Linkám důvěry chybí peníze i jistota. Podpora od ministerstva práce nestačí

Linky důvěry pomohly desetitisícům volajících během nouzového stavu kvůli pandemii koronaviru. Ukázala to analýza, kterou Seznam Zprávy popsaly minulý týden. Lidé v zásadních životních obtížích se na ně ale ve větší míře obrací i po rozvolnění nejpříkřejších opatření.

I přes svou důležitost ale linky bojují každý rok s financováním. Třeba Linka bezpečí pokryje z peněz ministerstva práce a sociálních věcí zhruba 60 procent svých ročních výdajů.

„To sice není úplně málo, ale zbytek nákladů musíme pokrýt z vlastních zdrojů. Vyjma výdajů na hovorné a internet, které nám pomáhá hradit ministerstvo vnitra,“ počítá Soňa Petrášková, ředitelka Linky bezpečí. Ta je největší linkou důvěry v Česku. Funguje nonstop a jen za dobu nouzového stavu vyřídila téměř 20 tisíc hovorů. Každý přitom trval průměrně 30 minut.

Právě MPSV má pod sebou financování linek důvěry. Za dostupnost sociálních služeb na svém území ale zodpovídají kraje, které rozhodují o rozdělování dotací z ministerstva, včetně peněz pro linky důvěry.

Podle informací Seznam Zpráv se tak na Radě vlády pro duševní zdraví a jejich pracovních skupinách řešilo možné navýšení rozpočtu těchto služeb, zvlášť v souvislosti s koronakrizí. MPSV ale s nějakým výraznějším nárůstem finančních prostředků nepočítá.

„Za posledních 10 let se celková výše dotací z MPSV na tento typ služeb téměř ztrojnásobila. Financování sociálních služeb v ČR je vícezdrojové, MPSV kryje u bezúhradových služeb, jako je například telefonická krizová pomoc, 70 až 80 % nákladů. Aktuální počet registrovaných služeb telefonické krizové pomoci je 33,“ popisuje Vladimír Dostálek z tiskového oddělení ministerstva práce a sociálních věcí.

MPSV sice letos navýšilo financování meziročně asi o 15 % zhruba na 91 milionů korun, ale ani to dlouhodobě podfinancovaným linkám důvěry na úhradu větší části nákladů nestačí. Resort také vypsal dotace na mimořádné odměny a pokrytí vícenákladů sociálních služeb, v případě linek důvěry je to ale jen krátkodobé řešení.

Poptávka po krizových voláních totiž s koncem nouzového stavu neklesla. Zvýšené náklady za posílení služeb tak linkám zůstanou.

„Pokud chcete posílit takový typ služby, tak i vysokoškoláky musíte zacvičit a to trvá tři čtyři měsíce, takže teprve teď dobíhá školení lidí, které jsme nabrali v době pandemie,“ vysvětluje Helena Juklová, vedoucí Linky důvěry pražského Dětského krizového centra. Ta se může z účtu ministerstva práce spolehnout pouze na 30 procent ze svých nákladů. Ročně přitom potřebuje na provoz čtyři miliony korun.

Na zácvik nového pracovníka přitom některé linky ani nemají peníze, a proto si zájemce musí kurz zaplatit sám. Jeho cena vychází zhruba na 20 tisíc korun. Stát určuje, kdo smí a nesmí být krizovým interventem, stanovuje parametry na danou pozici, ale linkám finančně nepomůže s proškolením nově příchozích pracovníků.

Linkám ale chybí peníze i na školení stálých zaměstnanců. Ze zákona musí absolvovat kmenoví pracovníci i externisté 24 hodin dalšího vzdělávání ročně.

„Všem linkám chybí peníze na vzdělávání. Výcviky pro telefonní krizové interventy jsou ale poměrně drahé a náročné. A když máte na 24 povinných hodin vyčleněné tři tisíce korun, nelze za to takové kurzy nakoupit. Nikoho pak ale nezajímá, jak to organizace s jejich financováním udělají,“ říká Jiřina Venclíčková z České asociace pracovníků linek důvěry. Tahle paradoxní situace pak vede k ještě paradoxnějšímu řešení. Linky důvěry hledají bezplatné, ale třeba méně kvalitní vzdělávací kurzy, aby pokryly zákonem dané hodiny.

Ještě větší problém než samotná výše financování je ale pro linky neustálá nejistota ohledně prostředků na další léta. Peníze od státu mají totiž přislíbené vždy jen na jeden rok formou dotace, pokud dostanou méně, musí omezit služby. Zároveň nemohou ani plánovat, a například tak investovat do často zastaralé techniky. To je jeden z velkých problémů, se kterým se linky podle analýzy pracovní skupiny Rady vlády pro duševní zdraví potýkají.

„Potíž je v tom, že se na výši podpory nemůžeme rok od roku spolehnout. Jeden rok může MPSV dát 20 milionů, ale další třeba jen 12 nebo 15 a pak nám ty peníze chybí, abychom mohli plánovat nebo modernizovat. Peníze stačí jen tak tak na kapacitu, kterou máme,“ dodává Petrášková z Linky bezpečí.

Už teď navíc celému neziskovém sektoru ubývají soukromí dárci. Dá se navíc očekávat, že jich bude ještě méně. Ekonomika totiž kvůli koronaviru a vládním opatřením letos výrazně poklesne, a podniky tak budou více než kdy jindy rozmýšlet, jestli peníze třeba linkám důvěry nebo jakékoliv jiné organizaci pošlou.

„Dotovaly nás třeba Lesy České republiky, ale teď už podporu také omezují,“ uvádí jeden z příkladů Juklová.

Propracovaný systém linek důvěry, jaký má Česko, přitom není v Evropě úplně obvyklý. Vyrostl ale z iniciativy neziskového sektoru, takže mu chybí nejen jasné financování ze státního rozpočtu, ale i centrální metodická podpora, třeba právě od ministerstva práce a sociálních věcí. Ještě více se to ukázalo v současné pandemii. Nejen peníze, ale i centrální koordinace nebo posílení spolupráce mezi zřizovateli, linkami a odpovědnými institucemi by tak mohly linkám důvěry výrazně pomoci.