Článek
V souvislosti se zhoršující se epidemickou situací v Česku se stále častěji objevuje i varianta úplného lockdownu – tedy včetně úplného omezení průmyslových aktivit. Velmi vážně a s plnou zodpovědností bych chtěl před tímto nedomyšleným fatálním krokem varovat.
Obecně lze říci, že lockdowny v žádné zemi světa nevedly k dlouhodobému zlepšení situace, a to i přes jejich opakování. Zlepšení nastolila pouze rychlá vakcinace obyvatel, aktivizace nemocničních kapacit, nastavení hygienických opatření a mohutné testování obyvatel, trasování a rychlá eliminace nakažených osob do karantény (Izrael, Srbsko, Jižní Korea). Je potřeba zdůraznit, že v žádné zemi světa nedošlo při lockdownech k uzavření průmyslových firem a jen velmi málo zemí dlouhodobě uzavřelo školy.
Česko by tak bylo v případě přijetí takovéhoto opatření první zemí pouštějící se do tohoto experimentu s naprosto nepředvídatelnými důsledky.
U lockdownu průmyslových aktivit by tak již nebyly v sázce pouze osobní tragédie a ekonomický propad obdobný lockdownu služeb, došlo by k narušení a rozvalu složitých dodavatelsko-odběratelských řetězců a k vytlačení českých firem z mezinárodního obchodu, a to v mnoha případech nevratně. Čeští dodavatelé by tak byli v důsledku nespolehlivosti nejen penalizováni astronomickými částkami, ale i zcela nahrazeni dodavateli z jiných zemí.
V 90. letech se českému průmyslu podařilo velmi rychle přeorientovat na nové trhy, to však bylo hlavně díky velmi nízkým výrobním nákladům a z toho vyplývající vysoké konkurenceschopnosti. Tato výhoda však již dnes neexistuje a naopak musí čeští výrobci na světových trzích čelit levnějším konkurentům zejména z Asie. Za této situace by tak byla ztráta zákazníků naprosto fatální a vedla by k dlouhodobému významnému poklesu jejich schopností a aktivit včetně tvorby bohatství.
I současná krize prokázala, že právě zdravá struktura průmyslu je nejlepší pojistkou proti ekonomickým propadům. V případě úplného lockdownu lze očekávat masivní propad tvorby bohatství s následným poklesem až pádem životní úrovně obyvatel, kvality veřejných služeb včetně zdravotnictví a školství. Tato situace by vedla k nebývalému odlivu mozků z Česka a k přetvoření země v ekonomickou kolonii jiných úspěšnějších zemí.
Patříme mezi 30 procent šťastných zemí, kde můžeme debatovat o tom, zda je hodnota lidského života „nevyčíslitelná“, těch 70 procent zemí takovou výhodu nemá a v mnohých zemích se hodnota života pohybuje v řádech několika dolarů. Rozdíl mezi oněmi 30 a 70 procenty je právě a jen ve schopnosti vlastní vnitřní organizace, struktuře národního hospodářství a efektivitě tvorby bohatství.
Tento rozdíl není jednou a provždy daný a snadno se může stát, že o tuto výhodu může země vlastní nezodpovědností přijít, stačí se podívat na Rhodesii/Zimbabwe, bývalou nejbohatší zemi a Perlu Afriky, či do Venezuely, bývalý nejbohatší stát Jižní Ameriky.
Nemáme právo předpokládat, že hodnota našich životů je vyšší než hodnota životů našich dětí či vnoučat. Nemáme právo je zatížit našimi nezměrnými dluhy a rozvrácenou ekonomikou země. Uzavření průmyslu, nevratná ztráta zahraničních kontaktů a zákazníků by byla zcela jistě přesně takovým krokem.
