Článek
Autor oceňované knihy Průvodce protektorátní Prahou Jiří Padevět v rozhovoru pro Seznam říká, že nejpodstatnější z tohoto příběhu je hrdinství a vlastenectví, které se dnes stalo už vyprázdněným pojmem.
Jiří Padevět odmítá, že bychom jako národ skláněli v kritických chvílích hlavu. „Jsme stejní hrdinové i stejní srabi jako jiné evropské země. Politici říkají, že jsme skláněli hlavu – a přitom politici byli ti, co ji skláněli,“ konstatuje spisovatel.
Odmítá i otázku, zda následné nacistické represe stály za to: „Část odboje byla proti. Ale otázka, zda ty oběti stály za to, není legitimní. Ta byla legitimní jen před útokem. Ale hodnotit to dnes z tepla domova, to ne,“ říká Padevět.
V rozhovoru vyzdvihuje některé příběhy lidí, kteří parašutistům pomáhali: Mluví o čtrnáctileté Jindřišce Novákové, o hradním údržbáři Františku Šafaříkovi či o „svém hrdinovi, obyčejném dělníku a jakémsi zbrojíři parašutistů“ Oldřichu Frolíkovi. Jako protiklad zmiňuje Jaroslava Nachtmanna. Tento člověk, představující synonymum české zrady, byl dopravní strážník, který to z touhy práskat dotáhl až na agenta KBG a nakonec zemřel v západním Německu jako spokojený důchodce.
Na závěr Padevět říká: „Radši bych byl Gabčíkem než Čurdou. Asi jako každý. Ale dokud vám někdo nedá pistoli do ruky a neřekne, ať zastřelíte Heydricha, tak to o sobě nezjistíte.“
