Lidovci nejsou mrtvý kůň. Budu je dál platit, říká developer Sekyra

Lidovci si v sobotu zvolí nové vedení a očekává se, že o funkci předsedy KDU-ČSL se svede napínavá přetahovaná. O vedoucí židli se ucházejí poslanec Jan Bartošek, exministr zemědělství Marian Jurečka a europoslanec Tomáš Zdechovský.

V kuloárech Paláce Charitas, sídle lidovců, se předpokládá, že ve finále by se mohli utkat Jurečka s Bartoškem. První jmenovaný má silnější postavení u delegátů z moravských regionů, předseda lidoveckého poslaneckého klubu je dominantnější v českých krajích.

Lidovecký sjezd také naznačí, jakou strategii KDU-ČSL zvolí směrem ke sněmovním volbám, které se plánují na příští rok. Bartošek si vybudoval pověst „babišobijce”, který by se snažil domluvit předvolební spolupráci s ODS či hnutím STAN. Jurečka je naopak považovaný za politika, který by se zase urputně nebránil budoucí spolupráci s hnutím ANO.

Delegáti se v sobotu sejdou v hotelu na Václavském náměstí v Praze. Výsledky budou zajímat i muže, který se sjezdu sice účastnit nebude, ale ve straně si udržuje nepopiratelný vliv: miliardáře Luďka Sekyru.

Jak vyhlížíte sjezd lidovců?

Tradiční strany obecně prožívají období zlomu. Lidovecká genetika byla nastavena už na počátku Československa sjednocením katolických stran monsignorem Šrámkem tak, že jde o členskou stranu. Tedy že má vysoký počet členů, kteří se řídí hodnotovou hierarchií. Lidovci si to udrželi dodnes. Dnes je naopak trend voličských catch-all stran – tedy méně členů, více externích příznivců. Pro lidovce a jejich nové vedení bude klíčové se otevřít nečlenům.

Je toho KDU-ČSL vůbec schopna?

To je ta nejvážnější otázka. Pro nového předsedu to bude stěžejní úkol, musí přijít s přitažlivou vizí, která zde momentálně chybí. Může se podívat do zahraničí, třeba na rakouské lidovce a jejich lídra Sebastiana Kurze, který je opět dovedl do vlády a navíc jeho druhá volba je velmi prozíravá a inspirativní. I v Německu si CDU stále drží silnou pozici.

Čím přesně by se čeští lidovci měli inspirovat?

Velkým tématem, stále politicky neuchopeným, je změna klimatu a otázka záchrany země. Oteplování planety je obrovský problém. Pokud lidovci chtějí zůstat hodnotovou stranou, musí jej uchopit. Jde o univerzální téma, o vztah k budoucím generacím. V Německu sílí Zelení, v Rakousku jsou součástí koalice.

Takže lidovcům radíte zezelenat?

Vidím to jako klíčové téma.

Taková zelenající se tendence ale u končícího předsedy Marka Výborného ani jeho předchůdce Pavla Bělobrádka příliš vidět ani slyšet nebyla…

Nejde jen o zelenání. Řeknu to ještě jinak. První věcí je silné téma, příběh. Druhou je strategie, jak oslovit mladší a hodnotové voliče, což samozřejmě za konkurence Pirátů nebude snadné. Třetí věcí je uvěřitelný ekonomický program. Němečtí i rakouští lidovci ho mají velice propracovaný. Považuji to za tři směry, které by straně mohly pomoci k lepším číslům.

Na předsedu kandidují Jan Bartošek, Marian Jurečka a Tomáš Zdechovský. Kdo by stranu nejvíce pozvedl?

Těžko se mi to posuzuje. Mohu mluvit jen o tom, co by straně pomohlo.

Vám se nechce podpořit nikoho konkrétně, abyste mu nedal polibek smrti, že?

Ne, to ne. Jen zkrátka kandidáty osobně příliš neznám a nechtěl bych jim křivdit.

Když se podíváte na současnou politickou scénu a vidíte trendy v průzkumech, máte pocit, že tu je vůbec prostor pro silnější lidoveckou stranu?

Jsem přesvědčený, že ano – tedy za podmínky, že se po vzoru rakouského kancléře Kurze otevře širšímu voličstvu. Myslím si, že spojení křesťanství a demokracie tu má místo, je to významné politické dědictví poválečné Evropy. Spolu s ideou sociálnětržního hospodářství je to životaschopná symbióza, která zvyšuje odolnost veřejného prostoru proti demagogům.

Proč podle vás tradiční strany oslabily?

Internet a digitální komunikace představují zásadní revoluci, stejně jako kdysi vynález knihtisku, který vedl k reformaci, odklonu od tradičních doktrín a k náboženským válkám. Sociální sítě dostaly do veřejného prostoru velké množství lidí, kteří nikdy nečetli kritický názor. Dnes diskutují ve svých bublinách, ve kterých jsou uzavřeni. Na to reagují nové strany a hnutí, které umějí tyto bubliny zaujmout. Tradiční strany nebyly zvyklé zaměřovat se na aktuální nálady a emoce. Pokud se chtějí opět prosadit, musejí skloubit moderní přístup, atraktivní komunikaci v nových médiích a hodnotovou ukotvenost. To je nemalá výzva.

Tyto tradiční strany se ale v uplynulých dvou dekádách různými skandály docela zdiskreditovaly. Myslíte, že pomine doba antisystémových stran a ty kamenné se opět vrátí k moci?

Myslím si, že tyto antisystémové strany jsou především produktem rozmachu sociálních sítí. Virtuální veřejný prostor změnil pravidla komunikace. Negativní přístupy jsou populárnější než ty pozitivní, jde o jasný trend. Protisystémové strany jsou logicky populární, protože každý z nás je s něčím nespokojený. Budoucnost tradičních stran záleží na schopnosti nabídnout přitažlivou alternativu ke slibům různých novotvarů.

Věříte lidovcům natolik, že je i nadále budete finančně podporovat?

Pravidelně jsem je finančně podporoval. Plánuji i nadále jim pomáhat.

Nebojíte se, že je to sázka na mrtvého koně?

Neměla by (smích). Musí se ale otevřít novým tématům a lidem, jinak hrozí stagnace.

Takže neplánujete přeřazení třeba na rodící se projekt poslance a starosty Prahy 7 Jana Čižinského?

Tak pan Čižinský je stále součástí lidové strany na parlamentní úrovni. Lidé odcházejí, ale zároveň by chtěli trochu zůstat. Neplánuji lidovce opustit, jejich základní postoje působí věrohodně, i když přesvědčivost prezentace někdy pokulhává.

Nebylo strategickou chybou, že lidovci po sněmovních volbách v roce 2017 odmítli vstoupit do Babišovy vlády a usedli do opozice, kde jsou téměř neviditelní? Nebo si myslíte, že vstupem do vlády by nyní měli ještě méně procent?

Přinejmenším ukázali, že nejsou stranou, která se vždy přidává k nějaké koalici, že jim nejde jen o vliv. Lepší je restart v opozici a návrat s novými plány. Na druhou stranu možná platí, co říkával otec lidovců, monsignore Šrámek: že z vlády se lehce odchází, ale těžko se do ní vrací. Když se ptáte na účast v konkrétní vládě, tak se ptáte, zda obětovat principy touze po moci. Byli by na tom sociální demokraté lépe, či hůře, kdyby zůstali v opozici? Těžko soudit, to jsou témata pro vnitrostranické debaty.

Pomohlo by KDU-ČSL, kdyby do Sněmovny kandidovala v koalici, třeba s ODS?

Toto téma určitě přijde. Když bude dobře nastavená, může zafungovat. Na druhou stranu ze zkušeností víme, že sladit předvolební koalici je hodně náročné. Je to těžší než vytvořit tu povolební.

Bude tomu sedm let, co jste začal lidovce podporovat. Co vám uplynulé roky daly?

Musím říct, že sponzoring lidovců a spolupráce s lidovci je jen menší částí mých nepodnikatelských aktivit. Hodně se věnuji činnosti mé nadace Sekyra Foundation, kde mám dva cíle: kultivaci občanské společnosti především u nás a podporu akademických projektů, a to v globálním měřítku. Jsme hlavními partnery Ceny Václava Havla za lidská práva, Mezinárodního PEN klubu, Festivalu svobody nebo řady filozofických projektů na Oxfordu a Harvardu. Bez zmíněné kultivace nepřitáhneme do veřejného prostoru mladé a talentované lidi. U nás to ještě není tak strašné, ale třeba země z Balkánu či z východních částí Evropy přicházejí o své elity, které mizí na Západ, prostě brain drain.

Chcete tomu bránit?

Naše nadace dlouhodobě spolupracuje s Centrem pro filozofii, etiku a náboženství na Filozofické fakultě UK a máme záměr, že vytvoříme Pražský akademický institut. Ten by do Česka zval mezinárodně uznávané odborníky, myslitele a stal by se i centrem liberálního a občanského dialogu. Bude to malá náhrada za Středoevropskou univerzitu, která tu vznikla a o níž jsme v 90. letech bohužel přišli a dnes se dostala přes Budapešť do Vídně. Je to zřejmě nejvýznamnější intelektuální centrum v naší části Evropy a jeho smutné putování symbolizuje strastiplný osud liberálních ideálů v zemích Visegrádu.

Jste bohatý podnikatel. Nesmějí se vám za taková slova vaši kolegové?

Je faktem, že byznysmeni mají k hodnotám často laxní vztah. Myšlení podnikatelů se zpravidla odvíjí ve dvou rovinách. Tou prvním je instrumentální racionalita: musím dosahovat vytyčených cílů. Druhou je transakční mentalita – snaha uzavřít výhodný obchod. Naproti tomu veřejný prostor je tu pro všechny a nesmí být zprivatizován, zvlášť pro podnikatele je politika těžká zkouška, když musí podřídit ziskový instinkt, osobní ego, které byl zvyklý prosazovat, společnému egu, veřejnému zájmu. Zvládl to Bloomberg a Kiska. Kromě toho lidé dnes napříč světem mají pocit, že rozdělení bohatství ve společnosti je nastavené nespravedlivě. Fenomén nerovnosti strašně sílí. Čtvereční metr bytu v Praze stojí více než sto tisíc a schází koncepce výstavby dostupného bydlení. To pohání nové politické síly. A mladší generace získávají pocit, že nerovnost prospívá těm nejvíce zvýhodněným.

To není jen pocit. Podívejte se třeba, jak se zvýhodňují prominentní lidé, kteří se ocitnou ve vězení – třeba takový David Rath…

Ano, to je praxe. Ale koncentrace bohatství a role peněz v politice jsou obecně problém. Konečně podle největšího politického filozofa uplynulého století Johna Rawlse nerovnosti je nutné zmírňovat ve prospěch těch nejméně zvýhodněných.

Provoz vaší nadace stojí miliony korun. Co z toho vlastně máte?

Mě filozofie vždycky zajímala, studoval jsem filozofii práva. Jak už jsem řekl, mým cílem je přispět k rozvoji občanské společnosti a posílení sociální koheze. V partnerství s Britskou akademií podporujeme výzkumný program na toto téma a rovněž píši knihu o teorii reciprocity.

To ano, ale vyšvihl jste se mezi elitní developery, obchodoval a přátelil jste se s kontroverzními lidmi z takzvaného mordoru. Jak to jde dohromady s tím, co děláte dnes? Tlačí vás svědomí a chcete společnosti něco vrátit?

Každý z nás prochází jistou konverzí a myslím, že na konci toho všeho chceme být všichni lepšími lidmi. Souvisí to možná i s věkem, člověk cítí větší odpovědnost za svůj vztah k ostatním i k budoucím generacím. Klimatická úzkost je v tomto směru velkou katarzí. Snad není úplně špatné takové věci podporovat. Vedeme o tom diskusi i v nadaci, jejíž součástí jsou velmi moudří lidé. Obohacuje mě to.

Vzal jste si z toho něco do podnikatelské praxe?

Myslím, že ano. Letos na Smíchově zahajujeme největší projekt v moderních dějinách Prahy, něco podobného startuje i na Rohanském ostrově a na Žižkově. Všude budou významné prostory určené veřejnosti, na Smíchově vznikne kilometrová pěší zóna a jeden z parků bude mít charakter hydeparku jako místa všemožných diskusí.

Vytkl jsem si za cíl vybudovat v rámci nových čtvrtí smysluplný veřejný prostor, neboť ten souvisí s veřejným životem, a to je to nejcennější, co můžeme městu dát. Zde se podle mě propojuje idea s realitou, filozofie, o které hovořím. Na mé projekty se dnes dívám jinak než před lety, spíše z hlediska kvality života, vytváření hodnot než maximalizace zisků. Uvidíte, až to dokončíme, bude mít Praha novou tvář.