anglií a teď si, pravda, po odstoupení trenéra Kozáka řeší své vlastní problémy. Ukrajinci v kvalifikaci nestačili na Island a Chorvaty, ale o tom, že teď jdou výkonnostně a sebevědomím nahoru, svědčí i jejich nedávná remíza 1:1 v Itálii.

Už teď je jisté, že Ukrajinci vyhrají „naši“ miniskupinu Ligy národů a postoupí o „level“ výš, do elitní divize. Češi si v listopadu se Slováky zahrají o to, kdo současnou úroveň udrží a kdo sestoupí o stupínek níž. Bude to mít vliv i na losovací koše standardní kvalifikace Eura 2020.

Tam pak z každé kvalifikační skupiny postoupí vždy dva nejlepší. A zbývající 4 týmy dodá Liga národů, z každého svého patra jednoho účastníka. Jestli se v případě neúspěchu ve standardní kvalifikaci může dostat i na Čechy, se v tuto chvíli složitě odhaduje. Jestli autor tohoto textu chápe systém správně, bude hrát důležitou roli, jak si ve standardní kvalifikaci povedou týmy z elitního stupně Ligy národů, jak Ukrajina, jak další týmy z „levelu“ B… Ale hledat tady případnou spásu bude asi složité a spíše nepravděpodobné.

Spása leží ve výkonech na hřišti, vhodně zvolených hráčích a taktice. A to všechno může vyplývat jen z dobré atmosféry uvnitř týmu.

Ta jarolímovská už zjevně na hráče působila spíš negativně. Neúspěch v kvalifikaci, v níž mimo Němců nesoupeřili Češi s nijak špičkovými týmy, s sebou logicky musel přinést depresi. Výlety do Kataru nebo Číny na tom nic nevylepšily, spíš naopak.

Vedle porážek a nejistoty, spočívající v tom, že se pokaždé hrálo s jinými lidmi, v jiném rozestavení, mnohdy i s jiným kapitánem, nahlodávala atmosféru i rostoucí vzájemná nedůvěra. A nejen v to, zda na nominace ke srazům i utkáním nemají náhodou vliv i jiné aspekty než sportovní forma a trenérovo spravedlivé uvážení.

Tradují se příběhy o tom, jak se kupříkladu nejmenovaný reprezentant omluvil ze srazu pro bolavý kotník, ale dostal příkaz, že ho musí okamžitě přijet ukázat, jestli si nevymýšlí. Načež pak ten bolavý kotník nezkoumal ani lékař týmu, ale nedůvěřivý trenérův asistent. A sypal prý přitom ze sebe pro hráče degradující poznámky.

Z reprezentantů teď postupně „lezlo“ i to, že se s nimi nikdo z vedení týmu po celou tu dobu prakticky nebavil. Opravdu těžko říct, čím se pánové Jarolím a Šeterle v předlouhých měsících mezi jednotlivými reprezentačními srazy zabývali. Ale budiž, měli svoje pojetí, které nevyšlo.

Teď víme, že tahle kapitola se měla uzavřít o spoustu měsíců dřív, už po neúspěchu v kvalifikaci. Tehdy prý byla Jarolímova smlouva ještě nerozvázatelná. Škoda, ztratilo se několik měsíců, během nichž se mohlo pracovat na něčem progresivním, místo toho se deprese jen stupňovala.

Ale co se stalo, stalo se, je třeba dívat se dopředu. K listopadovému přípravnému utkání v Polsku a k završení Ligy národů proti Slovákům. A pak směrem do další kvalifikace. Pokud v ní Češi budou hrát fotbal podobný tomu z Trnavy a Charkova, ostudu si neutrhnou a po Euru rozhodně budou přinejmenším pošilhávat.