Článek
Těžké stroje zaparkují, pily utichnou, mraveniště pomocníků se rozplyne v pobořených domech. Další den po ničivém tornádu je u konce. Stačí slézt z rozpálené střechy, lidé přestávají myslet na bezprostřední pracovní úkoly. V tu chvíli nepříjemné vzpomínky ožívají. „Tíha toho, co se stalo, na ně až teď začíná dopadat,“ shodují se psychologové a interventi, kteří pracují v oblasti zasažené čtvrteční ničivou bouří.
Nejvíc práce mají k večeru, kdy lidé po celodenní dřině odpočívají. A hlavou se jim honí obavy z toho, co přijde. „Utichne ruch. Lidé si sednou a říkají si: Celý den jsem pracoval a stejně to není hotové,“ říká Blanka Raušerová, která pracuje jako psycholožka hasičů Plzeňského kraje. Od pondělí pomáhá v zasažené oblasti.
V Moravské Nové Vsi, Lužicích, Hruškách a Mikulčicích je v terénu šedesátka psychologů a interventů. Lidé od policie, hasičů, Českého červeného kříže i externí odborníci. Každý zásahový odřad má minimálně dva pracovníky, kteří teď pomáhají vstřebat tíživé zážitky. „Narůstá počet i délka intervencí. Jsme připraveni počty psychologů případně i navýšit,“ přitakává jeden z koordinátorů psychosociální péče v oblasti Marek Ženata z hasičského sboru.
Psycholog Jiří Ammer z neziskovky Spondea ve středu chodí po ulicích Moravské Nové Vsi a dává se do řeči s místními. Má jednoduchý úkol. Zapůsobit jako „vrba“. Pomáhá vstřebat těžké osudy. „Zrovna jsem mluvil s patnáctiletým klukem, jehož spolužačku tornádo chytlo v autobuse. Bojí se o ni, protože dívka leží na jipce ve Vídni. Měl jet autobusem původně s ní. Řeší, že mohl být zraněný také. Říkal, že byli patnáct minut před tornádem s kluky na Sokolce, kterou to vzalo úplně. Když slyší sirény, všechno se mu vrací,“ popisuje Ammer.
Nedaleko pobořené školy na plotě visí provizorní cedule. Nad troskami elektrického vedení svítí nápis „Místo psychické pomoci“. Pod přístřeškem sedí osm členů intervenční péče. Mezi nimi členka Českého červeného kříže Jana Malivánek Krajňáková.
Také ona od pondělí vyráží za místními. „Máme tu paní, která se dneska vyrovnává s demolicí rodinného domu, jenž postavil její dědeček. Bylo vidět, že když se rypadlo zabořilo do domu, paní to vzalo. Střídaly se u ní nálady. Smutek, veselí, apatie. Povolit demolici. Zastavit. Je to pro ni hodně traumatický zážitek,“ popisuje dobrovolnice.
V hlavě jí také utkvěl příběh další ženy. „Po smrti manžela jí zůstalo krásné ptactvo. Jenže tornádo zničilo voliéry, památka na manžela je pryč. Možná i touto cestou bych chtěla požádat, kdyby někdo náhodou narazil na tyto očipované ptáky, ať se ozve v Moravské Nové Vsi. Byla to pro ni srdcovka,“ líčí Krajňáková.
Asi padesát metrů daleko sedí před mobilní ordinací pražské záchranky železničář Jan. V takzvaném Golemovi totiž provizorně působí jeden z místních praktiků, který přišel o ordinaci. Jeho pacient přiznává, že je kromě bolavých zad unavený i psychicky. „Po těch dnech mi dochází síly. Potřeboval bych se vyspat. Zaberu tři čtyři hodiny denně. Když si lehnete, usnout nejde. Jak se zastavíte, hlava začne šrotovat a padne to na vás. Zatím to ale psychicky zvládáme. Nejdřív člověk přemýšlel, co dál a pokládal si základní otázky. Má cenu to vůbec opravit? Teď řeším, koho seženu na práci. Zatím to snad psychicky zvládáme,“ říká.
V noci na středu se také touto oblastí prohnala další silná bouřka. Škody na majetku nepřidala, přesto spoustu místních řádně vyděsila. „Dcera doběhla celá vyjukaná. Nemohla zaspat. Prostě se bála, že to letí znova,“ vypráví před svým domem Jarmila Ševčovičová. Také jí s manželem Josefem před domem psycholog Ammer naslouchá. Přestože sami řeší jen pár drobných škod na domě, i na ně osud městyse doléhá.
Lidé přiznávají, že se jim při bouřce vrací bolavé vzpomínky. Bojí se. „Jedna paní vyběhla ze zaplachtovaného domu a utíkala se schovat k policistům,“ vypráví Raušerová.
Podle Ammera ještě nějakou dobu potrvá, než si místní při bouřce zvyknou, že se nic extrémního neděje. Vnímá, že někteří lidé budou potřebovat i dlouhodobou péči. „Někteří si tlučou na čelo, že žádného psychouše nechtějí. Asi mají obavu se k těm zážitkům vracet,“ říká.
Josef Ševčovič to vidí jinak. „Je skvělé, že tu funguje i tato psychická podpora. Společnost byla hodně rozdělená. Každý měl svou hromádečku a teď se každý stará o druhé. Největší pomoc budou potřebovat staří lidé. Celý život něco budovali, naráz jim to všechno lehne pod rukama. Někdo nastartuje a je hrdina. Myslím, že až skončí ten frmol, na lidi to dolehne,“ říká.
Lidé ze sebe díky interventům dostávají stres. Vyprávějí, jak přežili osudový večer a jejich přístup se postupně mění. „Z počátku nás vnímali jako nepřátele s tím, že všechno zvládnou. Když jsme si k nim našli cestu, začali vyprávět příběhy. Už na nich je znát únava. Jsou rozčarovaní, smutní. A někdy nevědí, co dělat,“ popisuje psycholožka Krajňáková z Červeného kříže.
Každý dává stres najevo jinak. Někdo křičí, jiný pláče. Hlavní je dostat napětí ven z těla. „Výborně spolupracujeme i s místním panem farářem, který přijde a říká, kdo by se potřeboval svěřit,“ doplňuje dobrovolnice.
Podle Raušerové bude hodně individuální, jak rychle se z šoku lidé dostanou. U části to může trvat měsíce. Posttraumatické stavy často doprovází špatný spánek, rychlé změny nálad. „Nával prvotní naděje může vystřídat bezmoc, že vše ještě dlouho potrvá. Šlo by třeba víc pracovat, ale dokud nebude stavební materiál, nemohou pokračovat. Někdo bude zůstávat v tunelovém vidění situace po tornádu,“ vysvětluje.
Interventi ve středu mluvili i s dětmi, k nimž se nedonesla informace, že se po tragédii nerozdává vysvědčení. Jen tak postávaly před rozbořenou školou. „Berou nastalou situaci jako fakt. Prostě se pracuje na opravě,“ říká Raušerová. Podle ní je důležité, aby děti viděly na rodičích, že se situace podaří zvládnout.
Extrémní živelná pohroma zasáhla i zkušené záchranáře. „Měli bychom být ti poslední, co si stěžují. Ten rozsah byl naprosto neuvěřitelný. Apokalyptická zkáza, kterou jsme nikdy naživo neviděli. Na druhou stranu pocit zkázy vystřídalo štěstí. Solidarita s touto oblastí je prostě neskutečná. Já osobně za to děkuju,“ říká Ondřej Šedivka z pražské záchranky. V Moravské Nové Vsi se stará o chod Golema.
Lidé ve čtvrtek vmžiku přišli o všechno, včetně hospodářských zvířat a domácích mazlíčků. Nálada se lidem zvedne, třeba když se zvířecího přítele podařilo zachránit. „Jednoho psa tornádo vycuclo přímo z domu. Majitelé fenku našli na druhém konci vesnice. Byla jen potlučená a v šoku,“ vypráví veterinářka Alena Vrátná ze zvířecí záchranky Pet Medic. S kolegy krátce po tragédii tušili, že kromě lidí bude třeba zachraňovat i zvířata. Sbalili se a vyjeli.
Jen za víkend pomohli ve 45 případech. „Zpočátku jsme řešili psy, kočky které odneslo tornádo, byli někde zasypaní. Některá zvířata dokonce sanitky odvezly na veterinu do Brna,“ popisuje.
Nad dobrovolníky i materiální pomocí místní žasnou. „Je vidět, že společnost není sobecká,“ říká Šefčovič.
Přesto tuší, že vyhráno zdaleka není. Lidi už stihli provizorně zakrýt střechy, zalátat šrámy na duši ale potrvá mnohem déle.
