Článek
Policejní manévry vyvolané obavami z možného běsnění, očekávaného kolem utkání Opava-Ostrava, jako by nás vrátily zpátky v čase, někam do devadesátých let nebo na začátek tisíciletí.
Šestadvacet osob bylo zatčeno zejména za drobnější potyčky, maskování obličeje či neuposlechnutí pokynů policie, jeden fanoušek je podezřelý z krádeže. O tom, že všechno neprobíhalo zcela v rukavičkách, svědčí údaj o 4 zraněných policistech.
Podívejte se na obrazovou reportáž Adama Sušovského:
Video: Redakce Seznam
V zásadě lze ale asi konstatovat, že se strážcům zákona podařilo udržet situaci pod kontrolou a nikdo další snad nepřišel k úhoně na zdraví, ani na majetku. Navzdory zkazkám o chystaných provokacích typu pálení vlajek soupeře, jež snad měly směřovat k předčasnému ukončení utkání, v reálu k ničemu takovému nedošlo. A zápas proběhl ve famózní atmosféře zaplněného opavského stadionu, na kterém duel sledovalo i 1 000 příznivců hostí.
Chválabohu dopadlo vše dobře a je určitě skvělé, že se nic nepodcenilo. Záleží samozřejmě na jednotlivých fanoušcích, jestli své chování udrží v příslušných mantinelech, záleží na práci policie a v dlouhodobém horizontu i na tom, jak se svými příznivci, normálními i problémovými, pracují samy kluby. I v tom nastal oproti minulosti významný posun.
„Nevycházejte ven, přijedou fotbaloví fanoušci a bude nebezpečno.“ Doporučení podobného charakteru měla naštěstí výrazně vyšší četnost a platnost v letech minulých, jak v Česku, tak v řadě míst na kontinentu, ať už v Anglii, Nizozemsku, Polsku…
Hooliganská kultura vysoké agrese a násilí se u nás nejvyšší měrou odprezentovala v roce 1985, kdy příznivci pražské Sparty rozmlátili vlak, který je vezl z Banské Bystrice, kde Berger a spol. titul v posledním kole získali.
O těch událostech ostatně vypráví známý film Karla Smyczka Proč?
Po listopadu 1989 se uvolnily politické poměry, ale negativní jevy spojené s radikálními fotbalovými příznivci se začaly spíše prohlubovat. Třeba i v rámci „fanouškovstva“ jednoho klubu se profilovaly odlišně vyladěné a navzájem i sobě nepřátelské skupiny. Někteří fandové byli orientováni ultrapravicově, jiní zase ultralevicově. A všichni se chtěli prát. A tím se tak nějak životně realizovat. Ostatně mnohým z nich ten „jejich“ fotbalový klub sloužil jen jako vlajka, pod níž se sdružovali.
Negativní roli sehrávaly i antagonismy či naopak družby s podobně laděnými bojůvkami zpoza hranic, obvykle ze Slovenska či Polska.
Zejména v 90. letech byly časté bitky přímo na stadionech nebo v jejich nejbližším okolí, běžné bylo vytrhávání nebo pálení sedaček na stadionech, rozbíjení hygienického zařízení, cestou na stadion rozbíjení výloh či drancování benzínek.
Největší problémy byly obvykle s příznivci Baníku, Sparty či Zbrojovky Brno.
Mimořádný exces nastal v srpnu 2000, kdy skupina 9 příznivců Baníku Ostrava házela kamením po vlaku, ve kterém cestovali příznivci Sigmy Olomouc. Jen díky tomu, že foukal vítr, nepodařilo se jim zapálit i oheň, takže nedošlo k ještě větší tragédii, protože měli připravené i zápalné lahve. I tak jejich útok kamením zaplatila Iveta Cichá ztrátou oka. Jen prostě nasedla do špatného vlaku… Viníci dostali u soudu tresty odnětí svobody od 26 měsíců do 4 let.
V průběhu let se podařilo násilnické jevy u fotbalových příznivců utlumit. Požadavkům vyšší bezpečnosti se přizpůsobila samotná architektura a vybavení stadionů, zapůsobily i soudní zákazy vstupu na stadiony udělované podněcovatelům problémů.
Pokud ještě nyní rvačky probíhají, tak podle dostupných informací tím způsobem, že si dvě bojůvky dají sraz někde na poli a svoji touhu po bitce si zrealizují tam, aniž by do toho zatahovaly „civilní obyvatelstvo“.
Trailer k britskému filmu Hooligans o násilí fotbalových fanoušků:
V hledištích sice dodnes zaznívají mnohé vulgarity, projevy rasismu či antisemitismu, ale přímé násilné ohrožení nastalo naposledy v březnu 2014 při utkání Baník Ostrava – Sparta Praha, kde zakuklené osoby ve snaze zaútočit na sektor fanoušků hostí pobíhaly po normální tribuně stadionu na Bazalech, na které seděly i rodiny s dětmi. Vzduchem tam poletovaly utržené sedačky – a tehdejší ministr školství, mládeže a tělovýchovy Marcel Chládek hned volal po razantních změnách, jež by takovým excesům napříště zabránily.
Hovořil o návratu policie na stadiony (dnes platí, že je připravena mimo ochozy a zasahuje až tehdy, kdy pořadatelé situaci nezvládají). Hovořil také o povinné registraci fanoušků. Utekly čtyři roky a nic z toho se nestalo, veškeré úvahy o změnách v bezpečnostní oblasti se rozplizly v čase a při předávání zodpovědnosti za ligu z Fotbalové asociace ČR na Ligovou fotbalovou asociaci, tvořenou kluby, jež se soutěže účastní.
A nikomu to ani moc nescházelo, protože se ve zmíněném mezidobí nic strašného nestalo. Zavedení povinné registrace fanoušků, jež v západní Evropě řeší situaci největší měrou, se v Česku příliš „nechytá“. Fanoušci k tomu mají nedůvěru až odpor a kluby se obávají, že by toto opatření snížilo návštěvy.
Ty mají v lize nejvyšší Slavia, Sparta a Baník. Jeho podpora mezi obyvatelstvem v regionu je masivní, čemuž kupodivu dlouhá léta neodpovídal prakticky totální nezájem místních velkých firem o sponzorskou podporu klubu.
I v tomto směru mění Baník Ostrava nyní pod vedením Václava Brabce, který se majitelem klubu stal v lednu 2016 a prakticky ho vytáhl ze s…, prostě z velkých ekonomických problémů.
Dobře ví, jak jsou při své početnosti i radikální fanoušci pro klub důležití, a jak se ukázalo, daří se mu formou dialogu s nimi držet vše pohromadě, bez většího průšvihu, který přitom vzhledem k divoké povaze fans může nastat kdykoli.
Ostravští příznivci zpívají: Baníčku, my jsme s tebou
Fanoušci vědí, že se jim dostane sluchu, na druhou stranu ale třeba i to, že si nebudou diktovat, koho klub může angažovat, a koho ne. Jako se to stalo třeba při návratu Daniela Holzera, jehož předchozí angažmá v nenáviděné Spartě mnohým zásadně vadilo.
Slezské derby je pak zatěžkávací zkouškou této křehké spolupráce. Léta se kvůli pádu Opavy do nižších soutěží nekonalo, takže v sobě pro fanoušky nese vzpomínku na všeobecně divočejší časy, jednak tradici vzájemné nenávisti obou táborů průběžně oživují jednotlivé incidenty toho typu, že někoho s opavskou šálou zbijí v hospodě v Ostravě, nebo naopak.
Letos vše bylo vyšperkováno příběhem o údajném únosu auta, ve kterém byly i opavské klubové vlajky (více zde).
Opava sestoupila z ligy před 14 lety, před dvěma roky se tam ovšem za ní odporoučel i Baník. A obě taktéž vzrušená derby tehdy vyhrál. Teď mu to v lize Opavané doma výhrou 2:1 vrátili, Baníku ani návrat žijící legendy Milana Baroše po uplynutí jeho disciplinárního trestu nepomohl.
Je zajímavé sledovat výpovědi osob, které mají srovnání. Třeba Milana Jiráska, nyní středopolaře Baníku, druhdy Sparty. „Slezské derby je ještě emotivnější než to pražské, lidé to tu víc prožívají,“ řekl novinářům.
Svou roli jistě hrála i dlouhá pauza mezi ligovými derby regionu, vyvolala hlad po něm a dva vzájemné druholigové mače jen podnítily chuť. O to cennější je možnost konstatovat, že se všechny ty silné emoce a vášně projevily v pozitivní vlně energie na stadionu. A nepřinesly žádný velký zničující hurikán do ulic. Tak jen aby to vydrželo i napříště…
Záběry z druholigového derby před dvěma lety:
Zajímavé je, že znalci místních poměrů nepamatují, že by fotbalová rivalita mezi Opavou a Ostravou měla nějakou dlouhé desítky let se táhnoucí historii, tak jako antagonismus Sparty a Slavie.
Vše přinesla až 90. léta minulého století a marketing, který tehdy vábil fanoušky na stadiony. S tím se ostatně pracovalo i v Praze, mnozí si třeba ještě vzpomenou na fotografii, na níž kapitán Sparty Tomáš Sivok držel vlaječku Slavie s odporem a v umělohmotné rukavici, jakou používají uklizečky.
Jak vidno, rivalita je faktor, se kterým se dá pracovat, klubům může přinést mnoho dobrého, zaplnit jim hlediště, spouštět větší zájem o prodej dresů či klubových šál a podobně. Zároveň může kdykoli znovu přetéct i do excesů, jež současný spořádanější svět ve fotbalových ochozech a okolí stadionů promění zase v bojové zóny.
Buďme rádi, že slezské derby proběhlo relativně v klidu. Radujme se tiše z toho, že různé preventivní nástroje, ať už taktika policie, vybavení stadionů či dialog klubů s fandy, svůj pozitivní efekt přinášejí. Ale všechno se musí ještě dál a znovu prohlubovat, nelze usnout na vavřínech. Postačí jedna jiskra a „požár“ může být znovu na střeše.
I manévry kolem slezského derby ale vlastně připomněly, že co bylo před pár lety celkem běžné všude, je teď otázkou jednoho specifického zápasu. Ač se to třeba nezdá, i v tomhle se český ligový fotbal v průběhu let pomalu posunul k lepšímu.
