Lidí nemocných kvůli azbestu může být více, než ukazují statistiky

Už 45 let je azbest na seznamu karcinogenů. Přesně od roku 1976, kdy jej tam zařadila Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny. V Československu k tomu poprvé došlo v roce 1984.

Vše, co v 80. letech a později následovalo, lze označit za celosvětovou snahu o vymýcení nebezpečného azbestu z lidských obydlí a jejich okolí. I v Česku je tato snaha patrná, avšak zatím spíše v legislativě, praxe značně pokulhává.

Ukázal to i případ, který v minulých dnech popsaly Seznam Zprávy. Jde v něm o demolici někdejších Michelských pekáren v Praze, kde najatá sanační firma při odstraňování takzvaných boletických panelů porušila technologický postup, azbest z těchto panelů skončil neznámo kde a pražští hygienici s ní zahajují správní řízení.

Odborníci varují, že právě neodborné a nešetrné rekonstrukce a demolice starých budov jsou teď pro lidské zdraví tou největší hrozbou. Přitom zhoubná i nezhoubná onemocnění, která je azbest schopen vyvolat, se mohou naplno projevit až za dlouhé desítky let po expozici.

I proto podle některých názorů nás nový vrchol v počtu nemocných nejspíše ještě čeká, byť výroba azbestových materiálů u nás už dávno skončila.

Lékař a bývalý hlavní český hygienik Michael Vít, který dnes ve Státním zdravotním ústavu vede Centrum hygieny práce a pracovního lékařství, mimo jiné upozorňuje, jak se během let postupně zvyšují počty lidí (profesionálů), kteří jsou vystaveni působení azbestu.

Zatímco v roce 2004 bylo evidováno asi 400 takových pracovníků, v roce 2018 už bylo exponovaných pracovníků evidováno zhruba 1150. „Z těchto dat je vidět nárůst prací, kde k profesionální expozici dochází. Převážně se jedná o práce při stavebních rekonstrukcích a demolicích,“ podotýká Michael Vít.

I proto zdůrazňuje, jak je důležité při těchto stavebních akcích zákony a předpisy pro práci s azbestem důsledně dodržovat.

Výroba azbestových materiálů (nikoli používání) je u nás zakázána od roku 1997. Po vstupu do EU přišel úplný zákaz výroby, dovozu, prodeje a záměrného přidávání azbestu do výrobků. Následně byla až na výjimky (jako je likvidace odpadu) zakázána i veškerá práce s azbestem.

Dobře míněné zákony nic nepřinesou, pokud nebudou dodržovány. A nevyřeší starý problém, kterým je obrovská zátěž v odhadovaném objemu 7 milionů tun azbestu, která v zemi z dob socialismu zůstala například v podobě eternitových střech či už zmíněných boletických panelů.

O nebezpečí, jaké azbest představuje, hovoří opakovaně i lékařka Michaela Fridrichová, předsedkyně Ligy proti rakovině. Žena která pracuje v Ústavu radiační onkologie Nemocnice na Bulovce, už dříve upozorňovala, že nemocí způsobených azbestem v běžné populaci spíše přibývá, nikoliv ubývá. I ona vidí velký problém právě ve stavebnictví.

Nejde podle ní jen o samotné demolice budov s obsahem azbestu, ale i to, co obvykle následuje.

„Stavební suť se zpracovává na drobný materiál v drtičkách, volně se skládkuje a před dalším použitím zase volně roznáší větrem. Překládá se z auta na auto, přitom se u toho práší a práší, nikdo neví, co všechno v tom je,“ poukazuje pro Seznam Zprávy na možné důsledky lehkovážné recyklace stavebních materiálů.

Velké riziko i do budoucnosti vidí Fridrichová přitom i v tom, že azbest je obsažen i v kamenivu z mnohých českých kamenolomů, jak na to upozorňují i jiní odborníci. V podobě štěrku a posypového materiálu se tak může opět dostat do blízkosti lidských obydlí.

„A nikdo nedonutí majitele kamenolomu k testování materiálu na přítomnost azbestu. Není to ani jeho povinnost, pokud to není vyžadováno zadavatelem stavební zakázky,“ podotýká předsedkyně Ligy proti rakovině. Poukazuje přitom na to, že u běžné populace, byť žije a pracuje v rizikových místech, se expozice azbestem jako nemoc z povolání vůbec nesleduje.

Právě oficiální Národní registr nemocí z povolání by mohl nabídnout pozitivnější pohled. Počet diagnostikovaných a do registru zapsaných případů, kdy azbest vyvolal nemoc z povolání, sice pomalu, ale zřetelně klesá. Loni bylo například zapsáno 17 takto postižených lidí. Šlo o 15 mužů a 2 ženy. Třeba v roce 2010 bylo zachyceno 44 případů.

Nezhoubná azbestóza (zaprášení plic azbestem) byla loni zaznamenána jedinkrát, stejně tak rakovina plic ve spojení s hyalinózou pohrudnice.

Hyalinóza pohrudnice s ventilační poruchou restrikčního typu byla jako nemoc z povolání zachycena ve třech případech. Není přitom bez zajímavosti, že tito pracovníci byli vystaveni působení azbestu v letech 1962 až 1995, tedy skutečně dávno předtím, než se škodlivost u nich projevila naplno.

Naprostou většinu loni zaregistrovaných případů (12 lidí) postihl mezoteliom pleury (vysoce agresivní nádor pohrudnice, jeden z nejhůře léčitelných), což je podle expertů naprosto typická choroba vyvolaná azbestem. Postižení lidé byli exponováni v letech 1957 až 2003.

„Případů nemocí z povolání ubývá. To je obrovská změna, kterou jsem za těch 40 let, co jsem tady, zažila. My jsme měli dříve na klinice 27 lůžek hlavně pro podobné pacienty, také ještě pro horníky z dolů, ale teď už ta lůžka de facto nemáme,“ říká profesorka Daniela Pelclová, emeritní přednostka z Kliniky pracovního lékařství I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Nicméně jedním dechem tak jako mnozí jiní poukazuje i na dlouhou latenci. Dnešní pacienti jsou často ještě oběťmi už dávno zrušené azbestové výroby. „Třeba azbestóza byla enormní při výrobě oděvů ze spřádaného azbestu, dnes už ji prakticky nevidíme,“ podotýká Pelclová.

Jaké škody napáchá současná éra azbestových demolic, se tak naplno ukáže až za další desítky let.

Již citovaný Michael Vít ze Státního zdravotního ústavu poukazuje na to, že Národní registr nemocí z povolání zjevně všechny případy onemocnění v důsledku působení azbestu nezahrnuje. Spíše jde jen o špičku ledovce.

Uvádí to na příkladu zákeřného mezoteliomu, který je až z 90 procent vyvolán právě azbestem. Jak Michael Vít uvádí, do Národního onkologického registru bylo v letech 1994 až 2018 nahlášeno celkem 1568 případů mezoteliomu, ovšem z toho pouze 134 případů (zhruba 9 %) bylo zároveň nahlášeno jako nemoc z povolání.

„Počty případů mezoteliomu hlášených jako nemoc z povolání jsou tedy nejspíše hluboce podhodnocené. Jedním z možných vysvětlení je skutečnost, že k rozvoji onemocnění mezoteliomem dochází s dlouhou latencí od ukončení rizikové práce, ve vysokém věku, kdy většina postižených je již mimo pracovní proces, tedy nepodstupuje následné preventivní prohlídky, a na možnost souvislosti onemocnění s prací se nepomyslí,“ vidí možné příčiny Michael Vít.

Přitom předpokládá, že u absolutní většiny lidí, které vysoce agresivní mezoteliom postihl, šlo právě o důsledek jejich předešlých pracovních aktivit, hlavně ve stavebnictví, ať už ve statistikách o nemocech z povolání byli zachyceni, nebo ne.

Na otázky, jak si na tom Česká republika s azbestem doopravdy stojí a co udělat pro to, aby azbest nebyl skrytou hrozbou, by měly přijít odpovědi v následujících měsících či letech.

V Česku tak jako v některých jiných evropských zemích dosud chybí národní program pro odstranění chorob souvisejících s azbestem. Na popud Světové zdravotnické organizace je zde nyní snaha tento rest dohnat. „V současné době je připravena první etapa Národního profilu azbestu, která je inventurou celého problému. Definuje výchozí situaci týkající se azbestu v České republice,“ uvádí Michael Vít.

Vedle soupisu platné legislativy se mají shromáždit všechna dostupná data z předešlých let o výrobě, dovozu a spotřebě azbestu, nebo také o průmyslových odvětvích s rizikem expozice. A součástí této velké inventury je také shromažďování dat o výskytu jednotlivých nemocí či o tom, jak se u nás s azbestovými odpady nakládá.

O potřebě vzniku národního „odazbestovacího“ programu mluvila v minulých dnech v rozhovoru pro Seznam Zprávy i Zoja Guschlová, místopředsedkyně České asociace pro odstranění azbestu. Ta dává za příklad sousední Polsko, které už takový program má přes 10 let.