Lukašenko ztratil zábrany a obchoduje s lidským utrpením, říká expert

Krize na polsko-běloruských hranicích pokračuje. Podle odborníka Jana Kováře jde o formu politického vyjednávání. „Lukašenko kapitalizuje lidské utrpení, stalo se jeho hlavním vyjednávacím prostředkem,“ vysvětluje v Checkpointu.

Tisíce migrantů a uprchlíků – většina z Blízkého východu – dorazily do Běloruska s vidinou přechodu vnějších hranic Evropské unie z Běloruska do Polska. Realita je ale úplně jiná: Bělorusové je sice přivedli k hranicím s Polskem, to je ale odmítá pustit dál. Běženci ovšem nemohou ani zpátky, běloruská strana jim v tom záměrně brání – a zároveň sabotuje snahy Poláků příliv migrantů zastavit. Běženci se tak ocitli v „zemi nikoho“ a nemají pravidelný přístup k lékařské péči ani k jídlu.

„Primárně jde o poměrně starou formu politického vyjednávání mezi Běloruskem na jedné straně a Evropskou unií na straně druhé. Problém je v tom, že režim Alexandra Lukašenka k tomu využívá lidské utrpení. Kapitalizuje ho, stalo se jeho hlavním vyjednávacím prostředkem. Využívá toho, že se lidé z Jemenu, Iráku, Sýrie nebo Afghánistánu chtějí dostat do Evropy. Vedle, lakonicky řečeno, politického vyjednávání tedy vzniká i humanitární krize, v níž jde o lidské životy,“ říká v Checkpointu odborník na Evropskou unii a migrační politiku Jan Kovář z Ústavu mezinárodních vztahů.

Polská strana tvrdí, že Bělorusové vybavili běžence třeba zábleskovými granáty nebo slzným plynem. A že běloruské bezpečnostní jednotky prostřihávají plot na hranicích, aby se příchozí mohli do Polska lépe dostat. Podle Kováře jde o neověřené, nicméně ne nepravděpodobné informace. Z vyvolání krize by mohlo Bělorusko těžit hned z několika důvodů.

„Lukašenko, zdá se, ztratil od loňských prezidentských voleb veškeré zábrany – ať už jde o to, jak se vypořádává s opozici, i o to, co je schopen udělat při tomto ‚politickém vyjednávání‘ s Evropskou unií. Polsko, ale i další evropské země silně podporovaly běloruskou opozici, hostily i její lídryni Svjatlanu Cichanouskou. Pravděpodobně jde tedy o pokus otupit takovou podporu. Dál může jít o jakousi revanš za evropské sankce vůči Bělorusku, byť zatím neúspěšnou – EU sankce logicky prohloubila. A sekundárně může jít i o pokus zalíbit se Rusku,“ poznamenává odborník s tím, že si nemyslí, že by ke krizi došlo bez souhlasu nebo přání Kremlu.

Co se polské reakce týče, evropský stát se pohybuje podle Kováře za hranou evropského i mezinárodního práva: „Jsem ohledně toho skeptický. Když vezmeme v potaz třeba to vytlačování lidí, kteří se dostanou přes hranici na polské území, vodními děly nebo slzným plynem, je naprosto jednoznačně v rozporu s mezinárodním i evropským právem. Rozhodnout o tom ale bude muset Evropský soudní dvůr. Nicméně je to možná i důvod, proč Polsko odmítá pomoc evropských partnerů.“

Běžencům a uprchlíkům Polsko po překročení hranice nenabízí azyl, nenechává je projít klasickou azylovou procedurou. Poláci navíc odmítají nejen pomoc od konkrétních států včetně České republiky, ale zejména od Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž, tedy Frontexu.

„V této agentuře byly po zkušenostech z migrační krize v letech 2015 a 2016 posíleny mechanismy pro kontrolu základních práv a svobod. I Frontex totiž evropské právo porušoval. A kdyby teď Polsko agenturu přizvalo na pomoc, samo by pak už tak jednoduše evropské a mezinárodní právo porušovat nemohlo,“ shrnuje v Checkpointu Jan Kovář z Ústavu mezinárodních vztahů.

Proč se Evropská unie postavila ke krizi liknavě? Změní nějak svou migrační politiku? A kam může situace eskalovat? Celý podcast Checkpoint si pusťte v přehrávači v úvodu článku.