Článek
„Ve čtvrtek 23. dubna bude během dne instalováno 13 poetických popelnic nesoucích ukázky z prózy, poezie i publicistiky Jana Balabána,“ oznámil v úterý na webu Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu.
Prozaik, dramatik, publicista, výtvarný kritik a teoretik Jan Balabán (1961) patřil k nejoriginálnějším osobnostem české polistopadové kultury. Velký čtenářský ohlas i uznání odborné kritiky sklidilo především jeho prozaické dílo, za své povídky a romány získal též řadu ocenění. K nejznámějším knihám patří povídkové soubory Možná, že odcházíme, Prázdniny, Jsme tady či román Zeptej se táty. Výraznou roli v Balabánových textech hraje specifické ostravské prostředí – především periferního charakteru – a s ním spojená osobitá mentalita i svérázné životní projevy jeho obyvatel.
Jedna z ostravských poetických popelnic.
Ukázky jeho díla se nyní objeví na kontejnerech. „Poezii umístěnou na veřejných prostranstvích, v hromadných dopravních prostředcích, v parcích či na různých netradičních místech v minulosti již měla mnohá města, avšak jen Ostrava vlastní své poetické popelnice. Seznamují zdejší obyvatele s texty vybraných pozoruhodných spisovatelů, nabízejí duchovní potěšení na neobvyklých místech a netradiční formou oživují některé zapadlé kouty – vynášení, třídění či přebírání odpadu se tak díky nim může stát oblíbenou činností všech milovníků múz. Kontejnery polepené fóliemi s básnickými či prozaickými texty jsou rozmístěny po celém městě,“ konstatuje okrašlovací spolek.
V Ostravě již existuje 39 takových kontejnerů. První slavnostně odhalili loni v březnu v den stých narozenin amerického básníka Lawrence Ferlinghettiho. Na podzim – v rámci oslav listopadu 1989 – je pak doplnilo dalších třináct s ukázkami české experimentální poezie na téma svobody a lidských práv.
Ukázka z díla Jana Balabána
„Není snad zbabělejší otázky než ‚Je to nebezpečné?‘. Klademe si ji nahlas i v duchu a rádi bychom si na ni vynutili kladnou odpověď třeba i metodami ‚bílého anděla‘, jen kdyby to šlo. Nechce se nám žít s pocitem, že je to nebezpečné, že každý náš pohyb hrozí v jistém smyslu ztrátou a smrtí. Strach nás nutí k tomu, abychom zůstávali zabetonovaní sami v sobě a abychom tam mučili svou duši stejnou otázkou se stejnou zoufalou bezvýchodností. A tak se kuriózně nejnebezpečnější stává samotná touha po bezvýhradném bezpečí.“
„Ani síť, ani hvězda. Když přilétáte do Ostravy za bezmračné noci, vidíte pod sebou něco, co se spíš podobá rozhrabanému ohništi, kde v tmavém popelu svítí sem tam žhnoucí uhlíky.“
„Důležité je už to, že dokážeme procítit lidskou bolest, umíme ji sdělit, přemýšlet o ní, mluvit o ní s určitým soucitem. To je ten nulový stupeň naděje. Nula je také číslo. Od něho se dá jít nahoru…“
