Článek
Zarámovat diskuzi, která ve východočeské Litomyšli v několika vlnách běží už od roku 1989, si klade za cíl nová výstava tamní městské galerie. Expozice pojmenovaná Já jsem… Zdeněk Nejedlý, která má podtitul Příběh tragédie jednoho moderního intelektuála, přináší mnoho úhlů pohledu na tamního rodáka Zdeňka Nejedlého, který byl sice skvělým muzikologem a literárním historikem, avšak do dějin se zapsal také jako vášnivý stalinista, ministr školství a kultury v neblahých 50. letech minulého století a člověk, který schvaloval vykonstruované procesy v té době.
Diskuzi o slavném rodákovi, k němuž by se část Litomyšlanů raději nehlásila, pravidelně vyvolává jeho socha, kterou v roce 1978 odhalili před základní školou v Zámecké ulici. „Socha je opakovaně jablkem sváru. Vše vyvrcholilo v nové vlně v letech 2016 až 2018, kdy po inscenaci monstrprocesu Stříteský a spol., který se tady odehrál v roce 1950, vznikla nová vlna požadavků na odstranění Nejedlého sochy. Ředitelka městské galerie Dana Schleichertová pojala ideu, že je třeba Zdeňka Nejedlého představit co nejširšímu publiku co nejpřijatelnějším způsobem, aby si každý mohl udělat svoji představu,“ popisuje historik litomyšlského muzea a spoluautor výstavy Martin Boštík.
Výstava se symbolicky otevřela letos, kdy bylo výročí 140 let od Nejedlého narození a také 40 let od vztyčení jeho sochy před základní školou. Proto se do celého projektu zapojili i pedagogové základní školy v Zámecké ulici se svými žáky, jejichž práce tvoří neoddělitelnou součást výstavy.
„Děti oslovovaly občany Litomyšle a ptaly se jich na otázky týkající se Zdeňka Nejedlého: Jestli vědí, kdo to byl, kde má sochu a jestli si myslí, že dodatková tabulka, která u sochy je, je dostatečným vyrovnáním se s minulostí. Na podobné otázky se zeptaly i osobností Litomyšle,“ říká Ondřej Vomočil, který na základní škole vyučuje výchovu k občanství. Právě nahrávky s osobnostmi města jsou součástí výstavy, kde si je každý může poslechnout. Ani mezi nimi totiž nevládne stejný názor na osobnost Nejedlého.
Pomník Zdeňka Nejedlého je od 90. let doplněn vysvětlující tabulkou, jejímž autorem je litomyšlský historik Milan Skřivánek. V její horní části je citát Blaise Pascala ve znění: „Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit… Mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají.” Pod ním jsou již Skřivánkova slova: „Zdeněk Nejedlý (1878–1962). Rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.“ Podle Skřivánka nejde o vyrovnání se s minulostí, ale spíš o výzvu pro lidi, aby hledali pravdu a svůj názor na Nejedlého.
Celý projekt vzbudil zájem o (ne)slavného rodáka i mezi dětmi, které školu navštěvují. Většina z nich totiž prý jeho sochu vnímala pouze jako bezejmennou. „O jeho osobnosti se dozvěděly až díky projektu. Pro žáky základních a středních škol jsme proto jako součást projektu připravili i panelovou diskuzi Síla moci. Připravovali jsme také prezentaci o jeho životě,“ uvedl učitel výchovy k občanství a dějepisu Stanislav Švejcar. „V okamžiku, kdy nás galerie přizvala ke spolupráci, tak jsme s kolegou ani na okamžik neváhali. My jsme určitým způsobem nuceni přemýšlet o historii, když před školou máme sochu kontroverzní osobnosti,“ dodává.
Kromě dětí z tamní základní školy a zaměstnanců městské galerie a muzea na přípravě expozice pracovali i historik a autor Nejedlého monografie Jiří Křesťan či Hana Kábová z Masarykova ústavu, která opatruje Nejedlého pozůstalost. Celý projekt pak graficky propojil litomyšlský výtvarník Jiří Lammel.
Zdeněk Nejedlý se narodil v Litomyšli v roce 1878 a do roku 1939 působil především jako muzikolog a literární historik. Napsal například monografie Bedřicha Smetany a Tomáše Garrigue Masaryka, ale i Vladimira Iljiče Lenina, zabýval se také husitstvím a historií svého rodného města. Většinu svých děl nekodončil, i tak bývají oceňována, založil levicový časopis Var a přispíval do Rudého práva. Byť byl okouzlený Masarykem, nebránilo mu to ani v okouzlení komunistickou myšlenkou.
Od roku 1945 do roku 1962 působil jako ministr školství, kultury, práce a sociální osvěty i ministr bez portfeje. Byl zapáleným stalinistou a schvaloval vykonstruované procesy v 50. letech minulého století. Podle odborníků se podepsal také na stagnaci české kultury svým prosazováním jen vybraných spisovatelů a skladatelů a naopak upozaďováním jiných, například Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů.
