Mádlův glosář o fotbale nemocném Berbrovou mocí. Vyléčit se musí sám, až pak může přijít třeba Nedvěd

V celé republice by se nejspíš našlo jen málo jedinců s ještě negativnějším mediálním obrazem, než jakým oplývá Roman Berbr, místopředseda Fotbalové asociace ČR. Ostatně sám si pověst temného černokněžníka svými občasnými kontroverzními výlevy po léta budoval. Jeho cílům sloužilo, když se ho lidé uvnitř fotbalu báli.

Chcete příklady? Tak třeba po odstoupení Ivana Haška z pozice šéfa českého fotbalu Berbr pravil, že je to lepší, než kdyby Haška přejela tramvaj. Svému kritikovi Vlastimíru Hrubčíkovi zase vzkázal, že to může „dotáhnout leda k sebevraždě“. Chyby rozhodčích ve prospěch české reprezentace spojil Berbr s výrokem: „Všichni jsme rádi, že tam (v komisi sudích UEFA) máme Dášu Damkovou.“ A vrcholem jsou pak jeho opakované výroky o rozdělování státních dotací subjektům „spřáteleným a těm, co nás volí“. A samozřejmě, že zdaleka nejde jen o ostré výroky, ale i historická pojítka s korupčními kauzami či Berbrovu krátkou kariéru ve službách Státní bezpečnosti.

Roman Berbr už se dokonce dočkal i svého parodického falešného účtu na Twitteru:

Co si o něm myslí lidé mimo fotbal, to Berbra nikdy moc nezajímalo. Na rozdíl od politiků, jež volí obyvatelstvo starší 18 let, totiž v rámci jednoho z největších spolků v zemi čerpá Berbr svou moc z hlasů fotbalových funkcionářů, o které naopak po léta pečuje.

A právě tady se nůžky rozevírají. Širší veřejnost nechápe, jak se ve vedení fotbalu může i v roce 2018 držet osoba, která sotva otevře ústa, přivede tím na vaše čelo krůpěje studeného potu evokované šalbou, že jste se nechtěně přesunuli v čase i místě. A to snad někam do 80. let na Kubu či do Libye, na projev Fidela Castra či plukovníka Muammara Kaddáfího. Každopádně do společnosti, ve které už dávno nechcete být.

Jenže pak přijde valná hromada Fotbalové asociace ČR, jako třeba loni v prosinci, a Berbr na ní dostane v české komoře 117 hlasů, proti jsou jen 3 stateční a 4 se zdrží hlasování.

I proto nyní získala velkou odezvu petiční akce, ve které se objevila jména jako Karel Poborský, Jan Suchopárek, Luboš Kozel a mnozí další mládežničtí trenéři a pracovníci. Více o ní zde.

Ani slůvkem v ní nebyl zmíněn Roman Berbr. Petice neobsahovala ani žádné výzvy k předání fotbalové moci. Nic takového. Jen ocenila práci odcházejícího šéfa sportovně-technického úseku FAČR Michala Prokeše, vyjádřila nesouhlas s personálním opatřením, k němuž v souvislosti s ním vedení asociace sáhlo, a požádala o garance udržení současného stavu projektu.

Ovšem už jen samotný fakt, že si někdo dovolil s generalissimem Berbrem nesouhlasit a ještě to sdělit veřejnosti, zapůsobil na Strahově v současné atmosféře utažených šroubů berbrovské autokracie jako výbuch ručního granátu.

Nabízí se otázka, jestli ta exploze nějak zatřese s Berbrovou mocí. Zdá se, že bezprostředně nikoli. Ale události uplynulých dnů a týdnů by mohly začít skládat mozaiku, z níž vznikne to, co v českém fotbale po léta dramaticky scházelo. A sice opozice tvořená lidmi, kteří by v Česku chtěli fotbal rozvíjet ve svobodnějším prostředí. Bez Romana Berbra a jeho soldatesky. Jenže pyramida moci tvořená zhusta bývalými rozhodčími, tedy pyramida, na jejímž vrcholku se Berbr sluní, má v danou chvíli stále zcela drtivou převahu. Proč?

I proto, že řada fotbalových funkcionářů, pracujících zejména na úrovni okresů, se s mediálními nálepkami kolem Berbra absolutně neztotožňuje. Místo jeho estébácké minulosti a temnoty kolem rozhodčích akcentují jeho rozhodnost a autoritativnost jako pozitivní vlastnosti, která podle nich drží český fotbal pohromadě.

Berbrův přínos na sociálních sítích opakovaně zdůrazňuje kupříkladu Josef Novotný, který „funkcionaří“ na Chebsku:

Odmysleme si teď jeho poněkud zemitý slovník a uchopme ta slova jako názor, který je třeba brát v potaz, protože i vzhledem k výsledkům fotbalových voleb není rozhodně ojedinělý. A také proto, že svět není černobílým rejdištěm hrdinů a padouchů, jak to pohádky, westerny, a přiznejme sebekriticky, že i média leckdy zjednodušují.

Nabízí se třeba konkrétní aktuální příběh Michala Prokeše. Ambiciózní, výřečný mladý muž dostal před třemi lety od tehdejšího fotbalového předsedy Miroslava Pelty volnou ruku, a díky státním a krajským dotacím také prostředky na to, aby vybudoval nový, výkonnější systém výchovy talentované mládeže. I trenérů.

Vedle toho Prokeš dostal od Pelty do ruky i platební kartu. Zdroje se shodují, že Pelta tehdy neuměl vyplnit Prokešovy mzdové nároky, mimo jiné proto, že by to patrně neprošlo přes místopředsedu Berbra. A tak to vyřešil po svém. Podle všeho slovy: „Tady máš kartu a dělej si s ní, co chceš.“

Když loni v létě Pelta obvinění z dotačních machinací musel vedoucí pozici v čele svazu opustit, ztratil Prokeš jeho záštitu.

A teď se můžeme dohadovat, zda nyní Berbr nechal Prokešovi udělat interní kontrolu vyúčtování plateb z jeho karty proto, že je Berbr dobrým hospodářem, nebo proto, že z Prokeše cítil možné ohrožení, spočívající v úvahách, že by si snad mohl vystavět jinou mocenskou pyramidu nikoli z rozhodčích, ale z trenérů, kteří by na okresech postupně zkusili nyní vládnoucí gardu vytlačit.

Dost možná tyto faktory fungovaly zároveň. A nejspíš i mnohé další. O tom, jaká suma při vyúčtování chyběla, se v zákulisí jen spekuluje, vzduchem létají různé, obvykle dost vysoké cifry. Na druhou stranu se zdroje shodnou, že schodek byl kompletně uhrazen. Údajně i s výraznou pomocí peněženky Miroslava Pelty, který tak podle všeho přijal spoluzodpovědnost za provoz zmíněné Prokešovy karty bez pravidel. A po dlouho bez jediné kontroly finančního oddělení řízeného Liborem Kabelkou. To prý činilo opakované pokusy kontrolu provést, ale Michal Prokeš to podle informací z FAČR dlouhodobě odmítal, což patrně dva a půl roku ve vedení asociace nikomu nevadilo – a začalo to podle všeho vadit až letos v srpnu.

Michal Prokeš přišel na FAČR pracovat z Dukly Praha:

Ano, na FAČR se leckdy dějí vskutku pozoruhodné věci, které se slovem „pořádek“ nejspíš úplně nekorespondují. A mnozí mohou Berbrovi zatleskat, že teď v případě Prokeše pořádek udělal. Jenže celý obrázek je plastičtější. Trenéři mládežnického úseku v čele s legendou českého fotbalu Karlem Poborským, ambasadorem projektu akademií, velmi razantně akcentovali Prokešovy zásluhy a nezastupitelnost v celém košatém mládežnickém projektu.

Možnou mocenskou aktivační linku Prokešova odchodu podtrhává souběh dalších personálií, jež na Strahově proběhly v nedávném období. V první řadě letní přeskupení komise rozhodčích, již po odchodu Michala Listkiewicze, označovaného Berbrem za „polské neštěstí“, ovládly osoby, které má pod kontrolou, přičemž vše svým jménem zaštiťuje bývalý reprezentant Jozef Chovanec. Odbojný šéf videoprojektu Roman Hrubeš „byl odejit“ už po několika týdnech.

Připomeňte si Výzvu Seznamu s Jozefem Chovancem:

Podobně byl z mezinárodní listiny sudích vyškrtnut Radek Příhoda, který také nepatří zrovna do stáje Berbrových přívrženců. A po vyškrtnutí Prokeše už se na to vše nemohl dívat Rudolf Řepka, dlouholetý generální sekretář FAČR. A podal abdikaci ke konci roku. To je ze všech funkcionářských změn na Strahově ta nejdůležitější.

Zůstal Roman Berbr obklopen lidmi, které má plus minus pod kontrolou. Nabízí se však otázka, zda-li už absolutní mocenský vzestup této kontroverzní osoby nepřekračuje hranice únosnosti.

Ten vzestup měl svůj vývoj. Romanu Berbrovi léta seděla role šedé eminence, která tahala za nitky, ale širší veřejnost o ní neměla zásadnější povědomost. To se začalo měnit, když Berbr v roce 2011 vystoupil před oponu coby nový člen výkonného výboru FAČR, jakési fotbalové vlády. Posléze se posunul do role místopředsedy.

A nikdo nepochybuje o tom, že ač místopředsedou, je právě Berbr od Peltova pádu nejmocnějším mužem českého fotbalu. Proč? Tady je vysvětlení: Exekutivní moc drží výkonný výbor FAČR čítající nyní 12 osob. V něm má Berbr samozřejmě stoprocentní hlas svůj, pod kontrolou pak i hlas své manželky Dagmar Damkové, hlas Miroslava Liby, hlas Michala Blaschkeho, hlas Karla Kuly a hlas Rostislava Votíka. To je celkem šest hlasů, tedy polovina.

A reálně spíše pohodlná většina, když připočteme, že se s Berbrem mnoho nepřou ani předseda Martin Malík či Tomáš Paclík, majitel Viktorie Plzeň. Moravská moc ve FAČR padla v prosinci prolomením stanov, které až dosud dávaly moravským zástupcům právo majority, jež se projevovalo tak, že jejich komora měla možnost zablokovat volbu předsedy. Leč poté, co moravští zástupci ve výkonném výboru Zdeněk Zlámal s Pavlem Blahou v tomto boji lidově řečeno „vyměkli“, nemají v trojici s hypoteticky trochu odbojnějším Pavlem Nezvalem ve výkonném výboru stejně žádnou reálnou sílu.

A šéf samostatné ligy Dušan Svoboda teď jen poulí očima nad tím, kam to vedlo, když se jeho domovská Sparta loni v létě shodla s Berbrem na společném kandidátovi na předsedu Martinu Malíkovi. Ten se sice všemožně snaží chovat slušně, ale realita je taková, že bez Berbrova souhlasu neprosadí prakticky nic.

Připomeňte si rozhovor s Dušanem Svobodou:

Jak si Berbr tuhle moc vybudoval? Krátkou, ale neopomenutelnou etapu své životní pouti psal tento někdejší ligový sudí od 1. února 1979 do 31. ledna 1980 jako referent 2. oddělení I. odboru správy Státní bezpečnosti Krajské správy Sboru národní bezpečnosti v Plzni. Po listopadu 1989 se z něj stal kapitalista, provozoval prodejnu stavebnin v Nýřanech. A na své pozici fotbalového krále, o níž chceme hovořit především, začal pracovat někdy po roce 2000.

Vycházel ze stanov tehdejšího Českomoravského fotbalového svazu, jehož vrcholným mocenským orgánem je valná hromada. A zásadní část jejích delegátů se tehdy stejně jako nyní rekrutuje z okresních fotbalových svazů. Přičemž valný zájem pracovat na nich tehdy krátce po listopadové revoluci, a ostatně ani dnes, jaksi neregistrovali.

Berbr oslovil řadu bývalých rozhodčích, aby se těchto pozic chopili. A vybudoval tak armádu svých věrných, které umí namotivovat k tomu, aby ho volili a poslouchali prakticky bezvýjimečně. Způsobů, jak věrné povzbudit, třeba při rozdělování státních dotací nebo volných vstupenek na mezistátní zápasy, je spousta. Stejně jako způsobů, jak trestat nepoddajné. Ať už za pomoci finančních škrtů, diskutabilních verdiktů rozhodčích, nebo třeba na bázi verdiktů nejrůznějších komisí, které technolog moci Berbr samozřejmě také zaplňuje svými lidmi.

Roman Berbr se nedávno objevil u soudu s někdejším bezpečnostním manažerem FAČR Martinem Syneckým:

Poté, co se po odtržení ligy snížil počet jejích zástupců ve výkonném výboru FAČR ze 4 na 2, poté, co ze hry vypadl předseda Pelta, a poté, co Berbr za pomoci tlaku z FIFA a UEFA zlomil moravské hnutí odporu, je výkonný výbor přehlídkou jeho moci. Ani sám v místnosti nemusí sedět. Ani nemusí být napříště místopředsedou. Jeho věrní hrají role, které jim zadá, bez odmlouvání. A plní je do puntíku.

Co s tím? Fanoušci volají ku pomoci sponzory. Jenže ti ve většině případů podporují ligu nebo ligové kluby, s tím nemá FAČR pranic společného. Berbrova asociace registruje jen sponzory reprezentace a pohárové soutěže. Z této strany zatím žádné signály o možném předčasném ukončování platnosti smluv nezaznívají. A lze to i chápat, sponzorská loga nosí na svém dresu reprezentanti, nikoli Berbr. A pokud nepřijde nějaká pekelná vlna vyhazovů kvůli zmiňované petici, sponzoři se od národního týmu před kvalifikací, z níž je reálná šance postoupit na Euro, nejspíš neodvrátí.

Největším „sponzorem“ Berbrovy asociace je Ministerstvo školství, odtud proudí do fotbalu ročně přes půl miliardy korun. Poté, co byla loni FAČR spolu s předsedou Peltou obviněna z dotačních podvodů, tehdejší ministryně Valachová dotace do fotbalu zastavila. Vydrželo jí to ale jen týden.

A co nyní? Ministerští úředníci těžko mohou dotační pravidla nastavovat podle toho, jestli v daném spolku rozhoduje více, či méně sympatická osoba.

A ligové kluby mají mezi 200 delegáty na valné hromadě jen 32 hlasů. Přičemž protestní volání pražské Slavie loni stejně vyslyšel jen málokdo z ligistů. Ač se liga odstřihla, pořád má Berbr i na ligové kluby silné páky a ty jsou si toho dobře vědomy.

A ani nejhlasitější loňský letní kritik Jaroslav Tvrdík, šéf představenstva Slavie, nyní Berbrovu pozici nezpochybňuje:

Berbrovi i jeho věrným tak od prosince 2017 běží čtyřletý mandát. Přičemž Romanu Berbrovi je 64 let. Možná časem odejde do důchodu, možná ne. Ale jeho samotným odchodem se nic nezmění, jen se v pyramidě jeho moci posune na samotný vrcholek Miroslav Liba nebo Dagmar Damková či někdo podobný.

Jaroslavem Tvrdíkem zmiňovaný Pavel Nedvěd podle informací Seznamu nemá v horizontu nejbližšího roku či dvou v plánu pozici viceprezidenta Juventusu Turín opouštět.

Ano, opakovaně v minulosti naznačil, že je připraven pro český fotbal pracovat. Snad i jako předseda.

Velmi pravděpodobné ale je, že by byl ochoten do předsednického křesla usednout jedině v případě, že na tom v českém fotbale bude panovat absolutní shoda, včetně toho, že mu valná hromada navolí do výkonného výboru osoby, se kterými bude ochoten spolupracovat. Což nebudou, troufáme si tvrdit, ani Roman Berbr, ani jeho souputníci.

To znamená, že tak jako tak by z okresních fotbalových svazů na valnou hromadu museli přijet buď jiní lidé, nebo by alespoň museli volit úplně jinak než dnes. Jestli je k tomu může přimět jméno Pavla Nedvěda či jiné podobné osobnosti, ekonomický tlak nebo jiné faktory, dnes těžko soudit. Může to být běh na hodně dlouhou trať.

Ale pokud by i na okresních úrovních převzali větší iniciativu trenéři či bývalí fotbalisté právě na úkor rozhodčích, šlo by všechno mnohem snáz. Bez osobní statečnosti spousty lidí i na těch nejnižších úrovních to rozhodně nepůjde. Pokud si český fotbal připustí, že je nemocný, měl by mít zájem o to, začít se léčit sám. A nečekat pořád na spásu, kterou mu zázračně přinese někdo jiný.

Připomeňte si velký rozhovor s Pavlem Nedvědem: