Mádlův glosář: Připustili si Plzeňští proti Realu zázrak a ztratili hlavu? Chyby jak od dorostenců, hlesl Vrba

Výsledek 0:5 už viktoriáni z tohoto ročníku Ligy mistrů znají. V Římě v říjnu na soupeře absolutně nestačili, proti AS propadali ve všem. Před cestou do Madridu proto trenér Pavel Vrba vymyslel nový strategický koncept s pohyblivými halvbeky. A fungovalo to, až do posledních minut měla Viktoria šanci sahat na San Bernabeu po remíze.

Plus mínus totéž, byť tentokrát s výše položeným těžištěm práce Milana Havla u pravé postranní čáry, hrála Plzeň i tentokrát doma ve Štruncových sadech. A na rozdíl od Říma v technicko-taktickém uspořádání problém nebyl.

Pět gólů tentokrát Plzeň dostala po chybách individuálních. Ovšem po chybách takového rázu, že se jich viktoriáni běžně prostě nedopouštějí. A ani to nevypadalo, že by si je Real svým pojetím hry nějak extra vynutil.

Tak proč Plzeňští začali kupit chyby, které Pavel Vrba přirovnal k dorosteneckým? Samotnému by mi to ještě včera asi přišlo nemožné, že by u tak protřelých harcovníků mohlo něco takového nastat, ale zdá se, že i Hubníka a spol. prostě „dostalo“ a vykolejilo to, že hrají na vlastním stadionu s asi nejslavnějším klubem světa.

Ano, kdysi někteří z nich nastoupili už i proti Barceloně a Milánu, tehdy ještě v zapůjčeném Edenu. Ano, na nový moderní stadion Plzně pak zavítaly už i Bayern Mnichov a Manchester City. Ale pozor, tentokrát byla ve hře ještě jedna zcela mimořádná ingredience navíc.

Možná se úplně pletu, ale tipl bych si, že Plzeňské vyvedl z konceptu a koncentrace chvilkový závan omamného pocitu, že by snad soupeře jménem Real Madrid, poslední dobou viditelně zranitelnějšího než kdy jindy, mohli viktoriáni v tomto magickém večeru snad i přehrát a porazit.

A to proto, že hosty z Madridu u sebe doma po čtvrt hodiny viktoriáni opravdu přehrávali. Real se s omlazeným složením obrany nechal zatlačit poměrně hluboko před vlastní branku, Hrošovského střílený centr si Nacho v obranném zákroku srazil na břevno, na další nastřelovaný balon pak přímo před bránou Chorý jen těsně nedosáhl… Real měl vskutku štěstí, Plzeň zápas reálně rozehrála na vedení 2:0. (Ve 33. minutě, pravda, už za stavu 0:2, pak ještě v jasné šanci promáchl Řezník.)

Jenže za prvé Viktoria ty góly nedala a za druhé se z toho opravdu možná trochu „zbláznila“. Ale ne v tom duchu, že by se začala vrhat bezhlavě do útoku a nechala se od soupeře do své odkryté obrany přepadávat a přečíslovat. Nic takového, k obraně bylo hráčů vzadu vždy k dispozici dost.

Ale nechat si dát v krátkém sledu dva góly přímo ze standardních situací, a to po hrubých nedůslednostech? Řeklo by se: Kdy už se chcete na bránění standardky maximálně koncentrovat a provést všechno na milion procent, když ne proti Realu Madrid? Možná se odpověď skrývá v tom, že hrajete právě s Realem Madrid. To kouzlo okamžiku vás pohltí, v tu chvíli zapomenete na základní automatismy a začnete dělat, s prominutím, pitomosti.

Ano, Karim Benzema je jistě mimořádně talentovaný fotbalista, ale aby na jeho kličkovanou tři nebo čtyři protihráči s nelíčeným zájmem tak zírali? Moment, kdy mu Řezník nesmyslným vytočením trupu otevřel autostrádu k bráně a prvnímu gólu utkání, byl vskutku k nevíře.

Benzema dal v Plzni góly dva a UEFA upozornila na to, že ve službách Realu měly pořadová čísla 200 a 201:

„Chovali jsme se spíš jako dorostenci než jako dospělí. A pykali jsme za to,“ přitakal i Pavel Vrba. Poslední tým, u kterého byste čekali, že atmosféře zápasu podlehne, je přitom asi právě velezkušená Plzeň. Ale stane se, všichni jsme jen lidé, každý z nás někdy vypadne z role a zjančí se. Obvykle když nás něco zaskočí.

I fotbalisté chodí do zápasu vybaveni nějakou základní představou možného vývoje utkání a s tím souvisejícím mentálním nastavením, které se samozřejmě odvozuje od úrovně soutěže, kvality protivníka, situace v tabulce a podobně.

Tlak, pod který Plzeň slovutné hosty v první čtvrthodině dostala, možná natolik předčil cokoli, co si viktoriáni vůbec dokázali před utkáním představit, že je to z jejich komfortní psychické zóny na chvíli vyvedlo. A než se do ní vrátili, bylo to 0:4.

K čemu to přirovnat… Jako byste potkali Miss World nebo filmovou hvězdu, o které léta sníte. A co víc, najednou by na vás dokonce zčistajasna házela oči zpod duchny! A vás by ten neočekávaný příval blížících se zázraků rozhodil a odrovnal natolik, že… Že by prostě nic nebylo. Plzeňští vám po středě potvrdí, že od pohádkového snu k debaklu vede někdy cesta mnohem kratší, než by se bývalo zdálo.

I Real Madrid je nyní rozhodně na výletě ze své komfortní zóny, a to už nějaký ten pátek. Po debaklu v El Clásicu padl trenér, hledá se nový, herní součinnosti týmu jsou teď limitované, o kombinační lehkosti nemůže být ani řeči. Ale když nefunguje tým, jsou tu ještě individuální schopnosti jeho členů. A ty jsou vskutku mimořádné, proto jsou ti lidé v Realu.

No a když jim protivník oslněný šalebnou myšlenkou na epochální vítězství začne v poblouznění ducha rozdávat dárky, pak jimi nepohrdnou. Za první půli měl Real pět střel na bránu, z toho čtyři se proměnily v góly. Hotovo a na shledanou!

Připomeňte si sestavu, v níž Real v Plzni nastoupil:

Zápas si můžeme rozložit do tří základních fází: 1) Patnáctiminutový úvodní tlak Plzně. 2) Dvacetiminutovka přesně mezi 20. a 40. minutou, v níž Real vsítil čtyři branky. 3) Dohrávání zápasu ve druhé půli, v níž se Plzeň koncentrovala spíš na to, aby ostuda ve skóre nebyla ještě větší. Nebo dokonce rekordní. Nejvyšší výhry venku v Lize mistrů zatím zaznamenaly Marseille v Žilině, Šachtar Doněck na hřišti BATE Borisov a Liverpool v Mariboru. Vždy to skončilo 0:7 z pohledu domácích.

Plzeň přeci jen skončila o kapku líp a když se vrátíme ke zmíněným třem fázím utkání, pak musíme vypíchnout jeden moment, který notně přispěl k tomu, že úžasně vyhlížející fáze 1 skončila a začala pekelná „dvojka“.

Sergio Ramos patří mezi ikony Realu Madrid, vyhrál s ním, co se dalo. A za ty roky moc dobře ví, že k úspěchu mohou vést nejen prosluněné bulváry, ale i temnější uličky. A když je třeba, vůbec se nezdráhá takovou zkratku použít.

Po střetu s Ramosem musel scénu minulého finále Ligy mistrů opustit kulhající a plačící liverpoolský kanonýr Mo Salah. V Plzni se Ramosův loket ve 13. minutě zápasu potkal s nosem Milana Havla. A na nešťastnou náhodu to úplně nevypadalo, nicméně žádná karetní odezva se nekonala.

Efekt měla ta epizoda zásadní. Z Havla doslova crčela spousta krve, přišlo ošetřování – a Plzeň vypadla ze svého úvodního famózního rytmu. Havel byl navíc i po ošetření ze srážky s Ramosem otřesen, ztratil tah a ve 38. minutě ho musel vystřídat Petržela. Vedle pauzy na oddech a přerušení soupeřova tlaku tak Ramosův loket zařídil Realu i dominanci na obou křídlech, protože nalevo byl David Limberský tentokrát jen stínem kupříkladu svého vlastního výkonu v Madridu.

Buď jak buď, od Sergia Ramose je jistě pěkné, že Milanu Havlovi po utkání napsal na Twitter vzkaz o neúmyslnosti svého faulu s přáním brzkého uzdravení.

Však se podívejte sami:

Jak to má tenhle chlapík se svědomím, ponechme jeho vnitřnímu duševnímu světu. Ostatně s tím, že nebude nikdy pasován za rytíře fair play, už asi tak nějak počítá. Ale umí si to vynahradit jinak, třeba když slavívá vítězství v Lize mistrů. Navzdory tomu, že si teď prožil opravdu slabší týdny, si Real Madrid postup ze skupiny už jistě utéct nenechá. A před jarní vyřazovací částí bude mít relativně dost času na to, aby se herně revitalizoval. A až pak případně vyhraje čtvrté finále v řadě a Ramos bude v Madridu (ne doma, ale na novém stadionu Atlética) slavit s trofejí, vzpomeňme si i na ten jeho údajně nechtěný loket z Plzně. Ale třeba už tentokrát Ligu mistrů znovu nevyhraje, uvidíme. Jak se říká, karma je zdarma…